29 Odo 82/2006
Datum rozhodnutí: 30.01.2007
Dotčené předpisy:





29 Odo 82/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně A. C. a. s., proti žalovaným 1) M. D., zastoupenému advokátem, a 2) J. S., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 3,500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 42/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. listopadu 2005, č.j. 18 Co 542/2005-206, takto:


I. Dovolání se odmítají.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 17. ledna 2005, č.j. 9 C 42/2004-132, jímž Okresní soud v Klatovech uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 3,500.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 5. srpna 2003 do zaplacení a náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).


Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že prohlášení o ručitelském závazku žalovaných ze dne 31. března 1998 (dále jen ručitelské prohlášení ), kterým bylo zajištěno splnění závazku společnosti F. I. spol. s r. o. (dále jen dlužník ) ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 31. března 1998 mezi Č. s. a. s. a dlužníkem (dále jen smlouva o úvěru ), je platným právním úkonem podle ustanovení § 303 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), jímž se žalovaní zavázali uspokojit věřitele, nesplní-li dlužník své závazky vzniklé na základě smlouvy o úvěru, a to včetně případných závazků vzniklých odstoupením od smlouvy nebo její výpovědí, s tím, že každý z ručitelů ručí za závazky v plném rozsahu. Tato pohledávka byla smlouvami o postoupení pohledávek postoupena žalobkyni. Dlužník závazek ze smlouvy o úvěru nesplnil, žalobkyně má proto právo podle ustanovení § 306 odst. 1 obch. zák. domáhat se splnění závazku na ručitelích.


Námitku neplatnosti ručitelského závazku pro neurčitost podle ustanovení § 37 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), když závazky ze smlouvy o úvěru nejsou specifikovány, nepovažoval za důvodnou, jelikož ručitelské prohlášení obsahuje označení věřitele, dlužníka a konkrétní finanční závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru.


Neakceptoval ani výhradu nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, podle níž smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi Č. k. a. a žalobkyní je neplatná, neboť veřejná obchodní soutěž, jejímž předmětem byl i prodej pohledávky ze smlouvy o úvěru, nebyla vyhlášena podle zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, s odůvodněním, že smlouvu o postoupení pohledávek nelze považovat za dodávku svého druhu, která by mohla být považována za veřejnou zakázku ve smyslu § 2 písm. a) tohoto zákona.


Odvolací soud konečně nepovažoval za důvodnou ani námitku promlčení s ohledem na dobu splatnosti poslední splátky úvěru - 20. března 2000 - a dobu podání žaloby.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Dovolatelé namítají, že v odvolacím řízení nebyly zcela respektovány procesní předpisy o dokazování , čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud pochybil, pokud neprovedl důkazy k vyvrácení pochybností ohledně platnosti smlouvy o postoupení pohledávek na žalobkyni a závěry odvolacího soudu k aktivní legitimaci žalobkyně a k platnosti ručitelského prohlášení spočívají na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.


Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřují v závěru, že ručitelské prohlášení je platným právním úkonem, neboť z textu ručitelského prohlášení je zřejmé, že závazky, na něž se má vztahovat, nejsou dostatečně specifikované a není v něm ani uvedeno, že jde o ručení za veškeré závazky ze smlouvy o úvěru. Vyjadřují přesvědčení, že ručitelské prohlášení jednoznačně identifikuje smlouvu o úvěru, nikoliv však závazky z této smlouvy, za něž je poskytnuto ručení.


Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Dovolání není přípustné.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolatelé - jak je zřejmé z obsahu dovolání - výslovně napadají rozhodnutí odvolacího soudu i v jeho výrocích o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání (ve shora uvedeném rozsahu) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaní výslovně dovolávají. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).


Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], tj. výhrady akcentující neprovedení navržených důkazů, jež měly sloužit ke zpochybnění aktivní legitimace žalobkyně. Totéž platí o výhradách co do (ne)úplnosti skutkových zjištění, když dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolatelé k dispozici nemají.


Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat ani v závěru o určitosti (a platnosti) ručitelského prohlášení. Je tomu tak již proto, že uvedený závěr postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě a jen pro projednávanou věc. Právní posouzení věci v tomto směru přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (§ 37 odst. 1 obč. zák. a § 303 obch. zák.) [k tomu srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03].


Jelikož dovolání žalovaných není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných byla odmítnuta a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. ledna 2007


JUDr. Petr Gemmel, v.r.


předseda senátu