29 Odo 993/2004
Datum rozhodnutí: 26.04.2006
Dotčené předpisy: § 151b předpisu č. 40/1964Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 993/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Mgr. M. R., jako správce konkursní podstaty úpadkyně I., a. s., proti žalovanému JUDr. M. R., jako správci konkursní podstaty úpadkyně I. Ch., a. s., o určení práva na oddělené uspokojení pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 Cm 197/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2004, č.j. 15 Cmo 91/2004-68, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2004, č.j. 15 Cmo 91/2004-68 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. listopadu 2003, č.j. 27 Cm 197/99-30, se ve výrocích ve věci samé ohledně určení, že zjištěná pohledávka ve výši 61,379.667,30 Kč je do výše 20,000.000,- Kč pohledávkou s právem na oddělené uspokojení z výtěžku prodeje movitých věcí, jež jsou uvedeny v soupisu movitého majetku označeném jako příloha č. 1 v zástavní smlouvě ze dne 2. října 1997, a ve výrocích o nákladech řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. listopadu 2003, č.j. 27 Cm 197/99-30, zamítl žalobu o určení, že zjištěná pohledávka ve výši 61,379.667,30 Kč je pohledávkou s právem na oddělené uspokojení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně - odkazuje na skutečnost, že účastníci učinili nespornými listinné důkazy (zástavní smlouvu ze dne 2. října 1997, včetně přílohy č. 1 - soupisu movitého majetku, smlouvu o užívání movitých věcí a protokol o předání movitých věcí do užívání z téhož data a oznámení o realizaci zástavy ze dne 1. července 1998) - dospěl k závěru, že 2. října 1997 byla podepsána zástavní smlouva k věcem movitým , které zůstaly v užívání úpadkyně I.Ch., a. s. (dále též jen druhá úpadkyně ) a to na základě smlouvy o užívání, když tyto movité věci druhá úpadkyně potřebovala k zajištění chodu výroby.

Cituje ustanovení § 151b občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) a ustanovení § 20 odst. 1 a § 28 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba důvodná není. Přitom zdůraznil, že pro platný vznik zástavního práva k movitým věcem ustanovení § 151b obč. zák. vyžaduje buď fyzické odevzdání věcí zástavnímu věřiteli nebo předání věcí do úschovy třetí osoby na základě dohody zástavce a zástavního věřitele nebo vyznačení vzniku zástavního práva v listině osvědčující vlastnictví zástavce k předmětu zástavy, když tato listina byla nezbytná k nakládání se zastavenými věcmi movitými . Z hlediska konkursního práva - pokračoval soud prvního stupně - muselo některým z těchto způsobů platně vzniknout zástavní právo více než dva měsíce před podáním návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

V projednávané věci sice žalobce splnil podmínky zákona o konkursu a vyrovnání (uplatněním svého práva přihláškou do konkursu), zástavní právo k věcem movitým však platně nevzniklo; byly-li totiž movité věci ponechány druhé úpadkyni za účelem pokračování v provozování výroby a nebyla-li sepsána listina osvědčující vznik zástavního práva, potom zástavní právo nemohlo platně vzniknout, když zástavní věřitel zastavené věci zástavci (druhé úpadkyni) neodebral, tj. fyzicky je nepřevzal .

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. června 2004, č.j. 15 Cmo 91/2004-68, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že zjištěná pohledávka ve výši 61,379.667,20 Kč je do výše 20,000.000,- Kč pohledávkou s právem na oddělené uspokojení z výtěžku prodeje movitých věcí, jež jsou uvedeny v soupisu movitého majetku označeném jako příloha č. 1 v zástavní smlouvě ze dne 2. října 1997, který je jako nedílná součást k rozsudku připojen; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že v řízení pod sp. zn. 27 K 54/98 byl Krajským soudem v Ústí nad Labem prohlášen konkurs na majetek I. Ch., a. s. Podáním ze dne 7. září 1998 přihlásil žalobce do konkursu vedeného na majetek druhé úpadkyně pohledávku ve výši 73,141.323,60 Kč s právem na oddělené uspokojení na movitých věcech ve vlastnictví druhé úpadkyně; správce konkursní podstaty tuto pohledávku uznal do výše 61,379.667,30 Kč, ve zbývající části 11,475.300,- Kč a co do práva na oddělené uspokojení ji popřel. Na základě důkazů provedených v odvolacím řízení dále odvolací soud zjistil, že dle smlouvy o finanční pomoci ze dne 8. září 1997 se I., a. s (dále též jen první úpadkyně ) zavázala poskytnout druhé úpadkyni finanční výpomoc tak, že za ni bude hradit kupní ceny za suroviny do celkové výše 50,000.000,- Kč. Následně dne 2. října 1997 úpadkyně uzavřely zástavní smlouvu za účelem zajištění již existujících a budoucích pohledávek do maximální výše 20,000.000,- Kč, přičemž zástavou byly movité věci uvedené v příloze č. 1 zástavní smlouvy. V čl. II. bodu 5 citované zástavní smlouvy se dohodly, že zástavce je povinen předat movité věci, jež jsou předmětem zástavy, zástavnímu věřiteli. V čl. IV. bodu 3 bylo dále dohodnuto, že zástavní věřitel je oprávněn po dobu trvání zástavního práva nakládat se zastavenými movitými věcmi ve stejném rozsahu jako jejich vlastník. Dle protokolu o předání movitých věcí do užívání ze dne 2. října 1997 druhá úpadkyně předala první úpadkyni věci, jež byly předmětem zástavy, a smlouvou o užívání zastavených věcí z téhož data první úpadkyně přenechala druhé úpadkyni předmět zástavy do užívání.

V situaci, kdy se strany zástavní smlouvy dohodly na protokolárním odevzdání zastavených věcí zástavnímu věřiteli (viz protokol o předání movitých věcí ze dne 2. října 1997), odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - uzavřel, že zástavní právo k movitým věcem vzniklo. V této souvislosti akcentoval, že občanský zákoník nestanoví, co se rozumí termínem odevzdání věci zástavnímu věřiteli ; vyšel proto z úpravy nejbližší, obsažené v ustanovení § 133 odst. 1 obč. zák., podle které převádí-li se movitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví převzetím věci, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. Připouští-li občanský zákoník pro okamžik nabytí vlastnického práva kromě fyzického převzetí věci také jinou dohodu účastníků, potom je taková dohoda - podle názoru odvolacího soudu - možná i v zástavní smlouvě ohledně zastavení movitých věcí . Přitom na vzniku zástavního práva k movitým věcem ničeho nemění ani skutečnost, že poté, co zástavní věřitel zastavené věci protokolárně převzal, je přenechal zástavnímu dlužníku do užívání.

K výhradě žalovaného, podle níž některé věci, na kterých bylo zřízeno zástavní právo , nemá žalovaný sepsány v soupisu majetku konkursní podstaty, odvolací soud doplnil, že právo na oddělené uspokojení bude realizováno jen v rozsahu, v jakém budou věci, jež jsou vskutku zapsány v soupisu v konkursní podstaty, zpeněženy.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu (v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé) podal žalovaný dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).

Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o vzniku zástavního práva k movitým věcem. Vzhledem k předmětu zástavy, jímž měl být komplet vnitřního vybavení výrobního areálu druhé úpadkyně nezbytný k zajištění výroby, mohlo zástavní právo k movitým věcem vzniknout pouze tehdy, byly-li tyto movité věci odevzdány zástavnímu věřiteli. V daném případě se tak ale nestalo a věci nadále zůstaly v držení druhé úpadkyně, která s nimi podnikala. Žalobcem tvrzené odevzdání věcí (nezbytné ke vzniku zástavního práva) proběhlo pouze symbolicky , když ani z protokolu o předání zastavených věcí ze dne 2. října 1997 ani z písemnosti ze dne 1. července 1997 nelze dovodit, že by došlo k naplnění tzv. ruční zástavy.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce požaduje, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 151b obč. zák. (ve znění účinném ke dni uzavření zástavní smlouvy - 2. října 1997) zástavní právo vzniká na základě smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona (odstavec 1). Ke vzniku zástavního práva na základě smlouvy je u movitých věcí třeba odevzdání věci zástavnímu věřiteli, nebo vyznačení vzniku zástavního práva v listině, která osvědčuje vlastnictví zástavce k předmětu zástavy a která je nezbytná k nakládání s věcí. Namísto odevzdání věci se mohou zástavce a zástavní věřitel dohodnout na odevzdání věci jiné osobě, aby ji pro ně uschovala (odstavec 3). Ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje. Věc se musí označit tak, aby její zastavení bylo každému zjevné (odstavec 4). Zástavní právo lze zřídit i k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky (odstavec 5).

Podle ustanovení § 299 odst. 1 obchodního zákoníku (v témže znění) zástavní právo lze zřídit na určitou dobu, do určité výše a pro určitý druh pohledávek, které vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu.

Při zřízení zástavního práva na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (tzv. titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (tzv. modus adquirendi). Zástavní smlouva představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; k němu dojde, jen jestliže nastane zákonem stanovený tzv. modus adquirendi.

Podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku (v rozhodném znění) je u movitých věcí právním způsobem nabytí zástavního práva odevzdání věci zástavnímu věřiteli nebo předání věci do úschovy nebo ke skladování pro zástavního věřitele i zástavního dlužníka u třetí osoby, bylo-li to dohodnuto, nebo vyznačení zástavního práva v listině, která osvědčuje vlastnictví zastavené věci a která je nezbytná k nakládání s věcí. Dalším modem zástavního práva k movitým věcem v rozhodné době bylo i zjevné označení zastavené věci. Tento modus zástavního práva k movitým věcem znaly i dřívější úpravy, což lze dokumentovat např. poukazem na ustanovení § 452 tzv. obecného zákoníku občanského (vyhlášeného císařským patentem ze dne 1. června 1811, č. 946 Sb. z. s. a převzatého do československého právního řádu recepcí provedenou prvním zákonem československým ze dne 28. října 1918, č. 11 Sb. z. a n.), dále poukazem na ustanovení § 191 odst. 1 tzv. středního občanského zákoníku (zákona č. 141/1950 Sb.), na ustanovení § 169 odst. 1 zákoníku mezinárodního obchodu (zákona č. 101/1963 Sb.) a na ustanovení § 129f odst. 2 hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb.), ve znění účinném do 1. května 1990. V době od 1. ledna 2001 do 30. prosince 2001 s tímto způsobem nabytí zástavního práva výslovně počítal i stávající občanský zákoník (srov. jeho § 158 odst. 2). Pro úpravu platnou v rozhodné době se závěr o možnosti zřídit zástavní právo zjevným označením zastavené věci dovozoval z výše citovaného ustanovení § 151b odst. 4 věty druhé obč. zák. (k tomu v právní teorii srov. JUDr. Jaroslav Bureš, JUDr. Ljubomír Drápal, Zástavní právo v soudní praxi, 2., doplněné vydání, C. H. Beck, Praha 1997 a v rozhodovací praxi rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2005, sp. zn. 29 Odo 641/2003).

Jelikož ustanovení § 151b odst. 3 obč. zák. výslovně nehovoří o faktickém odevzdání movité věci zástavnímu věřiteli, je namístě otázka, zda je možné zástavní právo k movité věci zřídit tzv. protokolárním (symbolickým) odevzdáním movité věci zástavnímu věřiteli

Odevzdání zástavy zástavnímu věřiteli nebo dohodnutému schovateli je historicky tradičním modem zástavního práva, přičemž zákon předpokládá, že bude použit všude, kde to povaha movitých věci umožňuje. Zástavní právo v takovém případě vzniká okamžikem předání zástavy zástavnímu věřiteli nebo schovateli. Jestliže zástavní věřitel nebo schovatel již věc mají z nějakého důvodu v době uzavření zástavní smlouvy u sebe, je požadavek odevzdání věci splněn, jestliže z obsahu je nepochybné, že zástavní věřitel (schovatel) bude zástavu nadále mít u sebe z titulu zástavního práva (viz v teorii opět JUDr. Jaroslav Bureš, JUDr. Ljubomír Drápal, Zástavní právo v soudní praxi, 2., doplněné vydání, C. H. Beck, Praha 1997, str. 9).

Je-li odevzdání věci zástavnímu věřiteli způsobem nabytí smluvního zástavního práva k movitým věcem, který je použitelný tam, kde to povaha movitých věci umožňuje, tj. u těch movitých věcí, které lze zástavnímu věřiteli odevzdat, nelze - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - než dospět k závěru, podle něhož se odevzdáním věci zásadně rozumí odevzdání fyzické (tzv. z ruky do ruky). Přitom u věcí, u nichž takové odevzdání není možné, je namístě využít možnosti vyplývající z ustanovení § 151b odst. 4 věty druhé obč. zák., jež spojuje vznik smluvního zástavního práva s označením věci (předmětu zástavy) tak, aby její zastavení bylo každému zjevné.

Právní názor odvolacího soudu vycházející z ustanovení § 133 odst. 1 obč. zák. nepovažuje Nejvyšší soud za správný. Pomíjí totiž rozdíly mezi právní úpravou okamžiku nabytí vlastnictví k movitým věcem (§ 133 obč. zák.) a právní úpravou způsobu vzniku zástavního práva k movitým věcem (§ 151b odst. 3 obč. zák.); přitom ustanovení § 151b odst. 3 obč. zák. (ani jiné ustanovení občanského zákoníku) jinou dohodu účastníků jako další modus vzniku zástavního práva k movitým věcem neupravuje. Potud odvolací soud sice sám připouští, že občanský zákoník (v § 133 odst. 1) rozlišuje mezi (fyzickým) převzetím věci a jinou dohodou účastníků , nicméně posléze - v rozporu s ustanovením § 151b odst. 3 obč. zák. - uzavírá, že taková dohoda (jako způsob vzniku zástavního práva) možná je.

Právní posouzení věci odvolacím soudem, spočívající na závěru, podle kterého zástavní právo k movitým věcem vzniká i tehdy, nebyl-li předmět zástavy fyzicky odevzdán zástavnímu věřiteli, je tudíž nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Jinou vadou je postiženo i řízení před soudy nižších stupňů.

Podle ustanovení § 120 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (odstavec 1). Soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (odstavec 4).

Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazů předepsán, určí jej soud (§ 125 o. s. ř.).

Jak pro sporné, tak pro nesporné řízení platí, že ne všechna právně významná tvrzení účastníků musí být předmětem dokazování v tom smyslu, že jejich pravdivost by musela být zjištěna provedením některého z důkazních prostředků. Zejména pro oblast sporného řízení, které je ovládáno zásadou dispoziční a projednací, zákon počítá s tím, že skutková zjištění soudů mohou mít svůj původ v nesporných tvrzeních účastníků, kteří tím projevují vůli omezit dokazování jen na ty skutečnosti, které zůstávají mezi nimi spornými. Shodná tvrzení účastníků nejsou ovšem pro soud závazná potud, že by skutečnosti, kterých se tato tvrzení týkají, nemohl učinit předmětem dokazování. Zejména tam, kde rozhodnutí soudu má být v souladu s hmotným právem kogentní povahy, musí být soudu umožněno, aby prostřednictvím dokazování ověřil pravdivost těchto tvrzení, která ostatně mohou být účastníky odvolána v průběhu dalšího řízení. Účastníci mohou učinit nespornými skutkové okolnosti, nikoliv jejich právní hodnocení (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 454).

Jak je zřejmé z obsahu spisu (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 7. listopadu 2003 na č.l. 27 až 29 a odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně) soud prvního stupně ve věci neprováděl dokazování, vycházeje z toho, že k právnímu posouzení sporu byl vytvořen základ listinami, které účastníci prohlásili za nesporné . Občanský soudní řád však takový způsob získání skutkových zjištění nezná; v ustanovení § 120 odst. 4 soudu pouze umožňuje, aby vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.

Soud prvního stupně tak při zjišťování skutkového stavu věci zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k jejíž existenci měl odvolací soud podle ustanovení § 212a odst. 5 věty druhé o. s. ř. přihlédnout.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (v rozsahu dovoláním dotčeném) a ve stejném rozsahu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení [§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 o. s. ř.].

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. dubna 2006

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu