29 Odo 830/2006
Datum rozhodnutí: 27.03.2008
Dotčené předpisy: § 16 předpisu č. 99/1963Sb., § 17 předpisu č. 99/1963Sb.





29 Odo 830/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně C. C. a. s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M., spol. s r. o., a 2) T. B., zastoupenému advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 152/2002, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2006, č.j. 6 Cmo 174/2005-89, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna 2006, č.j. 6 Cmo 174/2005-89, potvrdil rozsudek ze dne 30. září 2003, č.j. 50 Cm 152/2002-32, ve znění usnesení ze dne 15. ledna 2004, č.j. 50 Cm 152/2002-39, jímž Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 1. března 2002, č.j. Sm 1000/2001-7, kterým uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 515.928,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení.


Odvolací soud, odkazuje na ustanovení čl. I § 16, § 17, § 20 odst. 2, § 32, § 40 odst. 3 a § 77 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen směnečný zákon ) a na ustanovení § 175 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že prostřednictvím uplatněných námitek se žalovaným správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.


Přitom akcentoval, že:


- směnka byla indosována na žalobkyni před splatností, pročež žalovaným nepříslušely námitky založené na vztazích k předchozímu majiteli;


- druhý žalovaný svým podpisem ke slovům per aval , akceptace , podpis , a r. č. na lícní straně směnky souhlasil se svým postavením avala na směnce ;


- o žalobkyni, která má směnku v rukou, platí, že je její řádnou majitelkou, přičemž dlužníkovi námitka, podle níž podpis indosanta neučinila k tomu oprávněná osoba, nenáleží; ten, kdo platí při splatnosti, je totiž povinen zkoumat správnost řady indosamentů, nikoli však podpisy indosamentů;


- uplatnění práva proti směnečnému rukojmímu za výstavce vlastní směnky v soudním řízení není podmíněno předložením směnky rukojmímu;


- nárok ze směnky proti přímému dlužníku (první žalované) a jeho avalovi (druhému žalovanému) není promlčen;


- soud prvního stupně správně nepřihlédl k opožděné námitce, že správce konkursní podstaty společnosti M. L., a. s. (remitenta) uplatňuje v soudním řízení po první žalované u Městského soudu v Praze pohledávku, k jejímuž zajištění byla směnka vystavena.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustností na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel zdůrazňuje, že u Městského soudu v Praze je vedeno řízení o zaplacení částky 1,332.815,- Kč s příslušenstvím z titulu úhrady dohodnuté leasingové ceny dle leasingové smlouvy č. 365-33133-95, jejíž úhrada byla spornou směnkou zajištěna, přičemž tohoto plnění se domáhá správce konkursní podstaty remitenta proti první žalované. Za této situace je k placení téže částky první žalovaná vyzývána dvakrát, pročež žalobkyně v projednávané věci není aktivně legitimována.


Současně dovolatel setrvává na výhradě neplatnosti indosamentu, který byl uskutečněn až po prohlášení konkursu na majetek remitenta a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mu jako dlužníkovi ze směnky uvedená námitka nepřísluší. Současně akcentuje, že indosament byl učiněn v rozporu se zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.


Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.


Dovolání není přípustné.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se druhý žalovaný výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).


Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.


Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.


Otázkou možnosti souběžného uplatnění směnkou zajištěné pohledávky a nároku ze zajišťovací směnky a případného převodu zajišťovací směnky bez současného převodu zajištěné pohledávky se totiž Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozsudku ze dne 1. března 2006, sp. zn. 280/2005, přičemž závěry odvolacího soudu jsou se shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu v souladu.


V rozsudku ze dne 22. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 459/2005, pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož materiální vady podpisu může namítat pouze ten, za koho byl podpis učiněn a dlužníkovi ze směnky náleží pouze zkoumat, zda je na směnce vyznačena nepřetržitá řada indosamentů, tj. že námitka, podle níž osoby jednající za indosanta (právnickou osobu) nebyly oprávněny k indosaci směnky, dlužníku nepřísluší.


Jelikož dovolatelem zpochybněné právní závěry, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu, není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne27. března 2008


JUDr. Petr G e m m e l , v. r.


předseda senátu