29 Odo 96/2006
Datum rozhodnutí: 26.04.2006
Dotčené předpisy: § 233 předpisu č. 513/1991Sb., § 227 předpisu č. 513/1991Sb., § 227 předpisu č. 42/1992Sb.





NEJVYŠŠÍ SOUD


ČESKÉ REPUBLIKY


29 Odo 96/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce MVDr. Z. T., proti žalované JUDr. J. V., jako správkyni konkursní podstaty Zemědělského družstva Modletice, identifikační číslo 00 10 70 34, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 306/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2003, č.j. 13 Cmo 252/2003-48, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. února 2003, č.j. 36 Cm 306/99-32, zamítl žalobu na určení, že žalobce má za úpadcem Z. d. M. (dále jen družstvo , popř. úpadce ) pohledávku ve výši 374.200,- Kč (výrok I.) a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 5.375,- Kč (výrok II.).


Soud prvního stupně vzal provedeným dokazováním za prokázáno, že rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19. května 1998, sp. zn. 92 K 21/98, byl na majetek družstva prohlášen konkurs. Žalobce přihláškou ze dne 24. července 1998 přihlásil do konkursního řízení pohledávku ve výši 374.200,- Kč, představující restituční nárok vůči úpadci podle uznání závazku ze dne 23. září 1993. Tehdejší správce konkursní podstaty úpadce (JUDr. J.P.) popřel právní důvod přihlášené pohledávky a žalobce ve lhůtě určené podle ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ) podal žalobu na určení její pravosti.


Vycházeje z toho, že žalobci jako oprávněné osobě podle § 15 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen transformační zákon ), byl stanoven majetkový podíl v částce 374.200,- Kč, a akcentuje, že žalobce byl na základě přihlášky ze dne 9. prosince 1992 přijat za člena družstva, dále soud prvního stupně uvedl, že celkový majetkový podíl člena či oprávněné osoby, která se stane členem družstva po transformaci, je vkladem do transformovaného družstva (součástí základního kapitálu družstva) , tj. majetku úpadce, jež podléhá konkursu podle ustanovení § 6 odst. 1 ZKV. K vypořádání družstva se žalobcem by tak mohlo dojít v případě, že by žalobce z družstva před prohlášením konkursu vystoupil, když za této situace by mu vznikl nárok na vypořádací podíl podle ustanovení § 233 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ).


Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 4. září 2003, č.j. 13 Cmo 252/2003-48, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).


V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že napadené rozhodnutí přezkoumal podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.


Odkazuje na ustanovení § 227 odst. 2 obch. zák. a stanovy družstva, se odvolací soud ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, podle něhož se žalobce stal členem družstva. Jelikož ustanovení § 13 transformačního zákona přiznává nárok na vydání majetkového podílu z transformace pouze osobám, které se nestaly účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu , odvolací soud - ve shodě se soudem prvního stupně - uzavřel, že žalobcova pohledávka se stala (v souladu se stanovami družstva) jeho vnosem do transformovaného družstva, přičemž tento majetkový vklad může žalobce získat za trvání družstva zpět pouze při zrušení členského poměru k družstvu (v souvislosti s uspokojením nároku na výplatu vypořádacího podílu podle ustanovení § 233 obch. zák., nestanoví-li stanovy jinak).


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že podstatou sporu je otázka jeho členství v družstvu a možnosti dispozice družstva s majetkem, majetkovým podílem, člena družstva, kdy dispozice s majetkem družstva a jeho následné vypořádání v rámci konkursního řízení je v přímém rozporu se stanovami družstva a obchodním zákoníkem . Podle přesvědčení dovolatele v průběhu řízení nebyla posuzována základní otázka, tj. transformace družstva, majetkový vklad, členský vklad a další majetkový podíl žalobce v družstvu a nakládání s tímto svěřeným majetkem družstvem v souladu se stanovami a obchodním zákoníkem . Přitom v situaci, kdy v řízení nebylo doloženo splnění povinnosti ke splacení členského vkladu, nemohl se dovolatel stát ani členem družstva. Cituje ustanovení § 223 odst. 1 a 3 obch. zák. a článek 5 bod 5 stanov dále dovolatel namítá, že základní jmění družstva tvoří souhrn členských vkladů, k jejichž splacení se členové družstva zavázali, přičemž družstvo nesmí ručit za závazky a ztráty majetkovým vkladem člena družstva .


Proto dovolatel, s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. prosince 1999, sp. zn. Pl. ÚS 17/99, požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaná se ztotožňuje s právními závěry soudů nižších stupňů a navrhuje, aby dovolání žalobce bylo pro nedostatek zásadního právního významu odmítnuto.


Dovolání není přípustné.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).


Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.


Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.


Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.


Výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatel zpochybňuje závěry soudů nižších stupňů, podle nichž se stal (a je) členem družstva, zejména postrádají potřebný judikatorní přesah, když řešení této otázky (zda se dovolatel stal členem družstva) je významné právě a jen pro projednávanou věc. Přitom závěr soudů nižších stupňů v tomto směru Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanovením § 227 obch. zák.); potud co do splnění povinnosti k splacení členského vkladu odkazuje na závěry formulované v rozsudku ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 58.


V situaci, kdy osoba, která se stala účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu, nemá nárok na vydání majetkového podílu z transformace (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2166/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1999, pod číslem 114) a kdy stanovy družstva v článku 7, bodu 3 písm. d) upravovaly vkladovou povinnost člena ohledně celého majetkového podílu z transformace (jako členského vkladu) [k takové možnosti viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 189/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2005, pod číslem 22 a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2004, sp. zn. 29 Odo 891/2003, uveřejněného v témže časopise č. 3, ročník 2004, pod číslem 54, jehož závěry byly shledány souladnými s ústavním pořádkem České republiky i Ústavním soudem, který usnesením ze dne 13. září 2004, sp. zn. I. ÚS 251/04, odmítl ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí], nepovažuje Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (a právní závěry, na nichž spočívá) ani za rozporné s dosavadní judikaturou či hmotným právem.


Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně 26. dubna 2006


JUDr. Petr Gemmel, v.r.


předseda senátu