29 Odo 810/2001
Datum rozhodnutí: 25.09.2002
Dotčené předpisy: § 5 předpisu č. 99/1963Sb.




ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobkyně G., akciové spoločnosti, proti žalované O. K., zastoupené, advokátkou, o zaplacení 236.830,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 Cm 170/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. května 2001, č.j. 3 Cmo 181/99- 78, takto.

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. května 2001, č. j. 3 Cmo 181/99-78, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 11. března 1998, č.j. 18 Cm 170/95 39, uložil Krajský obchodní soud v Ostravě žalované zaplatit žalobkyni částku 134.364,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,075 % z dlužné částky za každý den prodlení od 1.5.1992 do zaplacení a náklady řízení. Dále řízení co do částky 102.466,- Kč zastavil, neboť žalobkyně vzala v tomto rozsahu žalobu ještě před zahájením jednání ve věci samé zpět.

Soud prvního stupně vyhověl žalobě na zaplacení žalované částky s příslušenstvím z titulu nezaplacené faktury za provedenou dodávku zboží poté, když dospěl po provedeném dokazování na základě zjištěných skutečností a nesporných tvrzení účastníků k závěru, že je oprávněná, neboť došlo k uzavření příslušných kupních smluv a ke splnění závazku žalobkyní.

Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. tak, že žalobu na zaplacení částky 134.364,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Výrok II. o zastavení řízení ponechal beze změny.

Po zhodnocení obsahu předloženého spisu a poté, kdy žalobkyně ani po výzvě odvolacího soudu skutková tvrzení své žaloby nezměnila, dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně řádně objasnil skutkový stav případu, avšak nesprávně jej právně vyhodnotil ve vztahu k žalobním tvrzením. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl ke zjištění, že žalobkyně předloženými listinami svá tvrzení o objednávce žalované vůči žalobkyni, o vzniku právního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, jakož i plnění závazku žalobkyní, neprokázala. Kupní smlouvy č. a č. byly uzavřeny dne 14.2.1992 mezi prodávajícím G., státní podnik, se sídlem S., M. ul., IČ , a žalovanou jako kupující, když objednávka č. 3/92/K byla učiněna dne 22.1.1992 žalovanou vůči dodavateli označenému jako G. S.. Žalobkyně nemohla se žalovanou dne 14.2.1992 uzavřít kupní smlouvu, neboť jak je uvedeno ve výpisu z obchodního rejstříku Ministerstva spravedlnosti Slovenské republiky, byla žalobkyně zapsána do obchodního rejstříku až dne 1.5.1992, tedy vznikla později, než došlo k uzavření uvedených kupních smluv. Ze stejného důvodu také nemohla žalobkyně, s ohledem na splatnost faktury za dodané zboží dne 1.5.1992, toto zboží žalované dodat a vyfakturovat. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyní tvrzený stav nebyl jí označenými důkazy či na základě jiných skutečností, které vyšly v řízení najevo, prokázán. Protože žalobkyně neunesla důkazní břemeno, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně a žalobu v rozsahu podaného odvolání zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Nepopírá, že právní vztah, který je předmětem sporu, se uskutečnil mezi subjekty G., státní podnik S. jako prodávajícím a žalovanou jako kupující. Namítá však, že G., akciová společnost vznikla dne 1.5.1992 jako právní nástupce zrušeného státního podniku G., k čemuž už v průběhu projednávání sporu na soudu prvního stupně předložila tyto příslušné doklady: rozhodnutí Ministerstva lesního a vodního hospodářství Slovenské republiky o zrušení s.p. G. ze dne 7.4.1992, usnesení Obvodního soudu Bratislava I ze dne 22.4.199 o výmazu s.p. G. z obchodního rejstříku, notářský zápis N , Nz ze dne 13.4.1992 o založení a.s. G.. Jimi je podle dovolatelky prokázáno, že G., akciová společnost, je právním nástupcem státního podniku G. a je tedy aktivně legitimována být účastníkem sporu na straně žalobkyně. Poukazuje na to, že soud prvního stupně podle jejího názoru řádně objasnil skutkový stav a správně ho i právně vyhodnotil. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 dále též jen o. s. ř. ). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.

Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné, i když z jiného důvodu, než který uplatnila dovolatelka.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda předcházející řízení v dané věci netrpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž podle § 242 odst. 3, věty druhé o. s. ř. dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Vady řízení vymezené v § 237 odst. 1 o. s. ř. ze spisu nevyplývají a dovolatelka je ani netvrdila. Řízení před odvolacím soudem je však postiženo jinou vadou podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z obsahu spisu se sice podává, jak konstatoval odvolací soud, že žalobkyně svá žalobní tvrzení ani v řízení před odvolacím soudem výslovně nedoplnila v tom směru, že předmětnou kupní smlouvu uzavřel, zboží dodal a fakturu vystavil G., státní podnik se sídlem ve S., Slovenské republice, jako její právní předchůdce, nicméně tato skutečnost byla odvolacímu soudu zřejmá z listinných důkazů provedených soudem prvního stupně, jakož i z listin o zrušení státního podniku a založení společnosti žalobkyně, které žalobkyně předložila soudu prvního stupně (srov. protokol o jednání na č. l. 33). Za této procesní situace byl odvolací soud povinen ve smyslu § 5 o. s. ř. poskytnout žalobkyni konkrétní poučení o její povinnosti tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti, včetně toho, o čem má svá tvrzení doplnit, se současným upozorněním na následky nesplnění této procesní povinnosti. Omezil li se odvolací soud pouze na obecné poučení účastníků o ustanovení § 120 o. s. ř. a na dotaz adresovaný žalobkyni o tom, zda nehodlá měnit skutková tvrzení žaloby (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 75), své poučovací povinnosti řádně nedostál. Občanský soudní řád i ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. v ustanovení § 5 sleduje, aby poučení, kterého se má účastníkům ze strany soudu dostat, bylo konkrétní a podrobné a aby se jim dostalo v takovém stádiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné a za takové situace, kdy bez konkrétního a podrobného poučení by mohli pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech. Poučovací povinnost soudu je tedy koncipována tak, aby bylo bez pochybnosti zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. To plně platí i ve vztahu k povinnosti tvrzení, přičemž absence takového poučení má za následek to, že vůči účastníku nemohou být vyvozovány závěry z nesplnění těchto povinností resp. následky v podobě věcně nepříznivého rozhodnutí, jak nesprávně učinil odvolací soud. Tím řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.).

Protože napadený rozsudek není správný Nejvyšší soud jej podle § 243b odst. 1, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil v souladu s § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá a třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. září 2002

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu