29 Odo 809/2003
Datum rozhodnutí: 11.05.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 809/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce L. V., zastoupeného, advokátem, proti žalované B. s. Z., m. s., p. o., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 69.925,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 7 C 149/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. března 2003, č.j. 51 Co 381/2002-146, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.822,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. července 2002, č.j. 7 C 149/99-117, ve výrocích, jimiž žalované uložil zaplatit žalobci 69.925,30 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 18. května 1999 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení 18.250,- Kč (výrok I.). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že předmětem řízení je požadavek žalobce na zaplacení částky 69.925,30 Kč s příslušenstvím z titulu úhrady za provedenou likvidaci odpadů v dubnu 1999. Shodně se soudem prvního stupně měl odvolací soud za prokázáno, že oba účastníci jsou podnikateli v oblasti nakládání s odpady (včetně odpadů nebezpečných). V období od dubna 1998 do dubna 1999 včetně, žalobce žalované měsíčně vyúčtovával ceny za převzatý odpad s označením druhu a cen uvedených v ceníku z 26. března 1998 (zvýšených o 5 % DPH), s tím, že tento ceník za uložení - likvidaci odpadu žalobce žalované zaslal a žalovaná vystavené faktury až do 28. dubna 1999 v souladu s ceníkem platila.

V období od 1. do 21. dubna 1999 žalobce od žalované odebral další 159,3 t odpadu č. 200301 a 3,6 t odpadu 170101 , za což žalované vyúčtoval fakturou č. 9905440288 ze dne 3. května 1999, splatnou 17. května 1999, částku 69.925,30 Kč (opět v cenách dle ceníku z 26. března 1998 + 5% DPH), spolu s přílohou představovanou přehledem o čase, množství a druhu odebraného odpadu. Žalobce odpady převzaté od žalované dále předával společnosti M., spol. s r. o., která odpady ukládala v místě stavby stavební úpravy - asanace skládky T. Ú., L. .

Takto zjištěný skutkový stav odvolací soud (i soud prvního stupně) posoudil podle ustanovení § 262 odst. 1, § 269 odst. 2 a § 369 odst. 1 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2000 a podle ustanovení § 4 a § 5 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech (dále jen zákon o odpadech ). Uzavřel, že účastníci v období od dubna 1998 do dubna 1999 realizovali podnikatelské oprávnění v oblasti nakládání s odpady tak, že žalovaná předávala žalobci různé druhy odpadu za účelem jejich zneškodnění, za což jí žalobce vždy po skončení kalendářního měsíce účtoval částky, které odpovídaly ceníku, který žalované zaslal. Žalobce písemně potvrzoval žalované převzaté odpady a žalovaná, která si žádný zvláštní způsob likvidace odpadu neobjednala ani nevymínila, tyto faktury včetně měsíce března 1999 platila. Byť k uzavření písemné smlouvy mezi účastníky nedošlo, docházelo mezi nimi k uzavírání těchto smluv konkludentně , a to přivezením odpadu, jeho převzetím za stálých podmínek (včetně cenových), zavedených dlouhodobou praxí mezi účastníky. Předmětem těchto konkludentně uzavíraných smluv, jejichž splnění bylo ze strany žalované akceptováno zaplacením žalobcem vyúčtované ceny, přitom nebyl závazek žalobce k osobnímu zneškodnění převzatých odpadů, nýbrž k převzetí odpadů a odpovědnosti za ně dle zákona o odpadech.

Výše uvedené smlouvy účastníků odvolací soud neshledal absolutně neplatnými podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor či obcházení zákona (rozuměj zákona o odpadech). Uplatnění nároku žalobce na zaplacení žalované částky nepovažoval ani za výkon práva, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu ustanovení § 265 obchodního zákoníku, když závazkové vztahy mezi účastníky, vyjadřující jejich společnou vůli, respektovaly obecnou právní úpravu o podnikání, účastníci postupovali a jednali v mezích svých živnostenských oprávnění, včetně ustanovení zákona o odpadech a odpovědnosti žalobce podle ustanovení § 5 odst. 4 uvedeného zákona.

Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jakožto věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a spatřujíc po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí v tom, že řeší otázku, za jakých okolností lze dojít k závěru, že mezi smluvními stranami byl uzavřen konkludentně určitý smluvní vztah, a jaké okolnosti musí být pro tento závěr u soudu spolehlivě objasněny.

Dovolatelka zejména namítá, že měla zájem využít služeb žalobce na likvidaci odpadu, přičemž zdůrazňuje, že žalobce tuto službu nabízel jako přímou dodávku, o čemž svědčí rovněž ceník z 26. března 1998, označený jako ceník za uložení - likvidaci odpadu . Po celou dobu trvání kontaktu s žalobcem se tak žalovaná domnívala, že žalobce odebírá odpad, tento ukládá na povolené a ekologicky zabezpečené skládce a za tuto činnost mu hradí platby dle zákona o odpadech. Rovněž měla od určité doby za to, že služby jí poskytuje M. s.r.o. a nikoli žalobce, v důsledku čehož jednala v omylu v osobě poskytovatele služby .

Akcentujíc, že žalobce zcela zásadně porušuje obsah sjednaných podmínek , když odpad ukládal na ekologicky nezajištěné skládce, na níž nelze tuhý domovní odpad ukládat , považuje jednání žalobce, který likvidaci odpadu neprovedl osobně, nýbrž jej předal jinému subjektu, včetně požadavku na zaplacení ceny za v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.

Dovolatelka dále vyslovuje domněnku, že se soudy nevypořádaly s podstatnou změnou okolností, za nichž smluvní vztahy byly realizovány, ani obsahem a druhem uzavřených závazků , jakož ani s tvrzeným podezřením o možném omylu v subjektu i obsahu závazku a s otázkou ochrany poctivého obchodního styku.

V neposlední řadě dovolatelka poukazuje na porušení občanských práv , když před odvolacím soudem chtěla jako účastník řízení vyjádřit svůj postoj k věci, přičemž jí nebylo dovoleno u krajského soudu promluvit . Správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybňuje i pokud jde o výrok o nákladech řízení, když odvolací soud postupoval podle nových předpisů, zatímco řízení, a tím i náhrada za zastupování advokátem, se řídí podle předpisů roku 1999 (počtem právních úkonů) .

Proto dovolatelka požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a pro případ, že dovolací soud shledá dovolání přípustným, požaduje jeho zamítnutí.

Dovolání není přípustné.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Dovolacími námitkami zpochybněný právní závěr odvolacího soudu, podle kterého byly mezi účastníky konkludentně uzavírány smlouvy, na základě nichž žalovaná předávala žalobci odpady za účelem jejich zneškodnění, a to za ceny dle ceníku, s nímž byla seznámena, zejména postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě a jen pro projednávanou věc a vychází z konkrétních skutkových zjištění ohledně obsahu vzájemných práv a povinností účastníků.

Výhradami směřujícími k obsahu těchto smluv (z pohledu v nich vymezených práv a závazků) pak dovolatelka polemizuje se správností skutkových zjištění odvolacího soudu (soudu prvního stupně), tj. uplatňuje (nepřípustně) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který v případě dovolání, jehož přípustnost je poměřována ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., použitelný není.

Rozhodnutí odvolacího soudu neřeší otázky vzniku smlouvy účastníků a vzniku nároku žalobkyně na zaplacení ceny ani v rozporu s hmotným právem. Možnost učinit právní úkon konkludentně totiž vyplývá z ustanovení § 35 odst. 1 občanského zákoníku a význam praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, připouští-li to povaha věci, na výklad projevu vůle je určen ustanovením § 266 odst. 3 obchodního zákoníku. Z ustanovení § 3 odst. 5, § 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 a odst. 4 zákona o odpadech ve znění účinném v období od dubna 1998 do dubna 1999 včetně, lze rovněž dovodit možnost předání odpadu k využití nebo zneškodnění oprávněné osobě (rozuměj osobě oprávněné k podnikání v oblasti nakládání s odpady), v důsledku čehož nelze spatřovat rozpor s hmotným právem (a rozpor se zásadami poctivého obchodního styku) ani v chování žalobce, který odpady převzaté od žalované předal za účelem jejich zneškodnění další oprávněné osobě.

Zásadní právní význam nemá rozhodnutí odvolacího soudu ani z pohledu dovolatelkou tvrzeného porušení občanských práv , když z obsahu spisu (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 11. března 2003 - č.l. 139-140) dovolatelkou vytýkané odnětí možnosti vyjádřit se k věci nevyplývá, a naopak je z něj zřejmé, že odvolací soud umožnil účastníkům realizovat všechna procesní práva, která jim občanský soudní řád v tomto stádiu řízení přiznává.

Dovolání tak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné není.

Jelikož dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a žalovaná ostatně ani žádný z nich netvrdila, dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalobce sestávají z odměny za jeho zastupování advokátem podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve výši 3.747,50 Kč a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 3.822,50 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 11. května 2004

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu