29 Odo 830/2002
Datum rozhodnutí: 25.06.2003
Dotčené předpisy: § 43 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 830/2002-28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně N. P., s.r.o., zast. JUDr. A. N., advokátem, proti žalovanému M. M., o zaplacení 45.655,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 49 Ro 64/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2002, č.j. 62 Co 241/2002-18, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2002, č.j. 62 Co 241/2002-18, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. dubna 2002, č.j 49 Ro 64/2002-11, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. dubna 2002, č.j 49 Ro 64/2002-11, kterým tento soud odmítl žalobu podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že je nepřiznal žádnému z účastníků, neboť žalovanému žádné náklady nevznikly.

V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že žalobkyně v odvolání sice připustila, že nereagovala na výzvu soudu k odstranění vad žaloby, ale zároveň namítla, že nebyly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, konkrétně podmínka, že pro vady žaloby nelze v řízení pokračovat. Poukázala na to, že ze skutkového vylíčení žaloby a připojených listin je zcela zřejmá vědomost žalovaného o povinnosti a důvodnosti uhradit kupní cenu. Dále důrazně poukázala na to, že podle § 43 odst. 1 o. s. ř. je poučovací povinnost soudu realizována výzvou ve formě usnesení předsedy senátu, nikoli vyšší soudní úřednice, jak je tomu v daném případě. Žádná výzva předsedy senátu jí však doručena nebyla.

Odvolací soud v odůvodnění dále uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, když vyzval žalobkyni k odstranění vad žaloby, protože její žaloba neměla náležitosti podle § 42 odst. 4 a § 79 o. s. ř. Ve výzvě soud zcela jasně stanovil, o jaké konkrétní vylíčení rozhodujících skutečností má být žaloba doplněna. Současně stanovil lhůtu a poučil žalobkyni o tom, že nevyhoví-li výzvě, bude žaloba odmítnuta. Odvolací soud uzavřel, že vadnou žalobou je i taková žaloba, jež neobsahuje přesné a určité vylíčení rozhodujících skutečností (skutková tvrzení), tj. neobsahuje takové údaje, které jsou nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout.

Pokud pak žalobkyně namítla, že výzvu může učinit pouze předseda senátu, není její námitka oprávněná, neboť usnesení podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vydává nejen předseda senátu (samosoudce), ale i vyšší soudní úředník [§ 6 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 37/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., co do důvodu na nesprávné právní posouzení.

Dovolatelka namítá, že v projednávané věci nebyla splněna jedna ze dvou podmínek, postupu podle § 43 odst. 2 o. s. ř., totiž že v řízení nebylo možno v důsledku toho, že neodstranila vady žaloby, pokračovat.

Soud prvního stupně ve výzvě k doplnění skutkových tvrzení podání uvedl demonstrativní výčet skutečností, o něž by se mělo jednat, zejména uvést z jakého dne jsou objednávky, na jejichž základě žalovaný odebral zboží, o jaké zboží se jednalo a v jakém množství atd. S výjimkou údaje o termínu objednávek však měl soud veškeré informace, jejichž doplnění žádal, k dispozici již při podání žaloby, neboť k důkazu byly ve formě příloh zaslány mj. i fotokopie příslušných faktur, v nichž je vždy uveden druh odebraného zboží jeho přesným označením, resp. názvem, a to v kolonce MJ . S ohledem na tuto skutečnost není jediného důvodu, pro který by měly být do soudního spisu zakládány listinné důkazy duplicitně.

Dovolatelka tvrdí, že se dopustila jediného pochybení, když neuvedla termín objednávek. Jednalo se však pouze o telefonické objednávky, o kterých se nezaznamenává přesný časový údaj, neboť taková skutečnost není povinnou součástí realizace obchodu mezi stranami. Z vylíčení rozhodných skutečností v žalobě, podložených fotokopiemi fiktivních příkazů k úhradě (zaslaných k důkazů formou příloh) je pak jednoznačně zřejmá žalovaného vědomost o povinnosti a důvodnosti uhradit kupní cenu.

Podle dovolatelky nelze v nedoložení termínu objednávek spatřovat nedostatek podání, pro který nelze v řízení pokračovat, neboť po skutkové ani právní stránce by nepřinesl ve věci nic nového ani relevantního.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř.

K námitkám dovolatelky Nejvyšší soud především uzavřel, že její tvrzení o tom, že nezbytnou podmínkou postupu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. je, že žalobu pro neplnění výzvy k opravě nebo doplnění žaloby lze odmítnout pouze tehdy, jestliže pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat, je správné. Správný však není závěr dovolatelky, že tato podmínka nebyla v projednávané věci splněna.

Protože dovolatelka v dovolání sama uvádí, že nesplnila výzvu soudu k doplnění žaloby o údaj, z jakého dne jsou objednávky na základě nichž žalovaný od žalobkyně odebral zboží , zabýval se Nejvyšší soud nejprve posouzením oprávněnosti tohoto požadavku soudu prvního stupně a uzavřel, že tento požadavek byl zcela oprávněný, a že bez uvedení tohoto údaje nebylo možno v řízení pokračovat.

Dovolatelka se v žalobě domáhá zaplacení zboží dodaného na základě objednávek žalovaného. Aby soud mohl o žalobě rozhodnout, musí se především zabývat tím, zda mezi účastníky byly ohledně dodaného zboží uzavřeny kupní smlouvy - uzavření takových smluv je nezbytnou podmínkou vzniku povinnosti k zaplacení kupní ceny. Pokud by nebyly smlouvy uzavřeny, mohla by se žalobkyně domáhat pouze plnění z bezdůvodného obohacení, a to na základě jiných skutkových tvrzení, než uvedla v žalobě.

K tomu, aby mohl soud posoudit, zda došlo k uzavření smluv na základě objednávek žalovaného, je nezbytné zjistit nejen to, zda tyto objednávky mají náležitosti kupní smlouvy podle § 409 odst. 2 obchodního zákoníku - dále též jen obch. zák. , tj. zda v nich bylo specifikováno dostatečně určitě požadované zboží a kupní cena či způsob jejího určení (i tuto skutečnost měla žalobkyně tvrdit a soud ji měl k jejímu doplnění vyzvat), ale i to, zda účastníci dodrželi postup při uzavírání smlouvy stanovený v § 43a a násl. občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ); jestliže totiž účastníci tento postup nedodrželi anebo jestliže objednávky neměly některou z náležitostí požadovaných pro kupní smlouvu obchodním zákoníkem, smlouvy o dodávce zboží mezi nimi nevznikly. Z data (telefonických) objednávek pak mohl soud prvního stupně zejména zjistit, zda dovolatelka přijala návrh smlouvy včas ve smyslu ustanovení § 43c a § 43b odst. 1 a 2 obč. zák.

Pro úplnost je ještě třeba připomenout, že povinností žalobkyně bylo uvést rozhodující skutková tvrzení v žalobě a nespoléhat se na to, že soud případně sám zjistí potřebné skutečnosti z příloh k žalobě (což ostatně v projednávané věci nebylo možné). Tímto způsobem si sice žalobkyně značně zjednodušila vypracování žaloby, spoléhala však na to, že nedostatek jejího úsilí nahradí soud úsilím vlastním, což by vedlo ke zvýšení náročnosti práce soudu a tím i k vynaložení času, který by soud jinak mohl věnovat dřívějšímu řešení jiných věcí; přitom právě urychlení práce soudů je účelem ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř.

Žalobkyni však je nutno přisvědčit v tom, že výzva podle § 43 odst. 1 o. s. ř. musí být formulována přesně, jednoznačně a srozumitelně. Jejím obsahem nemůže být pouhý demonstrativní výčet skutečností, o které je nutno žalobu doplnit. Soud přitom musí brát v úvahu i to, že účastníci řízení nemusejí být v řízení před soudem prvního stupně zastoupeni advokátem, a že proto výzva musí být zcela jednoznačná a srozumitelná i pro osobu, která nemá právnické vzdělání. Z výzvy soudu musí být především zřejmé, zda soud považuje žalobu za neúplnou, nesrozumitelnou nebo neurčitou. V projednávané věci neměl proto soud vyzvat žalobkyni k odstranění vad podání , ale k doplnění neúplných skutkových tvrzení, popř. navržení potřebných důkazů, byť neuvede-li žalobce v žalobě důkazy, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, publikované v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 11/2002, SJ 209/2002), přičemž bylo jeho povinností přesně specifikovat, která další tvrzení jsou nezbytná pro to, aby byla žaloba projednatelná. V projednávané věci to byla, jak shora uvedeno, specifikace předmětu plnění požadovaného v objednávkách, data objednávek a navrhovaná cena plnění. Protože výzva tímto způsobem formulována nebyla, nemohla založit účinky podle § 43 odst. 2 o. s. ř.

Proto Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání, usnesení odvolacího soudu a spolu s ním i usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. června 2003

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu