29 Odo 946/2003
Datum rozhodnutí: 23.03.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 104 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně C. p. e. s.r.o., proti žalované I. a.s., o zaplacení částky 2,661.710,10 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 29/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2003, č.j. 4 Cmo 30/2002-43, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2001, č.j. 48 Cm 29/99-21, se zastavuje.

II. Dovolání se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 16. ledna 2001, č.j. 48 Cm 29/99-21, kterým Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobkyni 2,661.710,10 Kč (jako smluvní pokuty za nezaplacení zálohových faktur dle smluv o dílo) a na nákladech řízení 106.472,- Kč (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, podle kterých byly mezi účastníky uzavřeny 12. prosince 1997 a 28. ledna 1998 platné smlouvy o dílo podle ustanovení § 536 obchodního zákoníku. Za žalobkyni smlouvy podepsal jednatel, jehož jednatelské oprávnění coby statutárního orgánu společnosti je dáno zákonem a absence takového oprávnění či omezení nebyla tvrzena ani prokázána (případné omezení jednatelského oprávnění by ve smyslu ustanovení § 133 odst. 2 obchodního zákoníku nebylo vůči třetím osobám účinné). Pokud jde o zástupce žalované (objednatelky díla) Ing. M. K., ten je v záhlaví smluv označen jako ředitel inženýringu , tedy jako osoba pověřená činností pro daný obor typickou, do níž nepochybně spadá i technické zabezpečení či smluvní příprava technických či stavebních akcí (srov. ustanovení §15 obchodního zákoníku).

Vzhledem k závěru, že smlouvy byly podepsány kompetentními osobami, odvolací soud dále dovodil, že v rámci smluv došlo také k platným ujednáním o smluvních pokutách, jak jsou obsažena v čl. 4.3 obou smluv. Smluvní sankce jsou sjednány recipročně a zcela transparentně je sjednán i způsob placení ceny díla, a to v čl. 4.2 smluv - určením rozsahu jednotlivých plateb a doby jejich placení. Podle odvolacího soudu na určitosti ujednání není na závadu, že platby jsou označeny jako záloha I , záloha II a doplatek - konečná faktura , neboť je zřejmé, že jde o dohodnuté postupné placení, přičemž je lhostejné, zda platba je označována jako záloha nebo jako faktura. V souladu s běžnými obchodními zvyklostmi je rovněž označen v čl. 4.3 doklad vztahující se k oprávnění vyúčtovat smluvní pokutu jako faktura . I pro případ včasného nezaplacení tzv. zálohové faktury tak odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dovodil vznik práva žalobkyně na uplatnění smluvní pokuty v souladu s ujednáními obsaženými ve smlouvách o dílo, když pro určení této povinnosti je bez významu okolnost, jakým daňovým režimem se předmětná platba řídí.

Odvolací soud nehledal důvodnou ani obranu žalované, v rámci které se domáhala aplikace ustanovení § 301 obchodního zákoníku. Smluvní pokuta byla sjednána k případné tíži obou smluvních stran a žalovaná neprokázala existenci žádných mimořádných důvodů, které by opravňovaly k úvaze o snížení vyúčtované smluvní pokuty, když požadovaná pokuta je přiměřená ceně díla, jak byla sjednána v čl. 4.1 smluv (rozuměj hodnotě a významu zajišťované povinnosti).

Odvolací soud nepřisvědčil ani názoru žalované o případném odstoupení od smlouvy podle ustanovení § 550 obchodního zákoníku, když žalobkyně z důvodu neposkytnutí záloh vlastní realizací díla ani nezahájila.

Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též o. s. ř. ) a spatřujíc zásadní význam tohoto rozhodnutí ve výkladu termínu faktura , možnosti vztahovat smluvní pokutu i na prodlení s placením záloh, i pro případ, kdy zjevně smlouva o dílo nebude realizována, a vzhledem k potřebě vyrovnat se s obecně používanou terminologií faktura , daňový doklad apod. a sjednotit daňové a právní předpisy v této oblasti.

Namítá, že smlouvy podepsali ředitelé inženýringu Ing. J. V. a Ing. M. K., kteří k tomu nebyli oprávněni ani zmocněni.

Současně považuje jednání žalobkyně za nemravné a nepoctivé , když žalobkyně prosadila do smluvních ujednání nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu, přestože v rozhodné době mohla vědět a věděla, že dílo vlastně již nikdy nebude realizováno.

Dovolatelka dále zdůrazňuje, že při posuzování tohoto jednání žalobkyně je třeba přednostně použít ustanovení § 265 a § 301 obchodního zákoníku, a dále ustanovení § 3 a § 39 občanského zákoníku.

Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nevzal v úvahu námitku nepřiměřené výše smluvní pokuty a nevyužil moderačního práva. Smluvní pokuta byla ve smlouvách stanovena někdy nepřiměřeně vysoko 0,1 % denně a někdy dokonce v nemravné sazbě 0,5 % denně a její výši lze pro účely moderace porovnat s hodnotou a významem zajišťované povinnosti, a případnou výši škody, přičemž žalobkyni vlastně žádná škoda nevznikla. Podle dovolatelky soud též mohl uznat neplatnost smlouvy z důvodu omylu .

Dále dovolatelka akcentuje, že zhotovitel měl v úmyslu provést dílo v rozporu s rozhodnutími hygienika, a poukazuje i na své upozornění, že v návaznosti na rozhodnutí hygienika se dílo nebude realizovat , které - podle jejího přesvědčení - lze považovat za projev vůle k odstoupení od smlouvy ve smyslu ustanovení § 550 obchodního zákoníku pro případ, kdy zhotovitel provádí dílo v rozporu se svými povinnostmi a neodstraní v přiměřené lhůtě vady.

Samotná smluvní pokuta pak byla sjednána pro případ nesplnění termínu splatnosti faktur , přičemž tento termín byl a je používán pro účetní doklady v právních předpisech, které již nejsou platné, a používání tohoto termínu přináší nejasnosti a nepřesnosti. Předběžné placení má režim záloh a smluvní pokuta je vymáhána za prodlení s placením záloh, přestože jejich poskytnutí není uskutečněním zdanitelného plnění [zálohová faktura není fakturou (daňovým dokladem), když neobsahuje datum uskutečnění zdanitelného plnění].

Proto dovolatelka požaduje, aby dovolací soud změnil napadená rozhodnutí v její prospěch, když žalobu je třeba zamítnout v celém rozsahu.

Žalobkyně ve svém vyjádření považuje argumentaci žalované za účelovou, mající pouze oddálit výkon rozhodnutí, a navrhuje zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí městského i vrchního soudu .

Ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze; občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudů pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle stanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání žalovaného směřující proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo je o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o oprávnění (zmocnění) ředitelů inženýringu Ing. J. V. a Ing. M. K. k podpisu smluv, jakož i ve vztahu k výkladu odstoupení od smlouvy a ujednání účastníků o smluvní pokutě (z pohledu užití termínu splatnosti faktur ) a k posouzení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty v prvé řadě postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc (jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních učiněných soudem prvního stupně).

Rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným ani skutečnost, že smluvní pokuta byla sjednána za porušení povinnosti spočívající ve včasné úhradě záloh, když sjednání záloh je v případě smluv o dílo zcela obvyklé a nic nebrání ani případnému zajištění řádného splnění povinnosti k úhradě záloh formou smluvní pokuty.

Rozhodnutí odvolacího soudu pak neřeší právní otázky platnosti smluv o dílo (a v těchto smlouvách zahrnutých dohod o smluvních pokutách) a vzniku nároku žalobkyně na smluvní pokuty v rozporu s hmotným právem, když oproti mínění dovolatelky není řešení otázek povahy záloh (rozuměj zda jsou zdanitelným plněním či nikoli), ani povahy a náležitosti faktury pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku významné.

Dovolání tak není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolací soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. března 2004

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu