29 Odo 838/2006
Datum rozhodnutí: 26.09.2006
Dotčené předpisy: § 35i odst. 2 předpisu č. 248/1992Sb.





NEJVYŠŠÍ SOUD


ČESKÉ REPUBLIKY


29 Odo 838/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci navrhovatele L. S., proti odpůrkyni P. h., a. s., o uzavření smlouvy o převodu cenných papírů, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 259/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. prosince 2005, č. j. 5 Cmo 158/2004 - 53, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. prosince 2005, č. j. 5 Cmo 158/2004 - 53 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2004, č. j. 26 Cm 259/2002 21, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2004, č. j. 26 Cm 259/2002 - 21, kterým tento soud uložil P. h., a. s. (dále též jen společnost ) uzavřít s navrhovatelem smlouvu o úplatném převodu cenných papírů ve znění uvedeném ve výrocích.


V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že dne 23. prosince 1997 došlo k rozhodné skutečnosti, tj. k přeměně žalované společnosti z investičního fondu na běžnou akciovou společnost. Navrhovatel ve své žádosti ze dne 23. června 1998 formuloval svůj požadavek vůči společnosti tak, že požádal o výplatu čistého obchodního jmění připadajícího na jeho akcie, přičemž zároveň vyjádřil svůj nesouhlas s přeměnou společnosti, čímž dle názoru odvolacího soudu mínil uplatnit právo na odkoupení svých akcií za částku odpovídající výši čistého obchodního jmění investičního fondu připadajícího na odkoupené akcie ve smyslu ustanovení § 35i odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb. o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění zákona č. 151/1996 Sb. (dále jen zákon ).


Odvolací soud uzavřel, že při posouzení věci je třeba vycházet z § 35i odst. 2 a 3 zákona. Z těchto ustanovení podle názoru odvolacího soudu vyplývá právo navrhovatele na odkup akcií.


Z výkladu § 35i odst. 2 a 3 zákona podle odvolacího soudu neplyne pro akcionáře k zachování jeho práva na odkup akcií žádná jiná povinnost, než povinnost uplatnit právo na odkup svých akcií u přeměňovaného investičního fondu v prekluzivní šestiměsíční lhůtě ode dne konání valné hromady, která o přeměně na jiný podnikatelský subjekt rozhodla. To je v tomto případě do šesti měsíců ode dne 23. prosince 1997, což navrhovatel učinil.


Proto odvolací soud nesouhlasí s názorem společnosti, podle něhož ze závislosti lhůt ve druhém a třetím odstavci § 35i zákona je třeba dovodit zánik práva akcionáře na odkup akcií, o který akcionář řádně požádal, pokud akcie nebyly ve lhůtě jednoho měsíce od uplynutí lhůty k podání žádosti i odkoupeny.


Odvolací soud se neztotožnil ani s názorem společnosti, že akcionář, který nesouhlasí s přeměnou investičního fondu, musí v zákonem stanovené lhůtě nejen požádat o odkoupení svých akcií, ale musí též předložit společnosti návrh na uzavření smlouvy o odkoupení akcií s předepsanými náležitostmi. Dle odvolacího soudu z ustanovení § 35i odst. 2 v souvislosti s odstavcem 3 zákona pro akcionáře neplyne povinnost takový návrh předložit, ale k zachování jeho práva na odkoupení akcií postačuje, že toto právo včas uplatnil.


Pokud společnost v odvolání argumentuje důvody, které lze obecně zahrnout pod pojem nevyjasněnost poměrů společnosti , ani tyto nejsou podle odvolacího soudu významné pro posouzení otázky zániku práva akcionáře na odkup akcií. Vzhledem ke skutečnosti, že právo na odkup akcií musí být uplatněno ve lhůtě zcela jednoznačně zákonem stanovené (tj. ve lhůtě šesti měsíců od konání valné hromady, která o přeměně investičního fondu rozhodla), a po tomto datu toto právo zaniká, bylo společnosti již k tomuto datu známo, jaký je maximální rozsah akcií (a tím i nákladových prostředků), u kterých jí odkupová povinnost vzniká. Odvolací soud naopak souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že navrhovatel své právo na odkup akcií podle § 35i odst. 2 zákona řádně uplatnil a toto právo nezaniklo, uplatněný nárok trvá, když byl u soudu uplatněn v průběhu čtyřleté promlčecí lhůty podle § 397 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ).


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala odpůrkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je v rozporu s hmotným právem.


Dovolatelka uvádí, že při posuzování právní úpravy nelze oddělit znění odstavce 2 a odstavce 3 § 35i zákona; je mimo jakoukoli pochybnost, že zde stanovené lhůty na sebe časově navazují, přičemž uplynutí šestiměsíční lhůty dle odstavce 3 nutně završuje možnost procesu odkoupení akcií.


Dovolatelka tvrdí, že v odstavci 2 se ve vztahu k oprávněnému akcionáři předpokládají dva úkony, jednak řádné uplatnění práva na odkoupení akcií (ke kterému dle žalobních tvrzení a provedených důkazů nedošlo), jednak realizace tohoto odkoupení. Jestliže v odstavci 3 je přeměňující se společnosti uložena povinnost buď prodat odkoupené akcie, nebo snížit základní jmění o částku jmenovité hodnoty těchto akcií, to vše v jednoměsíční lhůtě po uplynutí šesti měsíců ode dne konání valné hromady, pak splnění povinnosti je možné pouze tenkrát, když k odkoupení nabídnutých akcií platně a účinně dojde v rámci šestiměsíční lhůty dle odstavce 2.


Dále dovolatelka konstatuje, že aby došlo k realizaci odkoupení akcií, je nutné uzavřít mezi účastníky kupní smlouvu. Uzavření kupní smlouvy je však dvoustranný právní akt, tzn. je podmíněn právními kroky z obou stran. Vzhledem k tomu, že v citovaném ustanovení není uvedeno, kdo z účastníků je povinen učinit návrh na uzavření kupní smlouvy, je třeba vycházet z obecných ustanovení o uzavírání smluv a z jazykového výkladu citovaného předpisu. Jestliže akcionáři svědčí právo uzavřít určitou kupní smlouvu a toto právo je podmíněno jeho uplatněním u společnosti ve stanovené lhůtě, je ponecháno čistě na vůli akcionáře, zda tohoto práva využije, či nikoli. Pokud společnost řádně předložený návrh nepřijme, může se akcionář domáhat ochrany svého práva u soudu žalobou na nahrazení projevu vůle, a to v obecné čtyřleté promlčecí lhůtě. Dovolatelka namítá, že ze žalobních tvrzení nevyplývá, že by ji navrhovatel v prekluzivní šestiměsíční lhůtě předložil relevantní návrh na uzavření kupní smlouvy, z čehož je zřejmé, že nebyla povinna (bez ohledu na to, že sama v rámci předcházení případným sporům předložila jednotlivým akcionářům návrh kupní smlouvy) a dle svého názoru ani schopna, uzavřít předmětnou kupní smlouvu.


A konečně dovolatelka tvrdí, že jestliže zákon neupravuje situaci, kdy v sedmiměsíční lhůtě od příslušné valné hromady nedojde k odkupu a následně prodeji odkoupených akcií nebo snížení základního jmění, pak je tomu tak, že takovou situaci vůbec nepředpokládá, a to z toho důvodu, že zákonodárce měl za to, že celý mechanizmus přeměny společnosti je upraven tak, že k této situaci nikdy nedojde. Veškerá práva a povinnosti stran po uplynutí lhůty zanikají ex lege, dovolatelka dovozuje, že se tedy jedná o lhůtu prekluzivní. Z toho plyne, že odvolací soud vyřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.


Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.


Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda z ustanovení § 35i odst. 2 zákona plyne, že je k řádnému uplatnění práva na odkup akcií nezbytné, aby akcionář zaslal dosavadnímu investičnímu fondu (dále jen investiční fond ) návrh smlouvy na odkoupení akcií či zda na základě výzvy akcionáře k odkoupení vzniká investičnímu fondu povinnost zaslat akcionáři návrh smlouvy o koupi akcií.


V rozhodnutí ze dne 27. června 2006, sp. zn. 29 Odo 53/2006, 29 Odo 56/2006, 29 Odo 57/2006, 29 Odo 67/2006, Nejvyšší soud uzavřel, že nemá-li zákon zvláštní úpravu uzavírání smlouvy o odkoupení cenných papírů podle ustanovení § 35i odst. 2 zákona, vztahuje se na její uzavírání obecná úprava uzavírání smluv v občanském zákoníku.


Podle ustanovení § 43b obč. zák. zaniká návrh smlouvy mj. i uplynutím lhůty, která v něm byla určena pro přijetí nebo uplynutím přiměřené doby s přihlédnutím k povaze navrhované smlouvy a k rychlosti prostředků, které navrhovatel použil pro zaslání návrhu. Z uvedeného plyne, že nepřijal-li akcionář návrh smlouvy na koupi akcií učiněný podle ustanovení § 35i odst. 2 zákona ve lhůtě v něm stanovené, popřípadě ve lhůtě přiměřené povaze návrhu, návrh smlouvy zanikl. Tím zaniklo i právo akcionáře na odkoupení akcií společností.


Tento závěr dovodil Nejvyšší soud logickým a teleologickým výkladem ustanovení § 35i odst. 2 a 3 zákona, ustanovení § 161 a násl. obch. zák. a za použití zásad, kterými se řídí právní úprava obchodních společností.


Účelem ustanovení § 35 odst. 2 zákona je umožnit akcionáři, došlo-li zásadním způsobem ke změně poměrů investičního fondu, aby zvážil rizika z toho plynoucí a rozhodl se, zda chce své prostředky ve společnosti ponechat. Neuplatní-li se totiž nadále ve vztahu k nakládání s prostředky, které akcionář do společnosti vložil, státní dozor a dozor depozitáře, podstatně se zvyšuje riziko z tohoto nakládání plynoucí, čímž se také podstatně mění podmínky, za kterých akcionář prostředky do investičního fondu vložil. Nezbytnost ochrany akcionáře při podstatné změně poměrů investičního fondu přitom zákon shledává do té míry nutnou, že prolamuje obecnou zásadu, kterou se jinak společenstevní právo řídí, totiž zásadu, že zákon zasahuje do vnitřních poměrů společnosti jen tehdy, je-li to nezbytné k ochraně zájmů slabší strany či jiných zájmů zvláštního zřetele hodných. Tento postup logicky navazuje na to, že zákon poskytuje obecně akcionářům investičních fondů zvýšenou ochranu oproti akcionářům jiných akciových společností.


Ochranu akcionářů investičních fondů zajišťuje zákon tím, že jim dává možnost bez splnění podmínek jinak stanovených pro ukončení účasti akcionáře ve společnosti ze společnosti odejít při zachování hodnoty vloženého majetku, tedy stanovením povinnosti společnosti odkoupit od akcionáře ve stanovené lhůtě jeho akcie za částku odpovídající výši čistého obchodního jmění investičního fondu připadajícího na odkoupené akcie. Stanovení odkupové povinnosti je přitom nepochybně pro společnost zatěžující, neboť ji nutí opatřit si potřebné zdroje pro její splnění. Přitom prostředky, potřebné od odkoupení akcií od akcionářů, musí mít společnost k dispozici po celou dobu, po kterou její odkupová povinnost trvá. Nelze proto dovodit, že splní-li investiční fond povinnost stanovenou mu v § 35i odst. 2 zákona, a k uzavření smlouvy nedojde jen proto, že akcionář ve stanovené lhůtě nabídku na odkup akcií nepřijal, trvá nadále povinnost společnosti akcie od něj odkoupit. Takový závěr by zakládal hrubou nerovnost účastníků tohoto vztahu a nepřípustným způsobem by zvýhodňoval akcionáře, který sám zanedbal ochranu svých zájmů, ač mu k jejich ochraně zákon i společnost poskytly dostatečný prostor, proti společnosti, která řádně splnila všechny povinnosti, které ji zákon stanovil.


Dále pak Nejvyšší soud dovodil, že obchodní zákoník v ustanovení § 161 a násl. významně omezuje možnost nabývání vlastních akcií společností a pro případ, že společnost vlastní akcie nabude, určuje povinnost je v zákonem stanovené lhůtě zcizit anebo o jejich jmenovitou hodnotu snížit základní jmění. Toto ustanovení vychází z Druhé směrnice Rady Evropského společenství č. 77/91/ES a vychází z obecné zásady, že je nežádoucí, aby akciová společnost vlastnila vlastní akcie. Podle ustanovení § 161b odst. 1 písm. obch. zák. může společnost nabývat vlastní akcie a zatímní listy i bez splnění podmínek uvedených v § 161a, pokud je nabývá z důvodu plnění povinnosti uložené jí zákonem nebo na základě soudního rozhodnutí k ochraně menšinových akcionářů. Ze stejné zásady vychází i ustanovení § 35i odst. 3 zákona, kdy ukládá investičnímu fondu do jednoho měsíce po uplynutí lhůty pro odkup akcií akcie odkoupené podle odstavce 2 prodat nebo snížit své základní jmění o částku odpovídající jmenovité hodnotě těchto akcií a neprodleně podat návrh na zápis do obchodního rejstříku. Z uvedeného lze dovodit, že zákon vychází z toho, že odkup akcií je jednorázový proces, který končí ve lhůtě stanovené zákonem. Jiný závěr ani logicky není možný, neboť pokud by trvala povinnost investičního fondu odkoupit své akcie i po uplynutí lhůty stanovené v § 35i odst. 3, nebyla by zákonem stanovena lhůta pro naložení s akciemi nabytými po této lhůtě a uplatnilo by se tedy obecně ustanovení § 161b odst. 3 obch. zák. ukládající zcizení akcií do tří let od jejich nabytí. To ale nedává, vzhledem ke krátké lhůtě stanovené pro odkup akcií v § 35i odst. 3 zákona, logického smyslu.


Ve shora uvedené věci však dovolatelka argumentovala tím, že v průběhu nalézacího řízení bylo prokázáno, že navrhovatelům na základě jejich výzvy zaslala návrh smlouvy o úplatném převodu cenných papírů, který navrhovatelé ve lhůtě podle ustanovení § 43b odst. 1 písm. a) či b) obč. zák. neakceptovali.


V projednávané věci dovolání tuto argumentaci postrádá a pouze obecně se v něm konstatuje, že společnost v rámci předcházení případným sporům předložila jednotlivým akcionářům návrh kupní smlouvy . Argumentace dovolatelky pak je založena zejména na tom, že bylo povinností navrhovatele předložit jí návrh smlouvy na koupi akcií a její povinností bylo tento návrh přijmout. Nepředložil-li akcionář návrh smlouvy ve lhůtě stanovené v § 35i odst. 2 zákona, podle názoru dovolatelky jeho právo na odkoupení akcií zaniklo.Tento závěr dovolatelky je nesprávný.


Zakládá-li ustanovení § 35i odst. 2 zákona právo akcionáře, který nesouhlasil s rozhodnutím valné hromady o přeměně investičního fondu na jiný podnikatelský subjekt, aby od něj investiční fond odkoupil akcie za částku odpovídající výši jeho čistého obchodního jmění, pak je k zachování tohoto práva postačující, uplatní-li akcionář řádně právo na odkup do šesti měsíců ode dne konání valné hromady, která o přeměně rozhodla. Není přitom podstatné, zda k uplatnění práva předloží investičnímu fondu návrh smlouvy o koupi akcií nebo jej vyzve, aby mu takový návrh smlouvy předložil anebo jakýmkoli jiným způsobem, ze kterého bude vyplývat jeho vůle uplatnit právo podle citovaného ustanovení, vyzve investiční fond, aby od něj akcie odkoupil.


Taková výzva pak zakládá povinnost společnosti akcie odkoupit. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví postup, kterým má dojít k uzavření smlouvy, bude na investičním fondu, aby povinnost uzavřít smlouvu splnil tak, aby k uzavření smlouvy došlo ve lhůtě stanovené v § 35i odst. 2 zákona nebo, nebude-li to možné (např. proto, že akcionář požádal o odkoupení akcií poslední den lhůty), ve lhůtě, která mu umožní co nejlépe dodržet postup podle § 35i odst. 3 zákona. (Přitom dodržení tohoto postupu není v řadě případů možné ani kdyby došlo k odkupu akcií v rámci stanovené lhůty, neboť úprava v § 35i odst. 3 zákona zjevně nepočítá s tím, že při svolání valné hromady, která bude rozhodovat o snížení základního jmění, je nutno dodržet třicetidenní lhůtu podle ustanovení § 184 odst. 4 obch. zák., takže pokusí-li se investiční fond nejprve odkoupené akcie prodat a poté, co se mu to nepodaří, rozhodne o snížení základního jmění, nebude obvykle možné stanovenou lhůtu dodržet.)


Z uvedeného plyne, že investiční fond bude plnit povinnost odkoupit akcie (v závislosti na podobě výzvy akcionáře), buď tím, že akcionáři předloží řádný návrh smlouvy o koupi akcií nebo, předložil-li takový návrh akcionář, tím, že jeho návrh akceptuje. Jakýkoli jiný výklad by za situace, kdy zákon nestanoví, jaké náležitosti má mít výzva k odkoupení akcií, popíral účel ustanovení § 35i odst. 2 zákona, neboť akcionář zpravidla nemá k dispozici údaje potřebné k tomu, aby mohl společnosti předložit návrh smlouvy, a nemá zpravidla ani potřebné znalosti k tomu, aby z nepříliš jasného ustanovení § 35i odst. 2 zákona dovodil, jaký postup má k uplatnění svého práva zvolit. Naproti tomu investiční fond, který musí s uplatněním práva podle § 35i odst. 2 zákona počítat, si může návrh smlouvy připravit předem, když k tomu má všechny potřebné údaje a po uplatnění práva doplnit již jen údaje týkající se konkrétního akcionáře. Nejasnost uvedeného ustanovení přitom nelze vykládat v neprospěch osob, k jejichž ochraně je určen. Odvolací soud proto nepochybil, pokud dovodil, že uplatnil-li navrhovatel právo na odkoupení akcií ve lhůtě podle § 35i odst. 2 zákona, jeho právo uplynutím této lhůty nezaniklo a mohl se domáhat uzavření smlouvy u soudu.


Přesto však není právní posouzení věci odvolacím soudem správné, resp. úplné. V projednávané věci soud prvního stupně k návrhu společnosti provedl důkaz jejím dopisem ze dne 30. června 1998, kterým navrhovateli dle svého tvrzení zaslala návrh smlouvy o převodu cenných papírů. V rámci právního posouzení věci pak dospěl k závěru, že pokud akcionáři, kterým vzniklo práv o na odkoupení akcií, neposkytnou společnosti potřebnou součinnost k uzavření smlouvy, její povinnost k uzavření smlouvy nezaniká, ale vzniká jí pouze právo na náhradu způsobené škody. Tento závěr, jak shora uvedeno, není správný. V dalším řízení se pak bude soud prvního stupně zabývat tím, zda byl odeslán a navrhovateli doručen návrh smlouvy o koupi akcií společnosti popřípadě tím, proč mu doručen nebyl, ač jej společnost odeslala.


Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že již posouzení právní otázky, kterou shledal dovolací soud zásadně právně významnou, vede ke zrušení napadeného rozhodnutí, nezabýval se dovolací soud dalšími námitkami dovolatelky.


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).


V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).


Pokud se dovolatelka domáhala odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nemohl dovolací soud přesto, že shledal napadené rozhodnutí nesprávným návrhu vyhovět, neboť z povahy rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle (§ 161 odst. 3 o. s. ř.) plyne, že jeho vykonatelnost odložit nelze. Nařízení odkladu vykonatelnosti rozhodnutí přichází v úvahu jen tehdy, může-li být podle napadeného rozhodnutí nařízen výkon rozhodnutí.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně 26. září 2006


JUDr. Ivana Štenglová, v.r.


předsedkyně senátu