2 As 121/2012-4

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č., proti žalovanému: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, v řízení o návrhu žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2012, č. j. 30 A 23/2012-12,

takto:

I. Návrh s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce (dále jen navrhovatel ) svým návrhem brojí proti shora označenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým krajský soud postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému podle § 7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s. ), řízení o navrhovatelově žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 2. 2012, č. j. 315/12, č. j. 316/12, 317/12, 318/12, 321/12, 323/12, 324/12, 326/12, 329/12, 333/12 a 334/12, kterými žalovaný reagoval na žádost navrhovatele o určení advokáta. Součástí napadeného usnesení je i poučení o tom, že je proti němu přípustná kasační stížnost. Navrhovatel ovšem podal v reakci na toto usnesení návrh, v němž trvá na tom, že kasační stížnost proti němu není přípustná, a brojí proti dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu, která označuje kasační stížnost proti usnesení o postoupení věci místně příslušnému soudu za přípustnou (konkrétně proti nepublikovanému usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2007, sp. zn. Nad 22/2007, rozsudku ze dne 27. 1. 2005, č. j. 6 Ads 31/2004-35, či rozsudku ze dne 28. 2. 2012, č. j. 2 As 38/2012-50, rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz). Navrhovatel především namítá místní nepříslušnost MěS v Praze k vedení řízení a navrhuje, aby adresovaný soud vydanému rozhodnutí na listě 12-13, doručenému 9. srpna, odňal účinnost jeho kasací i dal závazný pokyn KS v Hradci Králové, aby proces nadále vedl. Takový návrh je nutno odmítnout jako nepřípustný. Jak správně uvedl krajský soud v poučení svého usnesení, proti usnesení o postoupení věci místně příslušnému soudu je obecně přípustná kasační stížnost a navrhovateli nic nebránilo takovou kasační stížnost podat. On ovšem v podstatné části svého návrhu zjevně vyjadřuje vůli nepodat kasační stížnost ve smyslu § 102 a násl. s. ř. s. a brojí proti judikatuře, jež její podání umožňuje. Za této situace by bylo v rozporu s jednoznačně projevenou vůlí navrhovatele, kdyby Nejvyšší správní soud v přímém rozporu s vyjádřeným právním názorem navrhovatele chápal jeho návrh jako kasační stížnost. Kasační stížností tedy jeho návrh není. Není-li ovšem tento návrh kasační stížností, není ani žádným jiným návrhem, o němž by zákon dovoloval Nejvyššímu správnímu soudu rozhodnout. Navrhovatel se totiž domáhá toho, aby Nejvyšší správní soud odňal účinnost usnesení krajského soudu ze dne 17. 7. 2012 a aby dal krajskému soudu závazný pokyn , aby řízení nadále vedl. Takto formulovaný návrh ovšem nelze podřadit žádnému typu návrhů, o nichž Nejvyššímu správnímu soudu přísluší podle s. ř. s. rozhodovat. Jde tedy o návrh nepřípustný ve smyslu § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než jej odmítnout. Za této situace nebylo ani namístě odstraňovat další vady podání. Uvedený závěr v žádném případě nemůže být pro navrhovatele překvapivý, neboť ke shodnému závěru Nejvyšší správní soud dospěl již v usnesení ze dne 11. 7. 2012, č. j. 2 As 105/2012-7, kterým Nejvyšší správní soud rozhodoval o návrhu v naprosto shodném, pouze aktualizovaném znění a se stejnými argumenty jako v nyní posuzovaném případě. Na uvedeném závěru nic nemůže změnit ani nesouhlas navrhovatele s již ustáleným výkladem Nejvyššího správního soudu ohledně určení místní příslušnosti Městského soudu v Praze v řízeních směřujících proti rozhodnutím České advokátní komory, obsaženým mj. právě i v cit. rozsudku č. j. 2 As 38/2012-50, neboť ani nyní posuzovaný (v minulosti opakovaně předkládaný) návrh, jenž představuje směsici navrhovatelových příkazů či pokynů a argumentů pohybujících se na samotné hranici srozumitelnosti, nepřesvědčil Nejvyšší správní soud, že by měl svůj právní názor změnit. Pokud navrhovatel krajskému soudu vytýká, že svým nesprávným poučením o možnosti podat kasační stížnost a tedy případný přezkum toliko protahuje zahájené řízení , Nejvyšší správní soud je toho názoru, že je to naopak navrhovatel, kdo nepřeberným množstvím svých podání a procesních návrhů (velmi často totožného znění) činěných před krajskými soudy, resp. Nejvyšším správním soudem, oddaluje meritorní řešení sporů, a spíše tak prokazuje, že jejich motivem je pouhé opětovné vyvolávání a vedení sporů, nikoliv ochrana práv. V souladu s ustanovením § 60 odst. 3 věta prvá s. ř. s. bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 4. září 2012

JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu