29 Odo 833/2006
Datum rozhodnutí: 28.05.2008
Dotčené předpisy: § 23 předpisu č. 328/1991Sb., § 24 předpisu č. 328/1991Sb., § 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 91 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.





29 Odo 833/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně K. c. C., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. N., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 CmI 159/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2006, č.j. 4 Cmo 62/2005-54, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. ledna 2006, č.j. 4 Cmo 62/2005-54, potvrdil rozsudek ze dne 23. listopadu 2004, č.j. 56 CmI 159/2003-34, jímž Krajský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobkyně ze smlouvy o úvěru č. 006952018 ve výši 23,879.620,31 Kč, přihlášená v konkursním řízení vedeném pod sp. zn. 38 K 32/2003 proti úpadkyni S. I., a. s. (dále jen úpadkyně ), je po právu.


Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých:


usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. července 2003, sp. zn. 38 K 32/2003, byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně a správcem konkursní podstaty byla ustavena společnost K. a p., v. o. s.;


původní věřitelka P.M.S., s. r. o. přihlásila do konkursu na majetek úpadkyně pohledávku ve výši 33,936.651,62 Kč z titulu smlouvy o úvěru ze dne 20. března 1995 č. 006952018, uzavřené mezi I., a. s. a S. I., s. r. o. (právní předchůdkyně úpadkyně); při přezkumném jednání dne 13. října 2003 správce konkursní podstaty popřel pohledávku zcela a žalovaný co do částky 23,879.620,31 Kč;


dne 24. listopadu 2003 byla právnímu zástupci původní věřitelky doručena výzva správce konkursní podstaty k podání žaloby o určení pravosti popřené pohledávky, která obsahovala kromě identifikace věřitele, správce, konkursní věci a přihlášené nevykonatelné pohledávky, informaci o tom, v jakém rozsahu a kým byla přihlášená pohledávka popřena a důvod popření, jakož i poučení, aby věřitel (přihlašovatel pohledávky) podal ve lhůtě do třiceti dnů ode dne doručení výzvy žalobu proti popírajícím věřitelům i správci konkursní podstaty na určení svého práva;


žaloba na určení pravosti pohledávky byla podána původní věřitelkou u Krajského soudu v Praze proti žalovanému 29. prosince 2003.


Odkazuje na ustanovení § 23 odst. 2 a 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ) a na ustanovení § 91 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), odvolací soud uzavřel, že žalobu o určení pravosti, výše nebo pořadí popřené nevykonatelné pohledávky je třeba včas podat nejen proti popírajícím konkursním věřitelům, ale též vůči správci, neboť na straně žalovaných jde o nerozlučné společenství. Nebyla-li žaloba podána včas vůči všem popírajícím věřitelům a správci, nelze k popřené nevykonatelné pohledávce (nebo k její popřené výši nebo k pořadí) v konkursu nadále přihlížet. Jelikož žalobce ve lhůtě určené výzvou správce konkursní podstaty podal žalobu pouze proti popírajícímu konkursnímu věřiteli a nikoli správci konkursní podstaty, odvolací soud zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jakožto věcně správné potvrdil.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že výzva správce konkursní podstaty k podání žaloby o určení pravosti pohledávky je nesrozumitelná a zmatečná . Žalobkyně (i její právní předchůdkyně) si ji totiž vyložila tak, že bude-li podávat žalobu proti popírajícímu správci konkursní podstaty, musí žaloba směřovat proti němu, a naopak bude-li podávat žalobu proti popírajícím věřitelům, musí žaloba směřovat proti nim. Dále zdůrazňuje, že již v odvolání uvedla, že vada žaloby mohla být zhojena postupem předvídaným v ustanovení § 104 odst. 2 o. s. ř.; potud odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 13 Cmo 29/2005-55 , podle něhož se mu mělo dostat poučení o tom, že má jako dalšího žalovaného označit správce konkursní podstaty.


Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Dovolání není přípustné.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).


Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.


Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.


Závěr, podle kterého se konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou domáhat určení svého práva, přičemž žalobu musí podat u soudu, který prohlásil konkurs, proti popírajícím konkursním věřitelům i správci (ostatně jednoznačně vyplývající z ustanovení § 23 odst. 2 ZKV), je jednotně zastáván i soudní praxí. Tak v bodě XXXI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že byla-li popřena pohledávka, která není vykonatelná, podává žalobu přihlašovatel (konkursní věřitel, který ji přihlásil), s tím, že na straně žalované je věcně legitimován správce konkursní podstaty a konkursní věřitelé, kteří pohledávku popřeli. K témuž závěru se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 37/2003 ), přičemž dále doplnil, že poučení žalobce o tom, zda ve věci má či může být žalován další žalovaný, není součástí poučovací povinnosti soudu podle ustanovení § 5 o. s. ř. Tamtéž zdůraznil, že otázkou, zda jsou obecné soudy povinny poučovat účastníky o tom, zda má či může mít žalován ještě další subjekt, se již dříve zabýval Ústavní soud, přičemž v nálezu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 2, uzavřel, že takové poučení zřetelně vybočuje z mezí procesních pravidel sporu, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení.


Zásadně právně významným Nejvyšší soud neshledává rozhodnutí odvolacího soudu ani co do řešení otázky náležitostí výzvy k podání žaloby o určení pravosti nevykonatelné pohledávky (§ 23 odst. 2 a 4 a § 24 odst. 1 ZKV), když v tomto směru jsou závěry odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) v souladu s výše uvedeným R 37/2003, jakož i s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1028/2005 a ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1155/2006.


Nejvyšší soud proto dovolání, které není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.].


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. května 2008


JUDr. Petr Gemmel


předseda senátu