29 Odo 912/2004
Datum rozhodnutí: 11.11.2004
Dotčené předpisy: § 92 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 912/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Ing. E. M., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně Z. s. r. o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému JUDr. R. T., o zaplacení částky 134.996,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 97/2003, o dovolání Mgr. J. H., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadce JUDr. R. T., zastoupeného, advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. dubna 2004, č.j. 17 Co 463/2003-79, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Havlíčkově Brodě usnesením ze dne 16. září 2003, č.j. 8 C 97/2003-54, odkazuje na ustanovení § 92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), připustil, aby do řízení jako druhý žalovaný přistoupil Mgr. J. H., se sídlem P. 1, Ř. č. 12, správce konkursní podstaty úpadce JUDr. R. T., když dospěl k závěru, že zde není žádná překážka, která by vyhovění návrhu žalobkyně na přistoupení tohoto účastníka do řízení na straně žalované bránila.

Krajský soud v Hradci Králové k odvolání Mgr. J. H. usnesením ze dne 14. dubna 2004, č.j. 17 Co 463/2003-79, usnesení soudu prvního stupně změnil v označení sídla správce Mgr. J. H., tak, že jím je P. 1, K. 25 , a v ostatním je potvrdil.

V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že shodně jako soud prvního stupně nezjistil překážku bránící připuštění přistoupení druhého žalovaného do řízení, když uvedeným rozhodnutím se nevytvoří procesní stav, který by bránil pokračování v řízení. Přistoupení dalšího žalovaného do řízení nelze hodnotit ani jako zjevně procesně neekonomické, když návrh na jeho přistoupení žalobkyně podala při prvním jednání ve věci. Jelikož důvodem k podání návrhu na připuštění přistoupení dalšího žalovaného do řízení nebylo to, že by po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti (§ 107a o. s. ř.), a ani dosavadní úkony žalobkyně nedávají podklad pro úsudek, že by měla v úmyslu obcházet institut záměny účastníka (tj. vzít žalobu proti původnímu žalovanému zpět), shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným.

Proti usnesení odvolacího soudu podal Mgr. J. H. dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Dovolatel zejména namítá, že předmětem řízení je nárok, jenž má být uspokojen z majetku patřícího do konkursní podstaty, v důsledku čehož lze řízení zahájit jen proti správci a úpadce - žalovaný tak v daném sporu nebyl v okamžiku zahájení řízení věcně legitimován. Náprava tohoto nedostatku podmínek řízení mohla být - dle přesvědčení dovolatetele - zhojena pouze záměnou účastníků řízení a nikoli přistoupením dalšího účastníka do řízení, přičemž je nepřípustné, aby institut záměny účastníka byl obcházen tím, že žalobce nejprve navrhne, aby do řízení vstoupil další účastník, a pak vezme zpět žalobu vůči původnímu účastníku, na jehož stranu další účastník přistoupil. S poukazem na ustanovení § 20 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ) dovolatel dále akcentuje, že uplatněný nárok mohl být přezkoumán pouze v rámci konkursního řízení.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhuje, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Původní žalovaný (úpadce) se zcela ztotožňuje s právním názorem dovolatele v tom, že v řízení není pasivně věcně legitimován.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné.

Jelikož vady uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, dovolací soud - v hranicích právních otázek formulovaných v dovolání - přezkoumal správnost právního závěru odvolacího soudu o splnění podmínek vyžadovaných ustanovením § 92 odst. 1 o. s. ř. pro připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nepopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 92 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (odstavec 1). Na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit (odstavec 2).

Účelem přistoupení do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) nebo záměny některého z dosavadních účastníků řízení za jiného účastníka (§ 92 odst. 2 o. s. ř.) je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení. Z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení dále vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka může navrhnout jen žalobce a má-li takto do řízení přistoupit další účastník na straně žalobce, je přípustnost takového postupu podmíněna jeho souhlasem. Možnost soudu vyhovět návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení je podmíněna i tím, že svým rozhodnutím nevytvoří procesní stav, který by mu bránil v řízení pokračovat. Typicky soud nesmí připustit přistoupení dalšího účastníka do řízení, jestliže ten, kdo má do řízení přistoupit, nemá způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.), jestliže by tím ve vztahu k přistoupivšímu účastníku založil nedostatek své pravomoci (§ 7 o. s. ř.), věcné příslušnosti (§ 9 o. s. ř.) nebo překážku věci zahájené (§ 83 o. s. ř.) či překážku věci rozsouzené (§ 159a odst. 5 o. s. ř.). Soud nemůže takovému návrhu vyhovět ani tehdy, jestliže by po připuštění přistoupení do řízení nebylo zřejmé, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu účastníku žalobou domáhá (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalovaného). Návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení nemusí soud vyhovět ani tehdy, šlo-li by o postup zjevně procesně neekonomický. Shora uvedené závěry, jež Nejvyšší soud formuloval např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se uplatní i v projednávané věci.

Jak je zřejmé z obsahu spisu, návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované žalobkyně učinila u jednání 28. srpna 2003 (srov. protokol o jednání č.l. 48-49). V této souvislosti vysvětlila, že úpadkyně ani správkyně její konkursní podstaty nemohly pohledávku vůči JUDr. R. T. přihlásit v konkursním řízení, když v době podání žaloby již přihláška do konkursu pro uběhlou lhůtu učiněna být nemohla. Žaloba tak byla podána z důvodu hrozby promlčení přímo proti úpadci. Zdůrazňujíc, že smluvní vztah, z něhož - dle názoru žalobkyně - vznikla uplatněná pohledávka, existoval a trval po dobu probíhajícího konkursního řízení a že správce konkursní podstaty (rozuměj Mgr. J. H.) tuto smlouvu nevypověděl, měla žalobkyně za to, že jde o pohledávku za podstatou, a proto se její úhrady domáhala i vůči Mgr. J. H., jehož přistoupení do řízení na straně žalované současně navrhla. Spolu s návrhem podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. žalobkyně současně změnila žalobu tak, že zaplacení žalované částky se domáhala vůči oběma žalovaným společně a nerozdílně.

Výhrada, podle které mohl být uplatněný nárok přezkoumán pouze v rámci konkursního řízení, uplatněná dovolatelem s odkazem na ustanovení § 20 ZKV není důvodná.

Otázku, zda věřitel s pohledávkou za podstatou je oprávněn domáhat se v průběhu konkursu její úhrady žalobou o splnění povinnosti [§ 80 písm. b) o. s. ř.] podanou proti správci konkursní podstaty, Nejvyšší soud již vyřešil v rozsudku uveřejněném pod číslem 27/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž takové oprávnění věřiteli přiznal. V témže rozhodnutí současně vysvětlil, že spor o pohledávku za podstatou není pro účely určení místní či věcné příslušnosti soudu sporem vyvolaným konkursem. Samotné posouzení, zda uplatněná pohledávka je skutečně pohledávkou za podstatou (jak to žalobkyně tvrdí), pak přísluší soudu učinit až v rozhodnutí ve věci samé a nikoli při rozhodování o návrhu podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř.

Protože dosavadní průběh řízení ani chování žalobkyně i podle názoru Nejvyššího soudu nenasvědčují, že by účelem návrhu žalobkyně na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované bylo obcházení ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. upravujícího institut záměny účastníků, Nejvyšší soud dovolání Mgr. J. H. podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 11. listopadu 2004

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu