29 Odo 837/2001
Datum rozhodnutí: 25.03.2003
Dotčené předpisy: § 202 odst. 1 písm. l) předpisu č. 99/1963Sb., § 202 odst. 1 písm. l) předpisu č. 99/1963Sb., § 202 odst. 1 písm. l) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci návrhu obchodní společnosti K., i. p. f. a. s., na výmaz této obchodní společnosti z obchodního rejstříku, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, se sídlem v Praze 2, Lazarská 4, PSČ 120 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. F 44135/2000, B 1191, o dovolání MUDr. J. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2001, č. j. 7 Cmo 788/2000 - 233, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2001, č. j. 7 Cmo 788/2000  233, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 16. srpna 2000, č. j. F 44135/2000, B 1191 - 199, rozhodl, že řízení (o návrhu /srov. č. l. 185-186/ na výmaz obchodní společnosti K., i. p. f. a. s. - dále též jen společnost - z obchodního rejstříku) se nepřerušuje. Soud prvního stupně, který o tom, zda řízení bude přerušeno, rozhodoval na základě podání MUDr. J. V. ze dne 8. června 2000 (č. l. 184), především dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro přerušení řízení, neboť MUDr. J. V. (akcionář společnosti) není účastníkem řízení o výmaz společnosti z obchodního rejstříku (tím je pouze společnost, jíž se návrh na výmaz týká).

Odvolání MUDr. J. V. Vrchní soud v Praze- odkazuje na ustanovení § 201, § 202 odst. 2 písm. a/ a § 218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) - usnesením ze dne 9. července 2001, č. j. 7 Cmo 788/2000 - 233, odmítl, s tím, že směřuje proti usnesení, jímž se upravuje vedení řízení (bod I. výroku). Dále zamítl návrh na připuštění dovolání (bod II. výroku), poukazuje na to, že jeho rozhodnutí není rozhodnutím meritorním.

Proti usnesení odvolacího soudu podal MUDr. J. V. včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. (ve znění účinném před 1. lednem 2001), namítaje, že jsou dány dovolací důvody vypočtené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. pod písmeny a/ a b/, tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno a/), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno b/). Konkrétně dovolatel poukazoval na to, že usnesení rejstříkového soudu není usnesením upravujícím jinak dosavadní průběh řízení, že rozhodnutí rejstříkového soudu není zamítavým usnesením o návrhu na přerušení řízení dle ustanovení § 109 o. s. ř., že zákon nevylučoval v době vydání usnesení možnost odvolání proti usnesení o návrhu na přerušení řízení, a že rejstříkový soud sám stanovil v poučení o opravném prostředku možnost odvolání proti tomuto usnesení. Dovolatel zdůraznil, že kategorie rozhodnutí, která se týkají vedení řízení, je podstatně širší kategorií než rozhodnutí soudu ve formě usnesení, jimiž se skutečně vedení řízení upravují. Rozhodnutím o nepřerušení řízení se vedení řízení nijak neupravuje. Usnesení, jimž se upravuje vedení řízení, zůstává bez vlivu na rozhodnutí ve věci, neboť se zpravidla týká takových otázek, které vyžadují rychlé řešení, aniž by odepření opravného prostředku mohlo být na újmu práv účastníků řízení, popřípadě i třetích osob. Povrchní a nesprávný závěr učinil odvolací soud podle dovolatele při vlastním posuzování aplikace § 109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., s tím, že výsledek řízení závisí na tom, zda usnesení valné hromady společnosti bude platné či nikoliv. Je-li soud v řízení dle § 200a a násl. o. s. ř oprávněn řešit otázku platnosti usnesení valné hromady společnosti, nelze dovolatele zbavit účasti v rejstříkovém řízení, neboť se to přímo dotýká jeho práv a právního postavení. Není-li však soud v řízení vedeném dle § 200a a násl. o. s. ř oprávněn zkoumat platnost valné hromady účastníka řízení, musí řízení přerušit. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Společnost ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání odmítnout, s tím, že dovolatel není účastníkem rejstříkového řízení o jejím výmazu, neboť v tom se nerozhoduje o právech nebo povinnostech akcionářů; není tudíž ani osobou oprávněnou podat dovolání.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání - ve shodě s body 13. a 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 (srov. k tomu výslovně i odůvodnění napadeného usnesení).

Dovolání je ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. přípustné, a je i důvodné.

Dovolatel dovolací argumentaci nesprávně podřazoval ustanovením občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Dovolacím důvodům uvedeným v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001 však pro dobu před tímto datem odpovídají dovolací důvody dle § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř., jejichž prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/).

Na tomto místě Nejvyšší soud - v reakci na vyjádření společnosti - především poznamenává, že dovolatelova legitimace k podání dovolání se - v souladu s ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř. - odvíjí od skutečnosti, že byl účastníkem odvolacího řízení (jeho odvolání bylo odmítnuto).

Nejvyšší soud se - v mezích dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. - zabýval především správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do jeho závěru, o nepřípustnosti odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně nepřerušil řízení.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 109 o. s. ř. ve znění účinném k 16. srpnu 2000 (to jest ke dni vydání usnesení soudu prvního stupně) platilo, že soud řízení přeruší, jestliže a/ účastník ztratil způsobilost jednat před soudem a není zastoupen zástupcem s plnou mocí pro celé řízení; b/ rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit. Stejně postupuje, jestliže tu před rozhodnutím ve věci dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, který má přednost před zákonem. V tom případě předloží věc Ústavnímu soudu (odstavec 1). Pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže a/ účastník se nemůže řízení účastnit pro překážku trvalejší povahy nebo proto, že je neznámého pobytu; b/ zákonný zástupce účastníka zemřel nebo ztratil způsobilost jednat před soudem; c/ probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět (odstavec 2).

K témuž datu (a stejně tak až do 31. prosince 2000) pak ustanovení § 202 odst. 2 písm. a/ určovalo, že odvolání není přípustné proti usnesení, jímž se upravuje vedení řízení.

Podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.

Dovolatel se mýlí domnívá-li se, že přípustnost odvolání proti usnesení, jímž soud nepřerušil rejstříkové řízení, zakládá již poučení jehož se mu dostalo v písemném vyhotovení tohoto usnesení (o tom, že odvolání lze podat).

Obecně totiž platí, že i když soud prvního stupně účastníky řízení nesprávně poučil o tom, že odvolání proti jeho rozhodnutí je přípustné, odvolací soud takové odvolání odmítne, protože směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není ze zákona přípustné (§ 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Tento závěr je ve shodě se standardní judikaturou soudů (srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro výsledek dovolacího řízení je tudíž určující, zda odvolání proti výše označenému usnesení je vskutku - objektivně - přípustné.

O návrhu na přerušení řízení soud může rozhodnout (usnesením) buď tak, že řízení přeruší nebo takový návrh zamítne. Jestliže soud prvního stupně rozhodl o návrhu na dovolatele na přerušení řízení tak, že řízení se nepřerušuje , pak tím procesně nepřesnou formou nevyhověl návrhu na přerušení řízení (z obsahového hlediska je i takové usnesení usnesením, jímž se zamítá návrh na přerušení řízení).

Dovolateli lze přisvědčit v závěru, že takové usnesení není usnesením, jímž se upravuje vedení řízení, a nejde ani o žádné z dalších usnesení soudu prvního stupně, o nichž by občanský soudní řád v § 202 odst. 2 nebo na jiném místě v rozhodné době určoval, že proti nim není odvolání přípustné. Přitom usnesení, jímž se zamítá návrh na přerušení řízení, bylo v rozhodné době právní teorií i soudní praxí pokládáno (při absenci výslovné úpravy v opačném směru) za usnesení, proti němuž je přípustné odvolání. To lze v judikatuře dokumentovat např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1197/99, v jehož důvodech dovolací soud mimo jiné uvedl, že: Proti takovému usnesení (rozumí se usnesení, jímž byl zamítnut návrh na přerušení řízení) totiž bylo možné (na rozdíl od úpravy účinné od 1. ledna 2001 - srov. § 202 odst. 1 písm. j/ o. s. ř. ve znění účinném od uvedeného data) podat odvolání, neboť to občanský soudní řád v § 202 odst. 2 ani v jiném svém ustanovení v rozhodné době nevylučoval . V právní teorii srov. shodně Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 1997, str. 268.

Srovnáním s úpravou obsaženou v ustanovení § 202 odst. 1 písm. j/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001 (podle které odvolání není přípustné proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na přerušení řízení podle § 109 nebo podle § 110) lze doložit i závěr, podle kterého usnesení, jímž byl zamítnut návrh na přerušení řízení, není usnesením, jímž se upravuje vedení řízení (kdyby tomu mělo být jinak, pak by nebylo zapotřebí vymezovat se /od 1. ledna 2001/ novým ustanovením. Také v důvodové zprávě k zákonu č. 30/2000 Sb., jímž bylo ustanovení § 202 odst. 1 písm. j/ vtěleno do občanského soudního řádu se k bodu 264 novely na dané téma výslovně uvádí, že: K usnesením, proti nimž není odvolání přípustné, uvedeným dosud v § 202 odst. 2 a nově v § 202 odst. 1, byla zařazena též usnesení, jímž byl zamítnut návrh na přerušení řízení podle § 109 nebo podle § 110, jímž byl žalovaný vyzván, aby se ve věci písemně vyjádřil (§ 114b), nebo jímž bylo opraveno rozhodnutí, netýká-li se oprava výroku rozhodnutí. Jedná se vesměs o usnesení procesní povahy vydávaná v průběhu řízení nebo po jeho skončení, u nichž přezkoumání v odvolacím řízení je jen bezdůvodným průtahem ve skončení řízení, kterými účastníci nemohou být vůbec nebo vážně poškozeni a jejichž případná nesprávnost se nemůže projevit v nesprávném rozhodnutí ve věci samé.

Názor odvolacího soudu, podle kterého odvolání proti usnesení, jímž se řízení nepřerušuje (tedy proti usnesení, jímž byl z obsahového hlediska zamítnut dovolatelův návrh na přerušení řízení), není přípustné, tudíž správný není a dovolací důvod byl uplatněn právem.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolacímu důvodu dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. dovolatel nepřiřadil jiná tvrzení než ta, která uplatnil na podporu závěru o existenci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., lze uzavřít, že tento dovolací důvod zjevně dán není.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. března 2003

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu