29 Odo 901/2003
Datum rozhodnutí: 27.07.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 901/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Pavla Severina ve věci žalobkyně JUDr. E. K., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně V. P. a.s., proti žalované Č. s., a.s., o zaplacení částky 11,380.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 144/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2003, č.j. 55 Co 139/2003-41, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně JUDr. M.O.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 22. ledna 2003, č.j. 30 C 144/2002-24, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo uhradit žalobkyni do konkursní podstaty částku 11,380.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 15. června 1998 do zaplacení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 181.857,- Kč (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle nichž byla mezi žalovanou a úpadkyní uzavřena 28. února 1997 smlouva o zřízení a vedení běžného účtu č. 2756651048/0800 (dále jen smlouva o běžném účtu ), v jejímž článku 6 bylo výslovně ujednáno, že žalovaná může provádět na vrub účtu vedeného na základě této smlouvy bez příkazu nebo souhlasu klienta úhrady vlastních pohledávek, zejména vyrovnání splatných úvěrů, zúčtování úroků a náhrad za bankovní operace. Dne 20. června 1997 byla mezi týmiž subjekty sjednána úvěrová smlouva o kontokorentním úvěru vedeném na výše zmíněném běžném účtu, kterou se žalovaná zavázala poskytnou úpadkyni kontokorentní úvěr na oběžné prostředky do výše úvěrového rámce 300,000.000,- Kč, přičemž dne 15. června 1998 z tohoto běžného účtu inkasovala částku 11,380.000,- Kč představující splátku úvěru poskytnutého úpadkyni podle smlouvy o úvěru č. 048-017-97 ze dne 6. června 1997 do výše 267,625.000,- Kč. Odkazujíce na ustanovení článku 6 smlouvy o běžném účtu, na ustanovení IV odstavce 2 smlouvy o úvěru na oběžné prostředky ze dne 6. června 1998 a na obecné úvěrové podmínky číslo X/96 soudy obou stupňů dospěly k závěru, že k uskutečnění zmíněného inkasa byla žalovaná oprávněna, když odepsala uvedenou částku z běžného účtu úpadkyně v souladu se smlouvou o kontokorentním úvěru vedeném na tomtéž běžném účtu, aniž by překročila sjednaný úvěrový rámec.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a namítajíc existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení před soudem druhého stupně je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Současně namítala zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu podle § 229 odst. 3 o. s. ř.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v posouzení právního vztahu kontokorentního úvěru k běžnému účtu ve smyslu jeho nadřízenosti či podřízenosti, tzn., zda je oprávněna sama úvěrující banka bez existence příkazu klienta či výslovného ujednání ve smlouvě o kontokorentním úvěru provádět inkaso k uspokojení jiných pohledávek či pohledávek z jiných bankovních úvěrů za klientem. Současně vyslovila právní názor, že smluvní ujednání a právní vztahy vyplývající ze smlouvy o kontokorentním úvěru jsou specielní při čerpání prostředků z kontokorentního úvěru a prostředky z tohoto úvěru je oprávněn čerpat pouze klient a nikoliv samotná úvěrující banka, pokud nemá přímé oprávnění k tomuto čerpání, jež by vyplývalo ze smlouvy o kontokorentním úvěru. Dále dovolatelka uplatňuje i dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež měl spočívat v tom, že při hodnocení skutkových tvrzení žalované nerozlišil kvalitu bankovních operací, jež vykazovala žalovaná v souvislosti s inkasem žalované částky, nevyzval žalovanou podle ustanovení § 118a o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a porušil zásadu rovnosti účastníků před soudem.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, neboť dle jejího názoru není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro případ, že by dovolací soud dovodil přípustnost dovolání, navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, když právní posouzení věci provedené jak soudem prvního stupně, tak odvolacím soudem je správné.

Především Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud svým rozsudkem potvrdil jak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, tak i jeho výrok o nákladech řízení v modifikovaném znění, to znamená, že přezkumu podrobil rozsudek soudu prvního stupně v celém (odvoláním) napadeném rozsahu.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.

Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné výhrady akcentující existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Po právní stránce zásadní význam nemá rozhodnutí odvolacího soudu - ve vztahu k ostatním dovolacím argumentům - již proto, že požadavek na peněžité plnění, jak byl vymezen skutkovými tvrzeními obsaženými v žalobě (a v dalších podáních žalobkyně), by - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - nemohl obstát ani při akceptaci právního názoru dovolatelky o neoprávněném nakládání s běžným účtem , tj. s peněžními prostředky v rámci kontokorentního úvěru vedeného na běžném účtu. Tím, že žalovaná použila k úhradě své pohledávky z úvěru peněžní prostředky z kontokorentního úvěru, totiž u úpadkyně nedošlo ke snížení majetku, ani k jiné majetkové újmě, která by odůvodňovala vznik povinnosti žalované zaplatit do konkursní podstaty úpadkyně žalovanou částku. V důsledku výše popsaného chování žalované totiž mohlo dojít pouze ke změně ve struktuře závazků úpadkyně, která ale sama o sobě majetkovou újmou (ani obohacením se žalované na úkor úpadkyně) není, nehledě k tomu, že žalobkyni jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně nic nebránilo, aby v případě nesouhlasu s postupem žalované - v intencích ustanovení § 24 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů - popřela (v rozsahu sporné částky) pravost pohledávky žalované z kontokorentního úvěru (v případě, že tato pohledávka byla oprávněnou osobou v konkursu vedeném na majetek úpadkyně přihlášena). Úpadkyně nikdy nebyla majitelkou peněžních prostředků, o jejichž vrácení usiluje, přičemž v rozsahu částky kontokorentního úvěru nešlo ani o pohledávku úpadkyně vůči žalované, pročež není dán žádný právní důvod vzniku povinnosti žalované k peněžnímu plnění ve prospěch úpadkyně (její konkursní podstaty).

K otázce vztahu smlouvy o běžném účtu a smlouvy o kontokorentním úvěru uzavřených mezi úpadkyní a žalovanou se vyslovil (v typově shodné skutkové situaci) i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. května 2005, č.j. 32 Odo 466/2005-86, v němž dospěl k závěru, že žalovaná byla oprávněna bez výslovného souhlasu (příkazu) majitele účtu ve smlouvě o kontokorentním úvěru použít prostředky poskytnuté bankou touto smlouvou k úhradě svých pohledávek z úvěrů, a to vzhledem k existenci takového souhlasu ve smlouvě o běžném účtu.

Jelikož ani to, že by se Nejvyšší soud v projednávané věci ztotožnil s právním názorem dovolatelky (co do absence oprávnění žalované inkasovat prostředky z kontokorentního úvěru na úhradu svých pohledávek z úvěrů), by nemohlo mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu, není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobkyni vznikla povinnost nahradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované se stávají z odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky 177/1996 Sb., a celkem činí 7.575,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 27. července 2005

JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.

předseda senátu