29 Odo 995/2005
Datum rozhodnutí: 29.11.2006
Dotčené předpisy:




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 995/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) M. V. s. r. o., 2) M. K., a 3) M. K., o zaplacení 51,394.755,40 Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 275/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2001, č. j. 5 Cmo 74/2001 - 32, takto:

I. Dovolání se ve vztahu k první žalované odmítá.

II. Žalobkyně a první žalovaná vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora uvedeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2. října 2000, č. j. 50 Cm 275/2000 - 14, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby uložil žalovaným povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně částku 51,394.755,40 Kč se 6% úrokem za období od 13. června 2000 do zaplacení a odměnu 171.315,85 Kč.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu podáním ze dne 27. září 2001 dovolání, které (jak vyplývá z razítka soudu) téhož dne osobně doručila soudu prvního stupně.

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2001, č. j. 36 K 36/2001 - 29, byl prohlášen konkurs na majetek první žalované a ustaven konkursní správce. Účinky konkursu nastaly dne 29. června 2001. Se zřetelem k účinkům prohlášení konkursu (srov. § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů a výklad k tomuto ustanovení podaný pod bodem XXIV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jakož i k tomu, že ve vztahu žalobkyně a žalované 1) jde o pohledávku, kterou je nutno přihlásit v konkursu (srov. § 14 odst. 1 písm. c) a § 20 zákona o konkursu a vyrovnání), bylo řízení ve vztahu k první žalované ze zákona přerušeno a po dobu trvání konkursu v něm nebylo možno pokračovat ani na návrh osob vyjmenovaných v § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání. Jak se podává ze spisu (č. l. 127) usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2004, č. j. 36 K 36/2001 127, které nabylo právní moci 20. února 2004, byl konkurs na majetek úpadkyně M. V. s. r. o. zrušen po splnění rozvrhového usnesení, v důsledku čehož odpadla překážka bránící v pokračování řízení ve vztahu k první žalované.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále též jen o. s. ř. ), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadních předpisů.

Dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238 odst. 1 a 2 a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř.

Jelikož v projednávané věci jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně, nepřipadá v úvahu přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. není dána, neboť odvolací soud přípustnost ve výroku svého rozsudku nevyslovil a v průběhu řízení ani nebyl podán návrh na vyslovení přípustnosti dovolání.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným.

Jelikož však v projednávané věci dovolatelka takové vady řízení ani netvrdí, nelze mít dovolání za přípustné (a důvodné) ani ve smyslu shora uvedených ustanovení.

Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první (per analogiam) o. s. ř., když žalobkyně procesně zavinila, že dovolání muselo být odmítnuto, přičemž podle spisu první žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 29. listopadu 2006

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu