29 Odo 900/2003
Datum rozhodnutí: 27.07.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 900/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Pavla Severina ve věci žalobkyně JUDr. E. K., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně V. P., a.s., proti žalované Č. s., a.s., o zaplacení částky 11,754.918,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 148/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2003, č.j. 55 Co 140/2003-42, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně JUDr. M. O.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 24. ledna 2003, č.j. 30 C 148/2002-26, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo uhradit žalobkyni do konkursní podstaty částku 11,754.918,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 30. června 1998 do zaplacení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 181.920,- Kč (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle nichž byla mezi žalovanou a úpadkyní uzavřena 28. února 1997 smlouva o zřízení a vedení běžného účtu č. 2756651048/0800 (dále jen smlouva o běžném účtu ), v jejímž článku 6 bylo výslovně ujednáno, že žalovaná může provádět na jeho vrub bez příkazu nebo souhlasu klienta úhrady vlastních pohledávek, zejména vyrovnání splatných úvěrů, zúčtování úroků a náhrad za bankovní operace. Toto ujednání umožňuje žalované inkasovat z běžného účtu i pohledávku představovanou úrokem z úvěru ze smlouvy č. 048-017-97 ze dne 6. června 1997. Smlouvou o kontokorentním účtu se žalovaná zavázala poskytnout peněžní prostředky do výše sjednaného kontokorentního úvěru tak, že bude provádět platby anebo umožňovat výběry z běžného účtu dlužníka, i když tento nemá na účtu dostatek vlastních finančních prostředků Uzavřením smlouvy o kontokorentním účtu se nemění charakter běžného účtu, ani nedochází ke změně smluvních podmínek vyplývajících ze smlouvy o běžném účtu, tedy ani jejího článku 6, a tak mohla žalované na vrub účtu, k němuž byl kontokorent zřízen, provádět úhradu svých pohledávek do výše úvěrového rámce 300.000,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a namítajíc existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení před soudem druhého stupně je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Argumentovala tím, že odvolací soud nesprávně právně posoudil práva žalované ve vztahu ke smlouvě o kontokorentním úvěru a při uskutečňování plateb, pokud dovodil, že na základě smlouvy o běžném účtu a jejího sporného ustanovení bodu 6, může banka bez existence příkazu klienta či výslovného smluvního ujednání uhrazovat z kontokorentního úvěru jakékoliv své pohledávky, tedy i pohledávky z jiných úvěrových smluv. S odkazem na právní úpravu kontokorentního úvěru provedenou v ustanovení § 710 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) a kogentní ustanovení § 711 odst. 1 obch. zák. vyslovila názor, že jakékoliv jiné použití prostředků na účtu je možné pouze na základě písemného smluvního ujednání a smlouva o kontokorentním úvěru žádné takové zmocnění neobsahuje. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je dle mínění žalobkyně naplněn tím, že odvolací soud I. výrokem rozsudku rozhodl pouze o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Námitku případné zmatečnosti řízení žalobkyně žádnými argumenty neodůvodnila.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, neboť dle jejího názoru není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro případ, že by dovolací soud dovodil přípustnost dovolání, navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, když právní posouzení věci provedené jak soudem prvního stupně, tak odvolacím soudem je správné.

Především Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud svým rozsudkem potvrdil jak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, tak i jeho výrok o nákladech řízení v modifikovaném znění, to znamená, že přezkumu podrobil rozsudek soudu prvního stupně v celém (odvoláním) napadeném rozsahu.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam již proto, že řešení v dovolání vymezené právní otázky nemůže mít vliv na jinak správné závěry odvolacího soudu o existenci v žalobě uplatněného nároku na peněžité plnění, a to i za situace, kdy by žalovaná zatížila kontokorentní účet úpadkyně neoprávněně. Zmíněnou účetní operací nebyly z účtu úpadkyně odčerpány žádné finanční prostředky a úpadkyni nevznikla žádná (majetková) újma.

K otázce vztahu smlouvy o běžném účtu a smlouvy o kontokorentním úvěru uzavřených mezi úpadkyní a žalovanou se vyslovil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. května 2005, č.j. 32 Odo 466/2005-86, v němž dospěl k závěru, že žalovaná byla oprávněna bez výslovného souhlasu (příkazu) majitele účtu ve smlouvě o kontokorentním úvěru použít prostředky poskytnuté bankou touto smlouvou k úhradě svých pohledávek z úvěrů, a to vzhledem k existenci takového souhlasu ve smlouvě o běžném účtu.

Dovolání proto není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proto je Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobkyni vznikla povinnost nahradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají z odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky 177/1996 Sb., a celkem činí 7.575,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 27. července 2005

JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.

předseda senátu