29 Odo 803/2003
Datum rozhodnutí: 28.02.2006
Dotčené předpisy: § 6 předpisu č. 328/1991Sb., § 14 odst. 1 písm. a) předpisu č. 328/1991Sb., § 14 odst. 1 písm. c) předpisu č. 328/1991Sb., § 14 odst. 2 písm. c) předpisu č. 328/1991Sb., § 15 odst. 2 písm. c) předpisu č. 328/1991Sb., § 19 odst. 2 písm. c) předpisu č. 328/1991Sb., § 68 odst. 2 písm. c) předpisu č. 328/1991Sb., § 20 odst. 2 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb., § 47 odst. 2 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb., § 133 odst. 2 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb., § 588 odst. 2 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb., § 2 odst. 3 písm. c) předpisu č. 265/1992Sb., § 15 odst. 3 písm. c) předpisu č. 265/1992Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 803/2003-252

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně V F., proti žalovanému Ing. V. B., jako správci konkursní podstaty úpadce Z. d. V. o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 1355/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2003, č.j. 15 Cmo 15/2003-215, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.175,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalované.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně (společnosti s ručením omezeným) rozsudkem ze dne 27. března 2003, č.j. 15 Cmo 15/2003-215, potvrdil rozsudek ze dne 22. srpna 2002, č.j. 28 Cm 1355/97-185, jímž Krajský soud v Plzni zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném správci konkursní podstaty úpadce Z. d. V. - v likvidaci vyloučení označených nemovitostí z konkursní podstaty úpadce. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně zjistil pro své rozhodnutí úplně skutkový stav věci, provedené důkazy správně hodnotil a dovodil z nich správný právní závěr. Z důkazů provedených soudem prvního stupně podle odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že oprávněné osoby neuplatnily k nemovitostem restituční nároky podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen zákon o půdě ). Veškeré restituční nároky uplatněné členy družstva (pozdějšího úpadce), později platně postoupené žalobkyni, spočívaly v náhradách za živý a mrtvý inventář a v nároku na vypořádací podíl v družstvu. V žádném z těchto případů tedy nešlo o restituční nárok na vydání sporných nemovitostí. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že ustanovení § 68 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) v daném případě nebránilo žalovanému v soupisu nemovitostí do konkursní podstaty úpadce.

Dále odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně dovozovala vlastnické právo k nemovitostem především z dohody o převodu těchto nemovitostí z 25. září 1992 (uzavřené mezi ní a pozdějším úpadcem), přičemž v řízení před soudem prvního stupně bylo opět jednoznačně prokázáno, že vlastnické právo k nemovitostem podle této dohody na žalobkyni dosud nepřešlo. Potud odvolací soud odkázal na zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (dále též jen zákon ), jenž nabyl účinnosti 1. ledna 1993, s tím, že podle ustanovení § 15 odst. 3 zákona platí, že podle tohoto zákona se zapisují i právní vztahy, které vznikly ze smluv, jestliže do dne účinnosti tohoto zákona nebyl podán návrh na registraci nebo návrh na zápis do evidence nemovitostí, což se v daném případě nestalo. Rovněž citoval ustanovení § 16 odst. 2 zákona uváděje, že žalobkyně podala návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem až 9. prosince 1998, přičemž tento její návrh byl pravomocně zamítnut (a žalobkyně neprokázala, že by od té doby podala návrh nový). V této souvislosti odvolací soud poznamenal, že smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitostem nepodléhají režimu § 47 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), avšak vztahuje se na ně ustanovení § 2 odst. 2 zákona, podle něhož k nabytí vlastnického práva k nemovitostem je třeba rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu (intabulaci) vlastnického práva do katastru nemovitostí. Smlouvou samotnou vzniká nabyvateli pouze (obligačně právní) nárok požadovat po zciziteli převedení vlastnického práva k věci. Vlastnické právo však vznikne (a věcně právní účinky nastanou) až vkladem do katastru nemovitostí. Žalobkyně mohla s (vylučovací) žalobou uspět, jen kdyby prokázala, že je vlastnicí sporných nemovitostí, což se nestalo.

K tvrzení žalobkyně, že jí vzniklo vlastnické právo oprávněnou držbou nemovitostí po zákonem stanovenou dobu, odvolací soud uvedl, že se zřetelem k poučení odvolatelky podle § 119a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) nejde o způsobilý odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. Nadto uvedl, že i kdyby námitka vydržení byla včasná, nemohla by s ní žalobkyně uspět již proto, že katastrální úřad jí již v roce 1998 pravomocně zamítl vklad vlastnického práva k nemovitostem. Žalobkyně tedy nemohla být po vydržecí dobu deseti let (od 25. září 1992 do 29. září 2002) v dobré víře, že je vlastnicí nemovitostí a tak oprávněnou držitelkou ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák., když spor trvá již od roku 1997.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíc, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatelka podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, o tom, že by mohla být s vylučovací žalobou úspěšná, jen kdyby prokázala, že je vlastnicí sporných nemovitostí. Tento právní názor je podle jejího přesvědčení v rozporu s ustanovením § 68 odst. 1 ZKV, z nějž dovozuje, že ke splnění podmínky, aby věci nebyly zahrnuty do konkursní podstaty, je postačující, že restituční nároky byly oprávněnými osobami řádně a včas uplatněny a nebyly zamítnuty. Tuto skutečnost pak v řízení před soudem prvního stupně prokázala, včetně toho, že oprávněné osoby své pohledávky platně postoupily jí a toho, že se s povinnou osobou (v souladu s § 20 odst. 3 zákona o půdě), dohodla na vyrovnání těchto závazků vydáním náhrady ve formě movitých a nemovitých věcí. Dovolatelka rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že námitka vzniku vlastnického práva dovolatelky v důsledku oprávněné držby po zákonem stanovenou dobu nemůže být (pro předchozí poučení dovolatelky dle § 119a odst. 1 o. s. ř.) odvolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. Potud tvrdí, že námitku vydržení nemohla vznést v průběhu řízení před soudem prvního stupně, jelikož k vydržení došlo až k 25. září 2002. Přesvědčení, že po zákonem stanovenou dobu byla v dobré víře, že je oprávněnou držitelkou ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák., opírá dovolatelka o své chování po dobu držby nemovitostí. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, s tím, že nemá po právní stránce zásadní význam, jelikož rozhodování soudů obou stupňů se opíralo o platnou a ustálenou judikaturu. Uvádí, že tzv. restituční nárok ve skutečnosti není restitučním nárokem dle ustanovení § 68 ZKV a i kdyby jím byl, jde v daném případě výhradně o finanční záležitost. Smlouva o převodu nemovitostí byla katastrálnímu úřadu předložena až po prohlášení konkursu a toto podání nebylo relevantní, neboť představenstvo pozbylo oprávnění nakládat s majetkem pozdějšího úpadce již vstupem pozdějšího úpadce do likvidace. Likvidátor pak tohoto oprávnění pozbyl prohlášením konkursu. Žalovaný dále odmítá jako nepravdivý argument dovolatelky, že jí byly pohledávky (oprávněnými osobami) řádně postoupeny, akcentuje, že v době, kdy mělo k postoupení dojít, dovolatelka ještě ani nevznikla (potud odkazuje též na rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 28 Cm 1354/97, jímž byla ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 13 Cmo 101/98 zamítnuta žaloba o určení pravosti těchto pohledávek). K námitce vydržení žalovaný doplňuje, že dovolatelka by musela být v dobré víře nepřetržitě po dobu deseti let. Žaloba v této věci však byla podána 29. prosince 1997, takže den předcházející jejímu podání je teoreticky nejzazším časovým úsekem, kdy mohla dovolatelka tvrdit, že byla v dobré víře.

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro řešení všech právních otázek dovoláním otevřených.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce výkladu § 68 ZKV a dovolatelkou uplatněné námitky vydržení.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k době prohlášení konkursu na majetek úpadce (10. dubna 1997) a k době podání vylučovací žaloby (29. prosince 1997) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb. a č. 94/1996 Sb.

Podle ustanovení § 6 ZKV, majetek podléhající konkursu tvoří konkursní podstatu (odstavec 1). Konkurs se týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu; tímto majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné příjmy. Do podstaty nenáleží majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské činnosti z podstaty vyloučen není (odstavec 2).

Ustanovení § 19 ZKV pak určuje, že jsou-li pochybnosti, zda věc náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).

Dle ustanovení § 68 ZKV, věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd, se zahrnují do podstaty pouze tehdy, jestliže nároky nebyly v zákonem stanovených lhůtách uplatněny nebo byly zamítnuty (odstavec 1). Nositelé pohledávek na náhradu podle předpisů uvedených v odstavci 1 jsou přednostními věřiteli (§ 32 odst. 2 písm. a/ a § 54 odst. 1 písm. a/ ZKV) (odstavec 2).

V době, kdy o věci rozhodoval odvolací soud, byl zákon o konkursu a vyrovnání dále novelizován zákony č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000, č. 370/2000 Sb., č. 120/2001 Sb. a č. 125/2002 Sb.

Ustanovení § 6 ZKV doznalo v důsledku těchto novelizací změny jen potud, že bylo doplněno (novelou provedenou s účinností od 1. května 2000 zákonem č. 105/2000 Sb.) o odstavec 3, podle kterého za podmínek stanovených tímto zákonem patří do podstaty také majetek jiných osob, zejména těch, které jej nabyly na základě neúčinných právních úkonů dlužníka, tedy o pravidlo, dovozované pro dobu před 1. květnem 2000 výkladem (k tomu srov. bod XVII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen stanovisko /, str. 183 /359/).

Ustanovení § 19 ZKV doznalo v důsledku těchto novelizací co do stávajícího textu změn jen tak (novelou provedenou s účinností od 1. května 2000 zákonem č. 105/2000 Sb. a novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 370/2000 Sb.), že kromě věci zmiňuje, a to opět ve shodě s dříve ustáleným výkladem (srov. bod XXIX. stanoviska, str. 197-199 /373-375/) i právo nebo jinou majetkovou hodnotu. Dále bylo doplněno o odstavec 3, podle kterého do uplynutí lhůty k podání žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení o žalobě nesmí správce věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zpeněžit ani s ní jinak nakládat, ledaže tím odvrací hrozící škodu na majetku, který je předmětem žaloby.

Ustanovení § 68 ZKV doznalo po označených novelizacích změny v odstavci druhém (novelou provedenou s účinností od 1. května 2000 zákonem č. 105/2000 Sb.), a to tak, že od uvedeného data platilo, že nositelé pohledávek na náhradu podle předpisů uvedených v odstavci 1 jsou přednostními věřiteli a tyto jejich pohledávky se uspokojují jako pohledávky první třídy.

Podle ustáleného výkladu soudní praxí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle § 19 odst. 2 ZKV (excindační žalobě), patří, že:

1) Označený majetek byl správcem konkursní podstaty příslušného úpadce vskutku pojat do soupisu majetku konkursní podstaty.

2) Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který konkurs prohlásil.

3) Žalovaným je správce konkursní podstaty.

4) V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), trvají účinky konkursu a sporný majetek je nadále sepsán v konkursní podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučen).

5) Osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí.

Pro výsledek dovolacího řízení je určující, zda je dána poslední z vypočtených podmínek.

Jak se podává i z dovolací argumentace, dovolatelka se domáhala vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce na základě skutkových tvrzení, podle kterých:

1) Oprávněné osoby postoupily dovolatelce své nároky, které měly vůči pozdějšímu úpadci podle § 20 zákona o půdě.

2) Dovolatelka se dohodla s pozdějším úpadcem dne 25. září 1992 písemně na vypořádání těchto nároků tak, že na jejich uspokojení jí pozdější úpadce vydal věci (včetně nemovitostí) označené v dohodě (v jejích přílohách).

Ke dni uzavření označené dohody platil zákon o půdě ve znění zákonů č. 42/1992 a č. 93/1992 Sb., přičemž podle jeho ustanovení § 20 v rozhodné době platilo, že k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Zemřel-li původní vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, má právo požadovat náhradu k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby další oprávněná osoba uvedená v § 4 odst. 2 zákona o půdě (odstavec 1). Povinnost poskytnout náhradu podle odstavce 1 má právnická osoba, která tyto věci převzala, nebo její právní nástupce, a to ve lhůtě jednoho roku, nedohodnou-li se účastníci jinak. V případě, že tato právnická osoba uhradila státu hodnotu živého a mrtvého inventáře a zásob, má právo na proplacení částky, kterou jako náhradu zaplatila, vůči státu; tento nárok lze uplatnit u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky ve lhůtě 60 dnů od poskytnutí náhrady (odstavec 2). Náhrada se poskytne ve věcech téhož nebo srovnatelného druhu, jakosti a v množství přiměřeném převzaté části nemovitosti k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby; není-li to možné, poskytne se náhrada ve službách pro zabezpečení zemědělské nebo lesní výroby, případně podílem na jmění právnické osoby uvedené v odstavci 2, a to až do výše hodnoty odňatých věcí v cenách ke dni účinnosti tohoto zákona, případně náhrada v jiné formě. Od stanovené náhrady se odečte náhrada za živý a mrtvý inventář a za zásoby, vyplacená před účinností tohoto zákona. Nedojde-li k dohodě, rozhodne na návrh soud (odstavec 3). V případě, že nemovitosti nejsou v užívání právnické osoby podle odstavce 2, která má poskytnout náhradu podle odstavce 1, může oprávněná osoba žádat od této právnické osoby náhradu odňatého živého a mrtvého inventáře k zajištění zemědělské výroby bez omezení uvedených v odstavci 3 (odstavec 4). Právo na náhradu zaniká, nebude-li uplatněno ve lhůtách uvedených v § 13 (odstavec 5). Vláda České republiky a vláda Slovenské republiky stanoví způsob výpočtu výše náhrad za věci uvedené v odstavci 1 pro případ, kdy nelze prokázat odnětí nebo vnesení těchto věcí nebo nelze určit jejich současnou hodnotu (odstavec 6).

Jak se podává z dikce § 20 odst. 3 zákona o půdě, i k 25. září 1992 bylo plně možné vypořádat restituční nároky oprávněných osob podle § 20 odst. 1 zákona o půdě způsobem tvrzeným dovolatelkou (tedy poskytnutím jiného věcného plnění /slovy zákona o půdě jde o poskytnutí náhrady v jiné formě/, jež mohlo spočívat i v poskytnutí nemovitostí, na nichž se oprávněná osoba s povinnou osobou dohodla.

Vzhledem k tomu, že taková dohoda nepodléhala režimu ustanovení § 9 zákona o půdě, bylo nutné při převodu nemovitostí v této dohodě uvedených z povinné osoby (pozdějšího úpadce) na osobu oprávněnou (dovolatelku) postupovat podle obecných právních předpisů.

Konkrétně šlo o ustanovení § 133 odst. 2 obč. zák., jež ve znění účinném k 25. září 1992 (tj. ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb. č. 87/1991 Sb. a č. 509/1991 Sb.) určovalo, že převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví účinností smlouvy; k její účinnosti je potřebná registrace státním notářstvím.

V posuzované věci k registraci smlouvy z 25. září 1992 nedošlo, takže se nestala účinnou a k 1. lednu 1993, kdy byla cit. úprava změněna a nahrazena vkladovým režimem podle zákona č. 265/1992 Sb., pro ni jako předpoklad nabytí vlastnického práva k převáděným nemovitostem rovněž platil požadavek vkladu do katastru nemovitostí (srov. cit. § 15 odst. 3 zákona).

Při vzniku vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí vlastnického práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o převodu nemovitostí (zde smlouva z 25. září 1992) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku vlastnického práva podle ní ještě nedochází; ten nastává (modus adquirendi) až vkladem (intabulací) vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. § 133 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném od 1. ledna 1993). Jinak řečeno, smlouva, kterou se převádí nemovitost, jež je předmětem evidence v katastru nemovitostí, nemá účinek převodní, ale pouze účinek obligační. Zavazuje zcizitele (prodávajícího) k tomu, aby vlastnictví věci na nabyvatele (kupujícího) dalším úkonem, který je právně uznávaným způsobem převodu vlastnictví, převedl (srov. k tomu shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 17/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále též jen R 17/200 ).

Podle ustanovení § 2 odst. 3 věty první zákona, právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému orgánu republiky.

Podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů v době vydání napadeného rozhodnutí vůči dovolatelce nastaly obligační účinky smlouvy z 25. září 1992, nenastaly však účinky věcněprávní. Dovolatelka se zatím nestala vlastnicí nemovitostí, jelikož její návrh na vklad podaný až v roce 1998 byl pravomocně zamítnut.

Prohlášení konkursu na majetek převodce samo o sobě nemá vliv na platnost sjednané smlouvy ani na její obligační účinky. Nedošlo-li po prohlášení konkursu k odstoupení od smlouvy (srov. např. § 14 odst. 2 ZKV) nebo nezanikla-li tato smlouva po prohlášení konkursu jiným způsobem a nejde-li současně o právní úkon neúčinný (srov. ustanovení § 15 ZKV), stíhá správce konkursní podstaty (na nějž v rozsahu sepsaného majetku přešlo prohlášením konkursu právo úpadce s tímto majetkem nakládat - srov. § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV) i nadále závazek převést vlastnické právo na nabyvatele (srov. i ustanovení § 588 obč. zák. v rozhodném znění a opět R 17/2000).

Nicméně, dokud není vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí proveden, zůstává převodce vlastníkem nemovitostí. Jestliže tedy správce konkursní podstaty uvedené nemovitosti za výše popsaného skutkového stavu sepsal do majetku konkursní podstaty úpadce, učinil tak v souladu s ustanovením § 6 odst. 2 ZKV, neboť v uvedené době byly nemovitosti i nadále ve vlastnictví úpadce. Dovolatelka se domáhá vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty jen na základě svého obligačního práva (práva na to, aby úpadce v souladu s projevem vůle vtěleným do smlouvy z 25. září 1992 a ve shodě s ustanovením § 588 obč. zák. v rozhodném znění na ni převedl vlastnické právo k nemovitostem). Jelikož proti tomuto jejímu právu dosud stojí silnější právo věcné, totiž vlastnické právo úpadce (srov. opět R 17/2000), lze uzavřít, že podmínka, aby žalobkyni nejpozději ke dni vydání napadeného rozhodnutí svědčilo právo, které vylučuje zařazení (a setrvání) nemovitostí v soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vskutku splněna nebyla (srov. k tomu např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 312/2003).

Těmto závěrům nepřekáží ani úprava obsažená v ustanovení § 68 ZKV. V situaci, kdy smlouva z 25. září 1992 nenabyla účinnosti, totiž dovolatelce náleží (za předpokladu, že jej platně nabyla od původních oprávněných osob) pouze peněžitý nárok podle zákona o půdě a nikoli (podle téhož zákona) nárok na vydání nemovitostí.

Přednesené závěry nelze zvrátit ani prostřednictví námitky vydržení vlastnického práva. Jak Nejvyšší soud vysvětlil např. v rozsudku ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněném v časopise Ad Notam číslo 2, ročník 2002, str. 42, dobrá víra, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem , zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Probíhá-li spor v této věci od roku 1997, nemohla být dovolatelka až do 25. září 2002 (kdy podle jejího přesvědčení k vydržení došlo) se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jí nemovitosti patří (srov. § 130 odst. 1 obč. zák.).

Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dán není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 a 6 o. s. ř. ).

Dovolatelka s dovoláním úspěšná nebyla, takže žalovanému vzniklo ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni (v dovolacím řízení), určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále též jen vyhláška ).

Ve smyslu ustanovení § 8 písm. b/ a § 10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny 6.200, Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 3.100,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč, tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelky celkem 3.175,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu