29 Odo 954/2003
Datum rozhodnutí: 29.11.2006
Dotčené předpisy:




29 Odo 954/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobců a/ S. K., a b/ H. K., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Ing. T. K., jako správci konkursní podstaty úpadce B. d. K. s. Ř., zastoupenému advokátem a 2) konkursní podstatě úpadce B. d. K. s. Ř., o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 215/2000, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2003, č. j. 13 Cmo 106/2003-64, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2003, č. j. 13 Cmo 106/2003-64, a s výjimkou výroku o zastavení řízení vůči druhé žalované i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2002, č. j. 39 Cm 215/2000-41, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 18. září 2002, č. j. 39 Cm 215/2000-41, Městský soud v Praze ve vztahu k prvnímu žalovanému (správci konkursní podstaty) určil, že ze soupisu konkursní podstaty úpadce B. d. K. s. Ř., (dále též jen družstvo ), se vylučuje ve výroku označená bytová jednotka a podíl na společných prostorách domu a pozemcích v Ř. u P. (bod I. výroku) a proti druhé žalované (konkursní podstatě) řízení zastavil (bod III. výroku). Vyhovující výrok rozsudku odůvodnil soud prvního stupně tím, že se neztotožnil s názorem prvního žalovaného, že žalobci získali nemovitosti na základě neúčinných právních úkonů, zdůrazňuje, že podle § 15 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) dopadá neúčinnost i na dědice a na právní nástupce právnické osoby, jimiž ovšem žalobci, kteří nemovitosti nabyli darem, nejsou. Soud rovněž uzavřel, že ačkoli by pro svůj poněkud zmatečný obsah mohl být pokládán za neplatný článek VI. smlouvy o zajištění výstavby bytu ze dne 31. března 1995 (dále též jen smlouva ze dne 31. března 1995 ), nezpůsobuje to neplatnost uvedené smlouvy jako celku. Otázku platnosti smlouvy ze dne 31. března 1995 přitom soud nepovažoval pro věc za zásadní.

K odvolání prvního žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přitakávaje jeho právním závěrům. Smlouva o převodu vlastnictví bytu ze dne 3. června 1998 (dále též jen smlouva ze dne 3. června 1998 ) je podle odvolacího soudu platná, když má obecné náležitosti ve smyslu ustanovení § 43 a násl. občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) a § 6 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákona o vlastnictví bytů). I kdyby byla neplatnou smlouva ze dne 31. března 1995, nezpůsobovalo by to neplatnost smlouvy ze dne 3. června 1998. Odvolací soud rovněž uzavřel, že dcera žalobců Z. K., která nemovitosti platně nabyla do svého vlastnictví, mohla toto vlastnictví převést (darovací smlouvou z 26. dubna 2000) na žalobce, neboť v takovém úkonu nebyla omezena ani ze zákona ani smluvně nebo fakticky. Důvodnou neshledal odvolací soud ani námitku, že vklad vlastnického práva byl zapsán do katastru nemovitostí po prohlášení konkursu, s tím, že tehdejší správkyně konkursní podstaty úpadce podala návrh na pokračování v řízení o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (dále též jen vkladové řízení ) ve smyslu § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítaje, že napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Konkrétně dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouva ze dne 3. června 1998, kterou měla vlastnictví bytu nabýt právní předchůdkyně žalobců (dále též jen nabyvatelka ), je platná. Odvolací soud podle dovolatele pouze paušálně uvedl, že smlouva má náležitosti dle § 43 obč. zák. a § 6 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, aniž se vypořádal s námitkami dovolatele ohledně článku III. a IV. smlouvy. Dovolatel připouští, že smlouva má náležitosti dle § 6 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, tedy že byl dostatečně určitě určen předmět převodu, nesouhlasí však se závěrem, že smlouva má náležitosti dle § 43 obč. zák. Podle dovolatele je nezbytné zároveň aplikovat ustanovení § 491 obč. zák., s tím, že na smlouvu měla být použita ustanovení o kupní smlouvě, neboť šlo o úplatný převod bytu (ze znění smlouvy je zřejmé, že vůlí stran bylo uzavřít ji jako úplatnou), jehož cena měla být uhrazena započtením proti pohledávce z titulu nároku na vrácení členského podílu . Měla-li smlouva mít všechny zákonné náležitosti, pak bylo nutné, aby vedle určení smluvních stran a předmětu smlouvy byla platně sjednána i kupní cena, respektive úplata za převáděný byt, což se nestalo. Důvody, pro něž pokládá za neplatné ujednání o ceně, spatřuje dovolatel v tom, že nabyvatelka si s pozdějším úpadcem započetla pohledávku, která v době uzavření smlouvy platně neexistovala . Články III. a IV. smlouvy jsou v rozporu s ustanoveními obchodního zákoníku, když smlouva sice správně odkazuje na § 233 obch. zák., s tímto ustanovením je však v rozporu. V měsíci uzavření smlouvy (červnu) totiž nebylo možné určit výši vypořádacího podílu volně ze dne na den; pro takové určení byla rozhodná výše čistého obchodního jmění družstva, zjištěná podle účetní závěrky za příslušný rok, ve kterém družstevník ukončil své členství v družstvu. Ačkoliv stanovy družstva (pozdějšího úpadce) jinak neurčovaly, namísto postupu podle § 233 obch. zák. došlo pouze k přepsání nabyvatelkou složených členských vkladů v jejich nominální hodnotě do smlouvy. Nabyvatelka pak žádost o ukončení členství k 31. prosinci 1998 podala na družstvo až 29. prosince 1998. Teprve k okamžiku ukončení členství vznikla platně pohledávka nabyvatelky. Smlouva - pokračuje dovolatel - v době podpisu (3. června 1998) zjevně předpokládala ze strany nabyvatelky nemožné plnění. Vzhledem k tomu, že ujednání o ceně je podstatnou náležitostí kupní ceny (správně kupní smlouvy), jeho neplatnost způsobuje neplatnost celé smlouvy. Právní předchůdkyně žalobců tedy nemohla platně nabýt vlastnické právo k bytu a to tedy nemohla (se zřetelem k zásadě, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám) následně převést na žalobce.

Podle dovolatele byla předpokladem pro uzavření smlouvy ze dne 3. června 1998 smlouva ze dne 31. března 1995, neboť ji předjímá článek IV. smlouvy. I smlouvu ze dne 31. března 1995 považuje dovolatel za absolutně neplatnou z důvodů, které uvedl ve vyjádření k žalobě, jakož i v odvolání .

Již na tomto místě Nejvyšší soud uvádí, že - jak plyne ze spisu - dovolatel ke smlouvě ze dne 31. března 1995 namítal, že je neplatná podle § 37 odst. 2 obč. zák., jelikož v článku VI. hovoří o vydání nově vzniklého bytu podle ustanovení § 23 odst. 2 a 3 zákona o vlastnictví bytů, ač toto ustanovení na věc nedopadá a že tamtéž zmiňuje symbolickou kupní cenu 1,- Kč, ačkoliv podle ustanovení § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů jsou převody podle tohoto zákona bezplatné a ačkoliv ve smlouvě není následně vydávaná nemovitost řádně specifikována (srov. další vyjádření k žalobě č. l. 30, body V. a VI. a odvolání č. l. 50, body V. a VI.)

Konečně dovolatel nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu o povaze dopisu jeho předchůdkyně JUDr. V. ze dne 2. prosince 1998, s tím, že tento dopis nelze pokládat za návrh na pokračování v řízení ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV. V době prohlášení konkursu (2. října 1998) byl byt majetkem úpadce, když katastrální úřad provedl vklad vlastnického práva svědčící dceři žalobců až 15. října 1998. Dopis JUDr. V. byl doručen až po skončení řízení o tomto vkladu, proto v žádném případě nemohlo jít o návrh na pokračování v řízení .

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření navrhují dovolání zamítnout, majíce právní závěry odvolacího soudu za správné. Uvádějí, že spekulace dovolatele o tvrzené nemožnosti plnění co do zápočtu kupní ceny a pohledávky specifikované v článku III. smlouvy, se mohou týkat spíše způsobu placení kupní ceny za převod bytu, než určení její výše. Z ustanovení článku III. a IV. smlouvy jednoznačně vyplývá vůle stran ohledně vypořádání jejich vzájemných nároků, takže tvrzení o neplatnosti těchto ustanovení není namístě. I kdyby dovolací soud dospěl k závěru, že označené články smlouvy jsou neplatné, nezpůsobovala by neplatnost těchto ustanovení neplatnost celé smlouvy. Proto se žalobci neztotožňují ani s argumentací dovolatele založenou na ustanovení § 491 obč. zák. V daném případě totiž nejde o smlouvu zákonem výslovně neupravenou (upravuje ji zákon o vlastnictví bytů). I kdyby šlo o smlouvu zákonem výslovně neupravenou, nelze zmíněné ustanovení vykládat tak, že každá smlouva musí být podřaditelná určitému smluvnímu obsaženému v občanském zákoníku a musí obsahovat jeho podstatné náležitosti. Takový výklad by odporoval smluvní volnosti stran a znemožňoval by uzavření nepojmenovaných smluv. Ke smlouvě ze dne 31. března 1995 odkazují žalobci na svá předchozí vyjádření, zejména pak na vyjádření k odvolání ze 4. června 2003. Námitky dovolatele ohledně podání z 2. prosince 1998 mají žalobci za nesprávné a právně irelevantní. Tyto námitky nemohou mít podle žalobců vliv na platnost smlouvy a na skutečnost, že jejich právní předchůdkyně se stala vlastnicí bytu a byla oprávněna jej se spoluvlastnickými podíly na společných prostorách domu a pozemku platně převést na žalobce. Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu nadto není předmětem dovolacího řízení přezkum skutkových závěrů odvolacího soudu.

Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a to pro posouzení všech v něm předkládaných právních otázek, v dovolacím řízení dosud neřešených.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být (se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání), zpochybněn (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:

1) Členství žalobců v družstvu vzniklo 30. listopadu 1994 a bylo ukončeno k 30. červnu 1999. Na nástavbu v domě, v němž se bytová jednotka nachází, složili žalobci družstvu vklady ve výši 455.280,- Kč.

2) Smlouvou ze dne 31. března 1995, uzavřenou mezi žalobcem a/ a družstvem, se družstvo zavázalo zajistit pro svého člena výstavbu a předání dvoupokojového bytu v nástavbě provedeného na domě. Výstavba měla být financována prostřednictvím dalšího členského vkladu příslušného člena družstva ve výši specifikované v této smlouvě. Podle článku VI. této smlouvy, odkazujícího na ustanovení § 23 odst. 2 a 3 zákona o vlastnictví bytů, měl člen právo do 12 měsíců po uskutečnění výstavby vyzvat družstvo k uzavření smlouvy o převodu bytu a družstvo se zavázalo tuto smlouvu uzavřít nejpozději do 12 měsíců po přijetí výzvy. Byt měl být převeden za symbolickou kupní cenu ve výši 1, Kč.

3) Na výstavbu bytu nebyla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních předpisů.

4) Žalobci převedli členská práva a povinnosti k bytu na jejich dceru Z. K.

5) Smlouvou o převodu vlastnictví bytu ze dne 3. června 1998 se družstvo (jako převádějící) dohodlo s právní předchůdkyní žalobců Z. K. (jako přejímající) na převodu sporných nemovitostí na Z. K., s tím, že podle článku III. smlouvy má přejímající vůči převádějícímu pohledávku ve výši 455.280, Kč z titulu nároku na vrácení části členského vkladu podle § 233 obch. zák. a podle článku IV. smlouvy sporné nemovitosti vydává družstvo jmenované do vlastnictví na úplné vypořádání této pohledávky.

6) Na základě návrhu na prohlášení konkursu ze dne 17. března 1998 prohlásil Krajský obchodní soud v Praze dne 2. října 1998 konkurs na majetek družstva.

7) Vklad vlastnického práva Z. K. ke sporným nemovitostem na základě smlouvy dle bodu 5) povolil Katastrální úřad P. v. dne 15. října 1998, s právními účinky vkladu ke dni 9. červnu 1998.

8) JUDr. A. V., jako tehdejší správkyně konkursní podstaty úpadce, dne 2. prosince 1998 sdělila Katastrálnímu úřadu P. v., že zde nejsou důvody, které by bránily provedení vkladů v těch případech, kdy návrh na vklad byl podán před prohlášením konkursu.

9) Darovací smlouvou ze dne 26. dubna 2000 Z. K. (jako darující) darovala sporné nemovitosti žalobcům (jako obdarovaným). Vklad vlastnického práva žalobců ke sporným nemovitostem na základě této smlouvy povolil Katastrální úřad P. v. dne 2. června 2000, s právními účinky vkladu ke dni 4. květnu 2000.

9) Dovolatel sepsal sporné nemovitosti do konkursní podstaty úpadce 15. srpna 2000.

Podle ustanovení § 19 ZKV ve znění účinném v době podání vylučovací žaloby (11. ledna 2002), jež je i stávajícím zněním zákona, soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně.

Při výkladu zákona o vlastnictví bytů pak Nejvyšší soud vyšel z jeho znění ke dni uzavření smlouvy o převodu vlastnictví bytu (k 3. červnu 1998), tj. ve znění zákona č. 273/1994 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 280/1996 Sb.

Ustanovení § 3 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů určuje, že právní vztahy k jednotkám se řídí, pokud tento zákon nestanoví jinak, ustanoveními občanského zákoníku a dalších právních předpisů, které se týkají nemovitostí.

Ustanovení § 6 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů pak vypočítává obsahové náležitosti, které musí kromě obecných náležitostí obsahovat smlouva o převodu vlastnictví jednotky.

Podle ustanovení § 23 zákona o vlastnictví bytů, byt v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva (dále jen družstvo ), jehož nájemcem je fyzická osoba - člen družstva, lze převést jen tomuto členu družstva. Uvedená podmínka platí i pro byty ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví družstva v domech (odstavec 1). Družstvo je povinno uzavřít smlouvu o převodu bytu uvedeného v § 24 odst. 1 a 2 s fyzickou osobou - členem družstva, která je nájemcem bytu a která vyzvala družstvo podle § 24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění zákonného opatření Předsednictva Federálního shromáždění č. 297/1992 Sb., nebo vyzve družstvo do 30. června 1995 k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k tomuto bytu. Smlouva musí být uzavřena nejpozději do 31. prosince 1995, není-li dohodnuto jinak. Tím nejsou dotčena ustanovení devizových předpisů (odstavec 2). Obdobně se postupuje i u nebytových prostorů, u nichž se na financování podílela svým členským podílem pouze fyzická osoba - člen družstva, která je nájemcem, nebo její právní předchůdce (odstavec 3).

V této podobě platilo posledně cit. ustanovení i v době uzavření smlouvy ze dne 31. března 1995

Dovolateli lze přisvědčit v tom, že účastníci smlouvy ze dne 3. června 1998 při jejím uzavření zjevně jednali v návaznosti na ta ujednání, jež plynula ze smlouvy ze dne 31. března 1995. Závěr, že některá z těchto smluv je neplatná z příčin uváděných dovolatelem, však Nejvyšší soud nesdílí.

Především neobstojí úvaha dovolatele (vycházející z jeho odkazu na ustanovení § 491 obč. zák.), že smlouva ze dne 3. června 1998 je smlouvou v zákoně výslovně neuvedenou (smlouvou nepojmenovanou), a proto že je nutné prověřit ji z hlediska obsahově nejbližších ustanovení o kupní smlouvě.

Jak správně ve vyjádření k dovolání upozorňují žalobci, jde o smlouvu upravenou zákonem o vlastnictví bytů a v jeho § 6 také výslovně pojmenovanou (srov. rubriku uvedeného ustanovení Smlouva o převodu vlastnictví jednotky a začátek odstavce prvního Smlouva o převodu vlastnictví jednotky musí kromě obecných náležitostí obsahovat ). S přihlédnutím k dikci § 3 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů je rovněž zřejmé, že (kromě zvláštních případů popsaných v zákoně o vlastnictví bytů především v ustanoveních § 23 a § 24) podřazením právních vztahů k bytovým jednotkám ustanovením občanského zákoníku a dalších právních předpisů, které se obecně týkají nemovitostí (a nikoli jen určitého typu smlouvy o převodu nemovitostí), zákonodárce předjímal možnost, že smlouvy o převodu vlastnictví jednotky bude možné uzavírat jak coby smlouvy úplatné, tak coby smlouvy bezúplatné. To platí i pro byty v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva, jejichž nájemci jsou fyzické osoby - členové družstva. Nerealizuje li se převod jednotky podle ustanovení § 23 odst. 2 a 3 zákona o vlastnictví bytů a nejde-li tedy o byt ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 a 2 zákona o vlastnictví bytů, je bytové družstvo zásadně při převodu bytu omezeno okruhem osob, na které lze byt převést (tak, že podle § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů musí jít o převod do vlastnictví nájemce bytu, jímž je fyzická osoba - člen družstva).

Tímto způsobem zároveň Nejvyšší soud odpovídá na dovolatelovu námitku, že smlouva ze dne 31. března 1995 je neplatná, jelikož počítá s kupní cenou a převody měly být bezplatné podle § 24 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. I v době uzavření této smlouvy totiž platilo, že bezplatnost převodů byla zakotvena jen pro byty, na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních předpisů, přičemž odvolací soud po skutkové stránce uzavřel, že o takový byt v posuzované věci nešlo.

V tom, že smlouva ze dne 31. března 1995, uvádí že při vydání bytu bude postupováno podle ustanovení § 23 odst. 2 a 3 zákona o vlastnictví bytů, Nejvyšší soud důvod její neplatnosti rovněž nespatřuje, když není vyloučeno, aby tam, kde zákon účastníkům neukládá podle příslušného ustanovení postupovat, dohodou sjednali, že obsah právní normy (na kterou v dohodě odkazují) je i tak bude zavazovat.

Problém v této souvislosti nečiní ani dovolatelem tvrzená nemožnost dodržet závazek učinit výzvu k převodu bytu do 30. června 1995; takové výzvy logicky není třeba ani v případech, které režimu uvedeného ustanovení podléhají, je-li příslušný závazek byt převést obsažen v dohodě bytového družstva s nájemcem (fyzickou osobou a členem družstva) uzavřené před uvedeným datem a obsahující závazek byt vydat. Důvod neplatnosti smlouvy ze dne 31. března 1995 nespatřuje Nejvyšší soud ani v nedostatečné identifikaci bytu a to právě z příčin uvedených dovolatelem (totiž proto, že smlouva se týkala bytu, který měl v budoucnu vzniknout a proto nebyl jako bytová jednotka ani vyčleněn); k naplnění účelu této smlouvy nebyla jiná (než v ní uvedená) identifikace bytu nutná.

Dovolateli lze dát za pravdu v tom, že dokud nedojde k zániku členství v družstvu, není zde pohledávka člena z titulu vypořádacího podílu. Z obou zkoumaných smluv je však podle Nejvyšší soudu zjevné, že smyslem celého postupu bylo realizovat členský vklad tím způsobem, aby z něj mohlo bytové družstvo uskutečnit výstavbu nového bytu pro vkladatele (člena družstva). Smyslem členství tu bylo v konečném důsledku získat byt (bytovou jednotku) do vlastnictví bez poskytnutí další protihodnoty (než té, jež se projevila úhradou členského vkladu). Jinak řečeno, pro účely uskutečnění této transakce nebylo nutné, aby strany měly postaveny najisto hodnotu vypořádacího podílu člena v bytovém družstvu, neboť mezi nimi bylo od počátku zřejmé, že (kromě symbolické 1,- Kč) právě hodnota členství měla být onou jedinou protihodnotou, kterou družstvo za převod bytu do vlastnictví člena při řádně splaceném členském vkladu obdrží.

U smluv podléhajících režimu § 23 odst. 2 a 3 zákona o vlastnictví bytů zákon v této souvislosti výslovně určoval (v § 24 odst. 9), že převodem jednotky družstva podle ustanovení odstavců 1 až 8 zaniká nárok na vrácení členského podílu připadajícího na převedenou jednotku a členství v družstvu. Členství v družstvu však nezaniká, jestliže majetková účast člena v družstvu snížená o hodnotu členského podílu připadajícího na převedenou jednotku, dosahuje alespoň výše základního členského vkladu, nebo složí-li člen družstva do 30 dnů základní členský vklad. Nejvyšší soud tedy neshledává smlouvu ze dne 3. června 1998 neplatnou jen proto, že svými články III. a IV. z obsahového hlediska vystihovala totéž, co bylo v režimu smluv uzavíraných podle § 23 odst. 2 a 3 zákona o vlastnictví bytů zákonnou normou.

Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud neshledává neplatnou ani smlouvu ze dne 31. března 1995 ani smlouvu ze dne 3. června 1998 a dovolání potud nemá za opodstatněné.

Jinak je tomu ovšem co do posouzení právního významu podání z 2. prosince 1998.

Problematikou účinků prohlášení konkursu na probíhající vkladové řízení se Nejvyšší soud podrobně zabýval v rozsudku ze dne 23. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1149/2003. V tomto rozhodnutí, na něž v podrobnostech okazuje, uzavřel, že rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí vydané v době, kdy trvaly účinky přerušení řízení vyvolané prohlášením konkursu na majetek účastníka vkladového řízení (převodce), je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové správní rozhodnutí není nicotné, právní moci však nabývá až tím, že po odpadnutí překážky vyvolané přerušením řízení je písemně oznámeno účastníkům vkladového řízení.

Tamtéž vysvětlil, že v řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí přerušeném prohlášením konkursu lze pokračovat na návrh k tomu oprávněné osoby, tedy správce konkursní podstaty a druhého účastníka řízení (§ 14 odst. 1 písm. c/ ZKV).

V posuzované věci odvolací soud po skutkové stránce uzavřel, že návrh na pokračování vkladového řízení byl podán 2. prosince 1998, tedy až poté, co katastrální úřad vklad povolil (15. října 1998). Z pohledu závěrů citovaných v posledně označeném rozsudku však v rovině právní nezkoumal, zda a kdy bylo rozhodnutí o povolení vkladu písemně oznámeno účastníkům vkladového řízení (a nabylo tak právní moci). Přitom skutečnost, že nabyvatelka byla v době uzavření darovací smlouvy vlastnicí jednotky, je i předpokladem platnosti darovací smlouvy a může ovlivnit řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobců.

Právní posouzení věci odvolacím soudem se jeví neúplným a ve svém důsledku tudíž i nesprávným, též v rovině závěru, zda návrh na pokračování vkladového řízení byl vskutku dne 2. prosince 1998 podán. Nelze vyloučit, že úmysl tehdejší správkyně konkursní podstaty úpadce vskutku směřoval k takovému úkonu (že o takový úkon šlo), hodnotit jej jen podle jeho obsahu po stránce právní bez dalšího jako návrh na pokračování v řízení, však možné není. Vůle směřující k pokračování těch vkladových řízení, která se přerušila prohlášením konkursu na majetek bytového družstva, v tomto podání projevena nebyla. Vzhledem k tomu, že podání z 2. prosince 1998 bylo zjevně učiněno v reakci na dřívější jednání s katastrálním úřadem, je ovšem možné, že by jako návrh na pokračování v řízení mohlo být hodnoceno ve spojení se znalostí obsahu této předchozí komunikace a že takto bylo skutečně zamýšleno. Dosavadní skutkové závěry soudu však spolehlivým podkladem pro závěr, že o návrh na pokračování vkladového řízení šlo, nejsou.

Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v daném ohledu správné není a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl potud uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ve vyhovujícím výroku rozsudku ve věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení i tento rozsudek a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vrácením věci až soudu prvního stupně současně odpadají překážky, jež by (vzhledem k režimu neúplné apelace) mohly bránit ve skutkovém došetření případu ve shora popsaných aspektech (a to zejména formou výslechu bývalé správkyně konkursní podstaty úpadce a Z. K.) odvolacímu soudu.

Vzhledem k tomu, že nelze vyloučit, že vkladové řízení ohledně smlouvy z 3. června 1998 bude v další fázi řízení dokončeno i ve vazbě na jiná podání než to z 2. prosince 1998 (např. na základě návrhu na pokračování v řízení podaného Z. K.), přičemž by mohla nastat i situace, že řízení skončí závěrem, podle kterého vlastníky jednotky sice nejsou žalobci, leč vlastnictví svědčí Z. K., je namístě, aby bez ohledu na to, zda posledně jmenovaná sama z opatrnosti podala nebo ještě podá vylučovací žalobu podle § 19 odst. 2 ZKV, byla soudem poučena o možnosti účastnit se řízení jako jeho vedlejší účastník na straně žalobců, neboť její právní zájem na výsledku řízení je zjevný.

Právní názor dovolacího soudu je pro )soud prvního stupně) odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. listopadu 2006

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu