29 Odo 931/2006
Datum rozhodnutí: 29.10.2008
Dotčené předpisy: § 230 předpisu č. 513/1991Sb.





29 Odo 931/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, za účasti D. F. zastoupeného Mgr. Z. M., advokátkou, o určení členství v družstvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 148/2002, o dovolání D. F., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 14 Cmo 251/2005-95, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. D. F. je povinno zaplatit navrhovateli na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.075,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem ze dne 25. října 2004, č. j. 25 Cm 148/2002-51, Městský soud v Praze zamítl návrh, kterým se navrhovatel domáhal určení, že je členem D. F., (dále jen družstvo ), a rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně dovodil, že navrhovatel má podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) naléhavý právní zájem na určení, že je členem družstva, neboť zaplatil základní členské vklady i za byty č. 7 a 8 v domě družstva a uhradil část kupní ceny domu na tyto byty připadající, ale družstvo jej po převodu práv a povinností spojených s členstvím v družstvu včetně práva nájmu k bytu č. 6 nepovažuje za člena.


S odkazem na provedené dokazování soud dále uvedl, že navrhovatel jako nájemce bytu č. 6 byl jedním ze zakládajících členů. Stanovy družstva platné v roce 1995 umožňovaly členství v družstvu jen fyzickým osobám, které byly zároveň nájemci bytu v družstvu. Navrhovatel splnil členské povinnosti (zaplatil základní členský vklad a poměrnou část kupní ceny, za kterou družstvo koupilo dům od obce) vztahující se k bytu č. 6 a dále k bytům č. 7 a 8, jejichž nájemci se nestali členy družstva. Dne 1. června 1998 uzavřelo družstvo jako pronajímatel s navrhovatelem jako nájemcem smlouvy o nájmu bytů č. 7 a 8. Téhož dne uzavřel navrhovatel jako pronajímatel se stávajícími nájemníky bytů č. 7 a 8 smlouvy o nájmu družstevního bytu , v nichž bylo uživatelům bytů zřízeno věcné břemeno doživotního užívání bytu. Dohodou ze dne 30. července 1998 převedl navrhovatel svá práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu, jejichž součástí bylo právo nájmu bytu č. 6 na M. E. Soud prvního stupně zdůraznil, že vůlí smluvních stran nebylo převést členská práva a povinnosti vztahující se k bytům č. 7 a 8. Smlouvy o nájmu bytů č. 7 a 8 uzavřené mezi družstvem a navrhovatelem a mezi navrhovatelem a původními nájemci těchto bytů, považoval za absolutně neplatné podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), protože oba byly obsazeny původními nájemci . Navrhovatel se tak nájemcem těchto bytů nestal.


Soud prvního stupně uzavřel, že s ohledem na ustanovení § 230 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) a čl. III odst. 1 a 3, čl. VII odst. 1 stanov, členský poměr navrhovatele sice představoval základní členský vklad ke třem bytům v domě družstva, za něž navrhovatel zaplatil i odpovídající část kupní ceny domu, kterou družstvo uhradilo obci za prodej domu , ale toto právo obsahovalo pouze nájemní právo k jednomu bytu, a to bytu č. 6. Nemohlo tak dojít k rozdělení členských práv a povinností v družstvu tak, aby tato svědčila jak nové nájemkyni bytu č. 6 a člence družstva M. E., tak navrhovateli, jenž se v důsledku neplatnosti nájemních smluv k bytům č. 7 a 8 nestal nájemcem dalších bytů v domě družstva. Navrhovatel se nemohl stát ani nebydlícím členem družstva, neboť tuto možnost stanovy vylučovaly v čl. III odst. 1. Navrhovatel sice neprojevil vůli převést veškerá svá členská práva a povinnosti v družstvu na další osobu, vzhledem k nedělitelnosti těchto práv však k tomu v daném případě došlo.


Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele rozsudkem ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 14 Cmo 251/2005-95, rozsudek soudu prvního stupně změnil a určil, že navrhovatel je členem družstva, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.


Odvolací soud po opakování a doplnění dokazování dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, nikoliv však jeho právní závěry. Uvedl, že požadavek vyjádřený v čl. III odst. 1 stanov, aby členem družstva byla jen fyzická osoba, která je oprávněným nájemcem bytu v domě, je třeba klást k okamžiku vzniku členství při založení družstva, což vyplývá i z odst. 2 tohoto článku. Tento požadavek navrhovatel splnil a byl splněn i požadavek vyplývající z čl. III odst. 6, neboť nebylo zpochybněno, že se nabyvatelka členských práv a povinností stala nájemkyní bytu č. 6. Navrhovatel i ostatní zakládající členové družstva zakotvili do čl. VIII stanov, jak bude naloženo s bytem uvolněným nájemcem, který se nestal členem družstva, a za nějž člen plnil veškeré závazky vztahující se k bytu. Je tak zřejmé, že předpokládali situaci, kdy člen družstva bude mít práva k více bytům.


Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval odvolací soud smlouvy o nájmu uzavřené 1. června 1998 mezi družstvem a navrhovatelem a mezi navrhovatelem a dosavadními nájemkyněmi bytů za neplatné s tím, že podle závěrečného ujednání těchto smluv nabytím jejich účinnosti ztratily účinnost dosavadní nájemní smlouvy (tj. nájemní smlouvy uzavřené obcí, do jejichž práv po koupi domu vstoupilo družstvo), a ty jsou touto (podnájemní) smlouvou nahrazeny.


Odvolací soud uzavřel, že částečný převod práv a povinností k bytu č. 6 byl možný, s tím, že převodci zůstala práva a povinnosti vážící se k bytům č. 7 a 8, což je dostatečně široký okruh práv tak, aby navrhovateli zůstal plnohodnotný členský vztah.


Proti rozsudku odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


Konkrétně dovolatel namítá, že výklad čl. III odst. 1 stanov družstva provedený odvolacím soudem, podle něhož je požadavek vyjádřený v tomto článku třeba klást k okamžiku vzniku členství při založení družstva, je nesprávný. Z odst. 2 čl. III, na který odvolací soud odkazuje, nevyplývá, a je v rozporu s čl. VII odst. l, podle něhož je členství v družstvu spojeno s výlučným právem užívání družstevního bytu, a čl. III odst. 6, v němž je upraveno, že převod je vyloučen, pokud se nabyvatel nestává současně nájemcem družstevního bytu. Zdůrazňuje, že v družstvu nikdy nebyl zřízen institut nebydlícího člena, mezi jehož členská práva a povinnosti by nepatřilo právo nájmu bytu.


Dovolatel nesouhlasí ani s výkladem čl. VIII stanov, ve kterém je upraven postup družstva v případě uvolnění bytu nečlenů družstva, a tvrdí, že práva vyplývajícího z tohoto článku bylo možno využít, až dojde k uvolnění některého z bytů v domě, jehož oprávněným nájemcem nebyl člen družstva.


Dovolatel polemizuje se skutkovými zjištěními, jež odvolací soud učinil ze zásad městské části P. pro postup při transformaci bytového fondu , a nesouhlasí ani se závěry o platnosti nájemních smluv uzavřených 1. června 1998 mezi družstvem a navrhovatelem a mezi navrhovatelem a dosavadními nájemci bytů č. 7 a 8. Vyjadřuje přesvědčení, že uzavřením těchto smluv nemohl zaniknout nájem dosavadních nájemců uvedených bytů, a byly jimi porušeny zásady pro postup při transformaci bytového fondu, stanovy družstva i občanský zákoník. Tyto smlouvy jsou proto neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák.


Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávnost závěru, že převodem členských práv a povinností v družstvu vztahujících se k bytu č. 6, navrhovateli nezaniklo členství v družstvu. Má za to, že tento závěr by byl správný, pokud by navrhovateli svědčilo i nájemní právo k bytu č. 7 nebo 8. Navrhovatel však nájemcem těchto bytů nebyl.


Z těchto důvodů požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Navrhovatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.


Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.


Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu co do správnosti právního posouzení věci. Dovolatel sice uplatnil i dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jím uvedené námitky jsou však kritikou výkladu stanov družstva, tedy správnosti právního posouzení věci.


Otázkou převodu části práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu se Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1378/2006, v němž dospěl k závěru, že členskými právy a povinnostmi převáděnými dohodou podle § 229 a § 230 obch. zák., jsou jednak individuální práva a povinnosti určená stanovami vztahující se ke konkrétnímu bytu, která jsou převoditelná jako celek, jednak práva, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru. Převede-li člen družstva členská práva a povinnosti vztahující se ke konkrétnímu bytu či nebytovému prostoru na jinou osobu, stává se tato osoba členem družstva se všemi právy a povinnostmi, které příslušejí každému členu. Přitom převodce, který si ponechal tu část členských práv a povinností, jež se vztahuje k jinému bytu nebo nebytovému prostoru, členem družstva být nepřestává.


Závěr odvolacího soudu, podle něhož navrhovatel převedl dohodou o převodu členských práv a povinností ze dne 30. července 1998 tu část členských práv a povinností, která se vztahovala k bytu č. 6, kdežto členská práva a povinnosti vztahující se k bytům č. 7 a 8 zůstala navrhovateli zachována a navrhovatel tak zůstal členem družstva, je s výše uvedeným rozhodnutím v souladu.


Dovodil-li odvolací soud, že nájemními smlouvami uzavřenými mezi družstvem a navrhovatelem a mezi navrhovatelem a dosavadními nájemkyněmi bytů, ztratily účinnost (s ohledem na ujednání v bodě 18 těchto smluv) dosavadní nájemní smlouvy, neboť byly jimi nahrazeny, není tento jeho závěr správný.


Smlouvami o nájmu družstevních bytů uzavřenými mezi družstvem jako pronajímatelem a navrhovatelem jako nájemcem dne 1. června 1998 nemohly být nahrazeny původní nájemní smlouvy (resp. dohody o užívání bytů), neboť nájem bytů dosavadních nájemkyň nezanikl žádným ze způsobů uvedených v § 710 a § 711 obč. zák. Předmětem plnění těchto smluv tak bylo plnění nemožné a smlouvy jsou proto neplatné podle § 37 odst. 2 obč. zák. Nestal-li se navrhovatel na základě těchto smluv nájemcem bytů č. 7 a 8, nemohl ani platně uzavřít smlouvu o nájmu družstevního bytu s každou z dosavadních nájemkyň, kterou odvolací soud považoval podle obsahu za smlouvu podnájemní.


Přestože navrhovatel nebyl nájemcem bytů č. 7 a 8, zůstala mu po převodu členských práv a povinností vztahujících se k bytu č. 6 ta členská práva a povinnosti, která příslušejí každému členu družstva a nepřipínají se ke konkrétnímu bytu (tj. práva a povinnosti vymezená v čl. V a VI stanov), a dále práva připínající se konkrétně k bytům č. 7 a 8 (tj. práva zakotvená v čl. X stanov - právo hlasovat na členské schůzi počtem hlasů odpovídajícím výši členského vkladu zaplaceného za tyto dva byty, a povinnosti uvedené v čl. IV odst. 2 stanov). Přitom v čl. VIII odst. 1 stanovy předpokládaly, že člen družstva může mít práva a povinnosti k více bytům.


Výklad čl. III odst. 1 (opírající se i o odst. 2 tohoto článku) stanov tak, jak jej provedl odvolací soud, považuje Nejvyšší soud za správný. Proto je správný i závěr, že požadavek, aby členy družstva byly jen fyzické osoby, které jsou oprávněnými nájemci bytů v domě, navrhovatel splňoval, protože v době vzniku členství při založení družstva byl nájemcem bytu č. 6.


Určují-li stanovy dále v čl. III odst. 6, že převod členských práv a povinností je vyloučen, pokud se nabyvatel nestává současně nájemcem družstevního bytu, jsou v této části v rozporu s ustanovením § 230 obch. zák., které žádné omezující podmínky převodu nestanoví a ani neumožňuje, aby byly určeny stanovami.


Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (navrhovatel je i po převodu práv a povinností vztahujících se k bytu č. 6 členem družstva).


Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.


Podle ustanovení § 200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se ve sporech z právních vztahů mezi družstvem a jeho členem, jde-li o vztahy týkající se členského vztahu v družstvu - a o takový vztah v projednávané věci jde - rozhoduje usnesením. Rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu mají proto povahu usnesení, i když tak nejsou označena. Proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek označení rozhodnutí však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání družstva bylo zamítnuto a navrhovateli vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen vyhláška ), která podle ustanovení § 7 písm. g), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky činí 5.000,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž datu.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinné dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.





V Brně dne 29. října 2008





JUDr. Hana G a j d z i o k ová


předsedkyně senátu