č. j. 2 A 610/2002-15

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně D. S. proti žalované České správě sociálního zabezpečení, sídlem Praha 5, Křížová 25, o opravném prostředku žalobkyně proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 8. 2002,

takto:

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen žalovaná ) ze dne 28. 8. 2002, byla zamítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. (o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů-dále též zákon ), o kterou žádala z důvodu jejího věznění z politických důvodů v době od 19. 12. 1950 do 15. 10. 1951. V odůvodnění žalovaná m.j. uvedla, že hmotněprávní podmínkou pro vznik nároku podle zákona č. 261/2001 Sb. je pro osoby uvedené v § 2 odst. 1 zrušení odsuzujícího rozhodnutí podle zákona 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Vzhledem k tomu, že žalovaná nepředložila žádné rozhodnutí o svém věznění, které by posléze mohlo být zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 nebo zákona č. 198/1993 Sb., nesplnila stanovené podmínky nutné pro vznik nároku dle zákona č. 261/2001 Sb.

Ve včas podaném opravném prostředku žalobkyně uvedla, že k jejímu narození došlo dne .1951 v P. věznici, neboť její matka byla dne 20. 12. 1950 zatčena a později odsouzena musela, dle svého vyjádření, jako čerstvě narozené děcko nedobrovolně strávit ve vězení na Pankráci. Žalobkyně se proto domnívá, že ačkoliv zákon č. 261/2001 Sb. výslovně odškodnění dítěte narozeného ve věznici politické vězeňkyni a vězněného s ní ve věznici neupravuje, měla by být odškodněna za újmu, která ji tím vznikla.

Žalovaná v písemném vyjádření k opravnému prostředku poukázala na právní úpravu nároku na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., zejména na ustanovení § 2 odst. 1, podle něhož se zákon vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Z podkladů, které byly k žádosti připojeny, vyplývá, že žalobkyně nebyla v rozhodné době odsouzena, ani nezákonně zbavena osobní svobody ve smyslu § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., a proto není osobou oprávněnou ve smyslu § 2 zákona č. 261/2001 Sb. Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud žalobu zamítl.

V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ustanovení § 132 zákona č. 150/2002 Sb. (soudní řád správní-dále jen s. ř. s. ) z Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení zahájená před těmito soudy jako soud I. stupně. Podle ustanovení § 130 s. ř. s. se neskončená řízení podle části páté občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) dokončí podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s., tedy jako řízení o žalobách. O takový případ jde i v projednávané věci, a proto Nejvyšší správní soud postupoval v řízení podle ustanovení § 65 a násl. s. ř. s.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání, a dospěl k závěru, že opravnému prostředku (podle nové právní úpravy žalobě) nelze vyhovět.

Zákon č. 261/2001 Sb. upravuje nároky na poskytnutí jednorázové peněžní částky dvou skupin oprávněných osob. Jednak se vztahuje na účastníky národního boje za osvobození, tj. občany České republiky, kteří splňují podmínky uvedené v § 1 odst. 1 bodě 1 písm. c) až f), bodě 2 a odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození a bylo jim o tom vydáno podle § 8 citovaného zákona osvědčení, nebo kteří mají doklad, který toto osvědčení nahrazuje. Za účastníky národního boje za osvobození se považují podle odst. 3 téhož zákona též občané České republiky, kteří v době od 15. 3. 1939 do 8. 5. 1945 byli z rasových nebo náboženských důvodů soustředěni do vojenských pracovních táborů na území Československa v jeho hranicích z 29. 9. 1938 nebo se z týchž důvodů na tomto území ukrývali po dobu celkem nejméně 3 měsíců a pokud za tuto dobu již neobdrželi jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 217/1994 Sb. Zákon se též vztahuje na vdovy a vdovce po účastnících národního boje za osvobození a na jejich děti, a to za podmínek uvedených v § 1 odst. 2 citovaného zákona. Druhou skupinu osob oprávněných podle zákona č. 261/2001 Sb. tvoří političtí vězni. Podle § 2 odst. 1 se zákon vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (dále jen politický vězeň ). Konečně se zákon vztahuje též na vdovy a vdovce po osobách uvedených v § 2 odst. 1, a to za podmínek uvedených v § 2 odst. 2 téhož zákona. rozhodnutí a která nedoznala změny ani v průběhu řízení soudního, požádala žalobkyně o poskytnutí jednorázové peněžní částky jako politický vězeň, tj. podle § 2 odst. 1 uvedeného zákona. Nárok žalobkyně na odškodnění je ve správním spise přitom doložen především těmito podklady: 1) potvrzení Vězeňské služby České republiky o tom, že D. F. (matka žalobkyně), nar. xxx 1931, byla na základě rozsudku Státního soudu Praha pod č. j. 2 Ts 145/51 vězněna v době od 19. 12. 1950 do 10. 5. 1960; 2) rodný list; 3) rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 5. 7. 1965, sp. zn. 2 Ts I 45/51 o účasti D. F., roz. T., na rehabilitaci prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1965; 4) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 1990, sp. zn. Rt 704/90, kterým byl zrušen rozsudek Státního soudu v Praze ze dne 15. 1. 1951, sp. zn. 2 Ts 145/51, a trestní stíhání D. F. bylo zastaveno; 5) sdělení Právní poradny č. 7 Praha II o narození dcery; 6) potvrzení Vězeňské služby České republiky o tom, že žalobkyně se narodila během matčina věznění 7) protokol Velitelství oddílu SVS Praha o předání nezletilé D. F., nar. xxx 1951 rodičům uvězněné D.F., roz. T..

Z obsahu uvedených podkladů je zřejmé, že matka žalobkyně byla v době od 19. 12. 1950 do 10. 5. 1960 vězněna z politických důvodů, přičemž byla rehabilitována v souladu se zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Rovněž má za prokázané, že žalobkyně se své matce narodila dne 27. 7. 1951, tedy až v době matčina věznění, a předána do péče svých prarodičů dne 16. 10. 1951. Ve vězení se svou matkou tak pobývala po dobu necelých 3 měsíců. Tento skutkový stav přitom není žalobkyní popírán ani, s výjimkou doby, kterou strávila s matkou ve vězení (žalobkyně uvádí dobu asi 6 měsíců), jinak rozporován.

Na základě posouzení prokázaných skutečností dospěl soud k závěru, který je totožný se závěrem žalované, a to, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., neboť nesplňuje náležitosti pro přiznání jednorázové peněžní částky předpokládané tímto ustanovením, ani zákonem jako celkem. Žalobkyně pobývala ve věznici z důvodu nezbytné poporodní péče, kterou ji poskytovala její matka-toho času ve vlastnosti politického vězně. Její nesvoboda tak neměla charakter uvěznění, jakožto trestu za spáchaný trestný čin, protože v jejím případě šlo pouze o přirozené sdílení osudu její matky. Zákon však v daném případě předpokládá prokázání dvou skutečností, a to jednak toho, že žadatelka o odškodění podle zákona č. 261/2001 Sb. byla v době mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 uvězněna, a dále toho, že rozhodnutí o jejím věznění bylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo 198/1993 Sb. Ani jedna z podmínek nebyla, a dlužno dodat, že s ohledem na věk žalobkyně v dané době ani nemohla být, splněna.

Z uvedených důvodů tak nezbylo soudu než uzavřít, že žalobkyni nárok na přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. nenáleží a že žalovaná rozhodla správně, pokud jeho žádost jako nedůvodnou zamítla. Proto soud podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu jako nedůvodnou rovněž zamítl.

Soud nezpochybňuje složitost sociální situace, která žalobkyni vznikla v důsledku jejího narození v prostředí věznice. Nicméně striktní vymezení podmínek nároku zákonem bez toho, aniž by bylo do zákona zakotveno jakékoliv zmírňovací právo (odstranění tvrdosti zákona), neumožňuje ani soudu v rámci jeho rozhodovací pravomoci vážit okolnosti konkrétního případu a od podmínek nároku stanovených zákonem se jakkoliv odchýlit. Soudu nepřísluší vůli zákonodárce podle své úvahy měnit, doplňovat či nahrazovat, neboť je zákonem vázán. úspěch a správnímu orgánu, který náhradu nákladů nepožadoval, podle obsahu spisu náklady nevznikly (ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. 9. 2003

JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu