29 Odo 941/2004
Datum rozhodnutí: 18.08.2005
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 131 písm. c) předpisu č. 513/1991Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 941/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobkyně Ing. V. A. proti žalované H. k. s. r. o., o určení výše základního kapitálu žalované, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 Cm 320/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. ledna 2004, čj. 2 Cmo 197/2002-73, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 2001, čj. 29 Cm 320/99-16, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na určení, že výše základního kapitálu H. k. s. r. o. činí 1,895.000,- Kč.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), když dovozuje, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam. Za otázku zásadního právního významu pak považuje posouzení, zda tříměsíční lhůta k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady dle ustanovení § 131 obchodního zákoníku, ve znění platném k 2. 9. 1992 (dále jen obch. zák. ) je lhůtou prekluzívní, když v té době toto ustanovení neobsahovalo výslovné určení, že není-li právo uplatněno do tří měsíců ode dne konání valné hromady, zaniká. Dle názoru dovolatelky nemohlo jít o lhůtu prekluzívní, neboť má-li právo zaniknout prekluzí, musí to být výslovně určeno v právním předpise. Dovolatelka dovozuje, že ze strany soudu došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Uplatňuje tak dovolací důvod upravený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé přípustné, není-li přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné ( nové ) řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).

Otázku, zda marným uplynutím tříměsíční lhůty uvedené v ustanovení § 131 obch. zák. zaniká právo na přezkoumání platnosti usnesení valné hromady, již Nejvyšší soud řešil, jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně, v rozsudku ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 1 Odon 101/97, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 5/2000. Při rozhodování výše uvedené věci dovolací soud postupoval podle obchodního zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem číslo 142/1996 Sb., kterou bylo ustanovení § 131 odst. 1 obch. zák. doplněno o větu druhou, která stanoví, že Není-li toto právo uplatněno do tří měsíců ode dne konání valné hromady nebo, pokud nebyla řádně svolána, ode dne, kdy se mohl dovědět o konání valné hromady, zaniká. Závěry obsažené ve výše uvedeném rozhodnutí se tedy uplatní i na tuto věc a dovolací soud nemá důvod se od nich odchylovat.

Pro úplnost je třeba uvést, že soudy obou stupňů sice deklarovaly, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nedostatek naléhavého právního zájmu však založily na tom, že zvláštní úprava možnosti napadat platnost usnesení valné hromady v obchodnímu zákoníku vylučuje použití úpravy obsažené v § 80 písm. c) o. s. ř., tedy na stejném závěru, na jakém stojí shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu.

Napadené rozhodnutí proto za zásadně významné po právní stránce mít nelze.

Navíc, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, důvodem, na kterém založil své rozhodnutí je, že stejně jako soud prvního stupně neshledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., přičemž tento právní závěr dovolatelka nezpochybnila. Právní posouzení povahy lhůty k podání žaloby dle ustanovení § 131 obch. zák. by tedy za situace, kdy dovolatelka podala žalobu dle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., nemohlo založit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5, 224 odst.1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. srpna 2005



JUDr. Ivana Štenglová,v.r.

předsedkyně senátu