29 Odo 992/2002
Datum rozhodnutí: 30.01.2003
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 992/2002-171

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. arch. J. S., zastoupeného JUDr. T. K., advokátem, proti žalované H. P., spol. s r.o., zastoupené JUDr. T. C., advokátem, o zaplacení částky 45.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 66/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2002, č.j. 11 Co 170/2002-149, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.895,- Kč, k rukám JUDr. T. K., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. ledna 2002, č.j. 15 C 66/99-118, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci jako dluh ze smlouvy o díla (cenu díla) podle § 536 a násl. obchodního zákoníku částku 45.200,- Kč s 0,05% úrokem z prodlení denně od 23. září 1998 do zaplacení a na nákladech řízení 19.358,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 4.905,48 Kč v téže lhůtě na účet Obvodního soudu pro Prahu 4, s tím, že žalované dále uložil zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 11.430,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále též jen o. s. ř. ). Dovozovala, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem a napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přičemž odkazovala současně na dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.

Ve vztahu k přípustnosti dovolání žalovaná dále dovozovala, že se nejedná o obchodní věc a vycházela z poučení odvolacího soudu o možnosti podání dovolání.

Namítala, že z vlastní smlouvy o dílo a jejích příloh nevyplývá zcela jednoznačně režim obchodního zákoníku, s tím, že dle preambule smlouvy byla tato uzavřena v souladu s ustanovením § 631 až § 656 občanského zákoníku, resp. s ustanovením § 536 až § 565 obchodního zákoníku, z čehož není zřejmé, kterým z těchto právních předpisů se chtěly smluvní strany řídit. Ve vztahu k obsahu smlouvy o dílo dovolatelka zdůrazňovala, že ze zmíněné smlouvy vyplývá povinnost hradit dílčí faktury, které jsou svou povahou fakturami zálohovými, a v případě ukončení smlouvy o dílo (odstoupení od smlouvy) bylo namístě částečně vykonanou práci, respektive dílo vyúčtovat a od celkové ceny díla měla být odečtena částka odpovídající rozsahu, v němž dílo provedeno nebylo.

Jelikož soudy obou stupňů v rozporu s ustanovením § 641 odst. 1 občanského zákoníku, respektive ustanovením § 548 odst. 2 obchodního zákoníku shora uvedeným způsobem nepostupovaly, rozhodly dle názoru žalované na základě nesprávného právního posouzení věci v rozporu s hmotným právem .

V neposlední řadě dovolatelka namítala, že se spisu není zřejmé, zda soud provedl důkaz úplným zněním smlouvy o dílo z 10. dubna 1998, a to zejména její přílohou obecnými smluvními podmínkami, jež se zabývají mimo jiné výkony a odpovědností zhotovitele.

Ze všech shora uvedených důvodů dovolatelka požadovala, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření navrhoval odmítnutí dovolání pro nepřípustnost s odkazem na ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. , když rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč a v daném případě se zcela jednoznačně jedná o věc obchodní, a to zejména s přihlédnutím k povaze jednotlivých účastníků při vzniku předmětného závazkového vztahu smlouvy o dílo. Pro případ, že by dovolací soud shledal dovolání přípustným, navrhoval jeho zamítnutí, když závěry soudů obou stupňů považoval za správné.

V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Základním předpokladem přípustnosti dovolání, bez ohledu na povahu dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu [§ 237 odst. písm. a) c) o. s. ř.] je, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a to bez přihlédnutí k příslušenství [srov. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].

Jelikož k uzavření smlouvy o dílo mezi účastníky dne 10. dubna 1998 došlo při jejich podnikatelské činnosti a žalobce se domáhá zaplacení ceny díla, které provedl v rámci svého předmětu podnikání pro žalovanou, která provedení díla objednala, dovolací soud dospívá, shodně se soudem prvního stupně a soudem odvolacím, k závěru, že v daném případě jde o věc obchodní. Toto posouzení vztahu mezi účastníky založeného shora uvedenou smlouvou pak rovněž odpovídá stanoviskům účastníků prezentovaným v průběhu řízení před soudy obou stupňů, když zejména žalovaná ve svém vyjádření k žalobě (srov. č.l. 29 31), (na které odkázala i v rámci závěrečného návrhu u jednání 17. ledna 2002), výslovně zdůrazňovala obchodní povahu tohoto vztahu.

Za stavu, kdy dovoláním dotčeným výrokem rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnuto v obchodní věci o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (bez přihlédnutí k příslušenství), Nejvyšší soud, aniž se zabýval otázkou přípustnosti dovolání z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. , žalovanou podané dovolání jako nepřípustné [§ 237 odst. 2, písm. a) o.s. ř.] podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

V kontextu s výše uvedenými závěry Nejvyšší soud dále doplňuje, že přípustnost dovolání nemohla být založena ani poučením (nesprávným) odvolacího soudu o možnosti podání dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, publikované v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 7/2002, pod číslem 140/2002).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalované (dovolatelce) byla uložena povinnost zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady za jeho zastupování advokátem v dovolacím řízení, vypočtené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. (dále jen vyhláška ).

Podle § 3 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 věty první vyhlášky činí paušální sazba odměny za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) ve věci při jednom úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) 2.820,- Kč a spolu s náhradou hotových výdajů ve výši 75,- Kč příslušející zástupci žalobce dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přiznal soud žalobci k tíži žalované 2.895,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 30. ledna 2003

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu