29 Odo 8/2001
Datum rozhodnutí: 08.01.2003
Dotčené předpisy: § 243b odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 238 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 4 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobce: D., v. o. s., zast., advokátem, proti žalovanému: V.Ú.H.Ž., a. s., zast., advokátem, o zdržení se nekalosoutěžního jednání, vedené u býv. Krajského obchodního soudu v Ostravě, nyní Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 11/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. září 2000, čj. 4 Cmo 322/98 204, takto:

I. Dovolání do výroku o připuštění změny žaloby se odmítá.

II. Dovolání ve věci samé se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení Kč 6.275,- do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozhodl shora označeným rozsudkem v předmětné věci, že rozsudek Krajského obchodního soudu v Ostravě se mění takto: Změna žaloby se připouští. Žalovaný je povinen zaslat do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku adresátům dopisu obsahujícímu tvrzení o nekalosoutěžním jednání žalobce, a to N. H., a. s., O., T. ž., a. s. T., M., a. s., P., VSŽ, a. s. K. a Ž. P., a. s. P., dopis tohoto znění: Vážení obchodní přátelé, omlouváme se za nesprávnou informaci, kterou jsme Vám poskytli o činnosti v. o. s. D. v dopise z 12. 6. 1992 zn. 112/R. Prohlašujeme výslovně, že se tato společnost v dopise uvedeného nekalosoutěžního jednání nedopustila . Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 54.600,- Kč, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet zástupce žalobce.

Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 9. 1997 čj. 2 Cm 11/92 196, návrh žalobce, aby byl žalovaný uznán povinným zaslat omluvný dopis v navrhovaném znění a dále zaplatit mu zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč, zamítl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný se tvrzeného nekalosoutěžního jednání nedopustil, ale pouze se oprávněně bránil proti nekolosoutěžnímu jednání žalobce.

K odvolání žalobce odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které jeho vydání předcházelo v souladu s ust. § 206 a § 212 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinných ke dni 31. 12. 2000, dále též jen o. s. ř. ). a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Na počátku odvolacího jednání právní zástupce žalobce upřesnil petit rozsudku, jehož vydání se žalobce domáhá tak, že konkretizoval okruh adresátů omluvného dopisu a text dopisu, který se měl vztahovat k dopisu žalovaného ze dne 12. 6. 1992 a odvolací soud tuto změnu žaloby připustil, neboť výsledky dosavadního dokazování mohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu (ust. § 95 o. s. ř.).

Řadu listinných důkazů a výpovědí svědků, které provedl soud prvního stupně, doplnil odvolací soud o dokazování dalšími listinnými důkazy a došel k závěru, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav.

Na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že účastníci řízení byli v době, kdy žalovaný rozeslal dopis, jehož důsledky jsou předmětem sporu, soutěžiteli a předmětný dopis byl nejen způsobilý přivodit žalobci v hospodářské soutěži újmu, ale újmu mu i přivodil. Po posouzení z hlediska ust. § 50 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též obch. zák. ), zvláště s přihlédnutím k poslední větě odstavce 2 tohoto ustanovení, odvolací soud dospěl k závěru, že šlo o zlehčování obchodní pověsti žalobce a nejednalo se přitom o oprávněnou obranu.

Podle názoru odvolacího soudu jde především o to, zda informace obsažené v dopise žalovaného ze dne 12. 6. 1992 jsou pravdivé. Je nesporné, že společníci žalobce byli dlouholetými zaměstnanci žalovaného, podíleli se na jeho výzkumných úkolech a přitom získali bezpochyby řadu odborných znalostí a zkušeností. Byli rovněž nepochybně osobně známi i obchodním partnerům účastníků, a to již proto, že jejich okruh není příliš široký. Pokud došlo k reálné konkurenci produktů účastníků řízení, nelze bez dalšího dokazování posoudit, zda společníci žalobce jako bývalí pracovníci žalovaného odcizili obchodní tajemství žalovaného, co případně bylo oním odcizeným obchodním tajemstvím a co jsou jen přirozené zkušenosti a dovednosti, které každý nabývá v průběhu své pracovní kariéry a pak je volně používá. Žalobce se v průběhu řízení bránil tvrzení žalovaného, že pouze okopíroval jeho produkty a ty potom vydával za vlastní. Odvolací soud má však za to, že i pokud by bylo tvrzení žalovaného v předmětném dopise pravdivé, jeho jednání nelze hodnotit jako oprávněnou obranu. Do určité míry lze vést paralelu mezi oprávněnou obranou před nekalou soutěží podle obchodního zákoníku a nutnou obranou podle trestněprávních předpisů a je tedy nutno vždy zkoumat jednak důvodnost, jednak přiměřenost obrany před nekalosoutěžním jednáním vzhledem k dobrým mravům soutěže.

Nedůvodnost jednání žalovaného spatřuje odvolací soud zejména v tom, že žalovaný již od vzniku společnosti žalobce věděl nebo vědět musel nejen o její existenci, ale i o jejím personálním obsazení a předmětu činnosti. Až do doby ukončení pracovních poměrů společníků žalobce však neučinil nic k ochraně svých oprávněných zájmů, zejména neuzavřel se společníky žalobce žádné dohody, které by jim bránily v konkurenční činnosti. Teprve v polovině roku 1992 došel k závěru, že žalobce je pro něj nepříjemným konkurentem a rozhodl se jej vyřadit z hospodářské soutěže zpochybněním jeho obchodní pověsti.

Nepřiměřenost obrany žalovaného odvolací soud vidí ve zřejmé zlovolnosti dopisu žalovaného ze dne 12. 6. 1992, když žalovaný záměrně nekonkrétní formulací svého dopisu dosáhl toho, že obchodní aktivity žalobce se staly nevěrohodnými, což mohlo mít pro žalobce fatální důsledky. Účinek dopisu ještě zvyšoval jeho závěr, v němž se případným obchodním partnerům žalobce nepřímo vyhrožovalo soudními spory.

Na rozdíl od soudu prvního stupně tedy posoudil odvolací soud žalobu co do základu za důvodnou a proto rozhodnutí soudu prvního stupně změnil. Přihlédl přitom i k tomu, že v průběhu odvolacího řízení byl žalobní petit změněn tak, že se stal adekvátní žalobním tvrzením a také vykonatelným.

Odvolací soud shledal jako důvodný i návrh žalobce na finanční zadostiučinění a jeho výši za přiměřenou. U obchodních partnerů žalobce vzbudil dopis žalovaného obavu z další spolupráce se žalobcem a podle přesvědčení odvolacího soudu přinejmenším ztráta zakázky u N. h., a. s. O. v r. 1992 je v příčinné souvislosti s předmětným dopisem. Žalobci tak vznikly existenční problémy, byl nucen svým obchodním partnerům prokazovat nedůvodnost nařčení ze strany žalovaného a činit kroky k očištění své pověsti. Je proto poprávu, dostane-li se žalobci satisfakce nejen ve formě omluvy žalovaného, ale i ve finanční formě. Výši požadované částky lze považovat za přiměřenou rozsahu utrpěné nemajetkové i majetkové újmy.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný, právně zastoupen, dovolání v celém rozsahu s odkazem na ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Podle názoru dovolatele odvolací soud pochybil nejprve v tom, že připustil změnu žaloby. Původní žaloba obsahovala neurčitý žalobní návrh a také rozsudek soudu prvního stupně je nepřesný, když neobsahoval jména adresátů, kterým má být tzv. omluvný dopis zaslán. Došlo-li ke změně žalobního návrhu až v průběhu odvolacího řízení, dosavadní výsledky řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu a odvolací soud v tomto směru porušil ust. § 95 odst. 2 o. s. ř.

Dovolatel uvádí, že důvodem sporu je údajný dopis žalovaného z 12. 6. 1992, adresovaný a. s. M. P., jímž provedl důkaz teprve odvolací soud. Pokud žalobce tvrdil, že dopis byl zaslán též čtyřem dalším společnostem N. h., T. ž., VSŽ K. a Ž. P., důkaz o tom v řízení proveden nebyl. Odvolací soud pochybil i v tom, že nezkoumal přílohu, kterou předmětný dopis údajně obsahoval, ač v ní patrně bylo uvedeno, čeho se závadné jednání žalovaného týká. Soud měl též vyslechnout důležitého svědka a autora dopisu býv. ředitele Výzkumného ústavu hutnictví železa ing. M. W.

Dovolatel dále vytýká, že napadený rozsudek je nesprávný i co do obsahu dopisu, jehož opodstatněnost nebyla zjišťována nebo byla zjišťována jen částečně. V roce 1989 uzavřel právní předchůdce žalovaného Výzkumný ústav hutnictví železa - účelová organizace jako řešitel smlouvu č. 36/9028 na řešení oborového výzkumného úkolu Vývoj prioritních uzlů a technologií plynulého odlévání , na jehož realizaci se podíleli i společníci žalobce jako zaměstnanci žalovaného. Ti v červnu 1990 založili v. o. s. D., avšak v té době stále byli zaměstnáni u žalovaného (pracovní poměr rozvázali až v říjnu listopadu 1991). O existenci společnosti žalovaný nic nevěděl, dozvěděl se o ní až se značným zpožděním a náhodně. Později se k žalovanému dostala i nabídka žalobce na dodávku 8 druhů různého zařízení, které pocházejí z výsledků řešení předmětného výzkumného úkolu, popř. i z dalších výzkumných úkolů, které žalovaný řešil a jež jsou jeho vlastnictvím. Tento nabídkový list žalobce byl patrně impulsem k napsání dopisu z 12. 6. 1996 a tzv. realizátoři výzkumného úkolu jím měli být upozorněni na to, že obsah nabídky je obchodním tajemstvím žalovaného. Je vyloučeno, aby žalobce sám vyvinul zařízení, které nabízel, k tomu by nestačily ani přirozené zkušenosti a dovednosti společníků žalobce. Skutečnost je taková, že žalobce neoprávněně převzal již žalovaným vyvinutá zařízení, zčásti včetně výkresové dokumentace a nabízel je dokonce stejným odběratelům, jako byli realizátoři výzkumného úkolu podle smlouvy č. 36/9028. Vzniklo nebezpečí, že tito realizátoři budou chtít vrátit od žalovaného finanční prostředky, které mu za výzkum zaplatili, jestliže měli zařízení odebírat od žalobce, nikoli od žalovaného.

Dovolatel dále zdůrazňuje, že nikoliv dopis žalovaného, ale ekonomická situace hutních podniků byla nakonec příčinou, proč žalobce (a ani žalovaný) s výsledky výzkumu neuspěl. Poněvadž jde o složitou technickou a ekonomickou záležitost, měl soud provést znalecké dokazování s cílem posoudit, zda byl žalobce způsobilý nabízené zařízení vlastními prostředky vyvinout a zda na vývoj žalovaný skutečně vynaložil značnou částku (cena prací podle smlouvy č. 36/9028 činila 44,080.000,- Kč).

Dovolatel nesouhlasí s odůvodněním napadeného rozhodnutí a má za to, že dopisem z 12. 6. 1992 bylo prokázáno, že k odcizení výsledků výzkumu a obchodního tajemství žalovaného ze strany žalobce skutečně došlo. Oprávněnou obranu podle § 50 odst. 2 obch. zák. a nutnou obranu podle trestního zákona nelze srovnávat. Za zcela nepravdivý považuje žalovaný závěr odvolacího soudu, že žalovaný věděl nebo vědět musel o existenci žalobce. Rozhodné ovšem je, že společníci žalobce, kteří se podíleli na výzkumu, nabízeli jeho výsledek, ač byl majetkem žalovaného. Odvolací soud pominul ustanovení § 73 odst. 2 písm. d) zákoníku práce, v němž je zaměstnancům uložena povinnost střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Společníci žalobce byli (v roce 1991) povinni se podle cit. ustanovení zdržet vůči zaměstnavateli konkurenčního jednání a neodcizit výsledky výzkumu pro své podnikání. Dopis žalovaného z 12. 6. 1992 nebyl zlovolností, ale měl pouze upozornit, že žalobce porušil obchodní tajemství.

Podle názoru dovolatele odvolací soud pominul též ust. § 51 obch. zák. a celou řadu dalších předpisů včetně trestních, které žalobce porušil.

Dovolatel považuje za nesprávný celý napadený rozsudek včetně přiznaného finančního zadostiučinění, které nemá žádné opodstatnění. Ztrátu zakázek způsobil žalobci nikoli žalovaný svým dopisem, ale útlum v hutnictví železa a oceli.

Dovolatel shrnuje, že odvolací soud neprovedl v řízení důkazy listinami a výslechy svědků, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a případně, že napadený rozsudek vychází ze skutkových zjištění, které nemají oporu v provedeném dokazování a konečně, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zejména v ust. § 40, 50 a 51 obch. zák. Dovolatel specifikuje rozsah, ve kterém by měly být v dalším řízení důkazy provedeny, a to kdy a komu byl zaslán dopis ze dne 12. 6. 1992, jaká je příloha tohoto dopisu, dále výslechem ředitele Ing. W., a také zejména smlouvou č. 36/9028 a znaleckým posudkem.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce prostřednictvím svého právního zástupce, ve vyjádření k dovolání uvádí, že předmětný dopis žalovaného z 12. 6. 1992, zaslaný obchodním partnerům, je klasickou ukázkou nekalosoutěžního jednání. Zejména závěr, v němž žalovaný upozorňuje obchodní partnery, že by se mohli stát přímými resp. nepřímými účastníky soudního sporu, je nekalosoutěžní povahy.

Podle názoru žalobce odvolací soud při připuštění změny žaloby postupoval v souladu s ust. § 95 odst. 2 o. s. ř.

V průběhu celého řízení, zdůrazňuje žalobce, bylo mezi účastníky nesporné znění dopisu ze dne 12. 6. 1992, i to, že dopis byl adresován předmětným čtyřem resp. pěti společnostem. Zástupci těchto společností byli před soudem prvního stupně slyšeni jako svědci. Není pravdou ani tvrzení žalovaného, že se změnily osoby, jednající za tyto společnosti i za žalovaného, většina těchto osob pracuje na stejných či podobných funkcích.

Žalobce dovozuje, že ani subjektivní výpověď býv. ředitele žalovaného Ing. W. nemůže nic změnit na objektivním vyznění jeho dopisu. Tvrzení žalovaného, že o založení žalobce nevěděl, je absurdní. Další tvrzení jsou víceméně domněnkami žalovaného a dokazování znaleckým posudkem je po více jak 8 letech nereálné. Přiznané finanční zadostiučinění 100.000,- Kč je jen symbolickou satisfakcí, škody vzniklé žalobci předmětným dopisem, jej mohly přivést ke krachu.

Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání v celém rozsahu zamítl.

Podáním ze dne 19. 4. 2001 dovolatel podal návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (ust. § 243 o. s. ř.).

Podle bodu 17, hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání žalovaného splňuje náležitosti stanovené zákonem (ust. § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) konstatoval, že je v meritu přípustné, neboť odvolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu ve věci samé (ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.).

Dovolací soud především dovozuje, že pokud odvolací soud připustil změnu žaloby v odvolacím řízení, s tím, že byly splněny podmínky ust. § 95 odst. 2 o. s. ř., pak tento výrok je svou povahou usnesením a přípustnost dovolání proti takovému výroku procesního charakteru nutno posuzovat podle ust. 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Podmínky podle žádného z těchto ustanovení však v daném případě nebyly naplněny a v tomto směru muselo být dovolání jako nepřípustné odmítnuto.

Dovolatelem napadaná skutková zjištění a právní posouzení se rozhodující měrou vztahují k dopisu žalovaného ze dne 12. 6. 1992, který žalovaný zaslal a. s. M. P. a dalším čtyřem hutním společnostem. Text tohoto dopisu zní: Vážení obchodní přátelé, dostala se nám do rukou nabídka firmy D. v. o. s. O., jejíž kopii Vám v příloze zasíláme. Jako dlouholeté obchodní partnery, se kterými jsme v oboustranném prospěšném kontaktu, si Vás dovolujeme upozornit, že převážná část nabídky fy D. se týká duševního majetku VÚHŽ a. s. D. a byla vyvinuta v úkolech, na jejichž řešení jste se podíleli prostřednictvím bývalého GŘ HŽ a naše společnost se zavázala k jejich následné dodávce na základě konkrétních objednávek. Při realizaci uvedené nabídky a případné dodávce dochází k nekalosoutěžnímu jednání, proti němuž jsme nuceni se bránit soudní cestou. Podáváme Vám tuto informaci, abyste se z neznalosti těchto skutečností nestali přímými, resp. nepřímými účastníky soudního sporu .

Dovolací soud podotýká, že důkaz tímto dopisem provedl již soud prvního stupně (srov. protokol na č. l. 64), a nikoli jak tvrdí dovolatel až soud odvolací.

Dovolací soud má za to, že při hodnocení obsahu dopisu a z něj vyplývajících důsledků je rozhodné objektivní vyznění, bez zřetele na subjektivní pohnutky pisatele dopisu. Tak je tomu při posuzování každého nekalosoutěžního jednání, protože nemůže být relevantní, co ten který soutěžitel svým jednáním zamýšlel, nýbrž jak jeho jednání objektivně působilo na osoby, jimž bylo určeno.

V tomto smyslu je nezbytné se s posouzením odvolacího soudu ztotožnit, poněvadž předmětný dopis vyzněl nepochybně jako jednání nekalé soutěže, a to zlehčování ve smyslu ust. § 50 obch. zák. Takovým zlehčováním je i uvádění a rozšiřování pravdivých údajů o poměrech či výkonech jiného soutěžitele, pokud jsou způsobilé tomuto soutěžiteli přivodit újmu a o tom, že byl předmětný dopis způsobilý přivodit újmu žalobci, není pochyb.

Z výsledků dokazování rovněž nepochybně plyne, že inkriminovaný dopis byl zaslán nejen jednomu adresátovi a. s. M. P., ale i dalším čtyřem hutním společnostem, o čemž svědčí kupř. dopis a. s. N. h. O. z 9. 7. 1992, adresovaný žalobci, a dále zejména výpovědi svědků B. A., pracovníka TŽ T., V. J., pracovníka NH O. (ve spise na čl. 127 a 128) a dalších.

Pokud jde o tzv. oprávněnou obranu ve smyslu ust. § 50 odst. 2 věta druhá obch. zák., dovolací soud shodně s odvolacím soudem dovozuje, že nelze mít za to, že žalovaný soutěžitel byl k takovému jednání, tj. rozeslání zlehčujícího dopisu obchodním partnerům, okolnostmi donucen. Jednání žalovaného uvedenou formou nebylo adekvátní okolnostem, žalovaný měl možnost se bránit tvrzenému nekalosoutěžnímu či konkurenčnímu jednání žalobce přiměřeně jiným způsobem, než zlehčováním podle výše cit. ustanovení, popř. poškozováním jeho obchodní pověsti apod. V daném případě byla jedním žalovaným naplněna skutková podstata zlehčování podle ust. § 50 obch. zák., avšak i generální klauzule nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák., když žalovaný předmětným dopisem jednal v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže a toto jednání bylo způsobilé přivodit újmu žalobci jako soutěžiteli (přitom zákon zde nevyžaduje, aby taková újma skutečně způsobena byla). Zároveň je namístě též zdůraznit, že věcná opodstatněnost či pravdivost předmětného dopisu není z hlediska aplikovaných skutkových podstat relevantní, když rozhodný je objektivní důsledek či výsledek nekalosoutěžního jednání žalovaného prostřednictvím dopisu (přitom škodlivým následkem nemusela být hmotná újma, postačila hrozba takové újmy, nehledě na morální újmu, popř. dobrou pověst, tzv. goodwill žalobce).

Neobstojí ani námitka dovolatele, týkající se aplikace ust. § 73 odst. 2 písm. d) zákoníku práce o zákazu jednání v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Pracovněprávní předpisy nejsou v tomto případě relevantní, rozhodné je hledisko obchodněprávní. Ve vztahu k tvrzenému jednání společníků žalobce, je rozhodující období po skončení jejich pracovních poměrů u žalovaného, tj. období po datu 30. 11. 1991 (do kdy nejpozději pracovní poměry trvaly) do odeslání předmětného dopisu žalovaného ze dne 12. 6. 1992. Toto časové období si měl žalovaný z hlediska zamezení případného konkurenčního jednání zaměstnanců a posléze společníků žalobce zabezpečit smluvně před rozvázáním pracovních poměrů (dohodami o zákazu konkurenčního jednání po skončení pracovního poměru).

Odvolacímu soudu nelze vytýkat ani to, že údajně pominul ustanovení § 51 obch. zák. o tvrzeném porušování obchodního tajemství žalovaného společníky žalobce. Naplnění znaků skutkové podstaty tohoto institutu nebylo v průběhu řízení prokázáno.

Z uvedeného vyplývá, že napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nelze vytknout, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.), jelikož nelze dospět k závěru, že by odvolací soud při aplikaci hmotněprávních předpisů použil nesprávnou právní normu, popř. použil sice právní normu správnou, avšak nesprávně ji interpretoval, popř. ji nesprávně aplikoval.

Dovolateli nelze přisvědčit ani pokud jde o tvrzená nedostatečná skutková zjištění či nedostatečně provedené dokazování, neboť oba soudy provedly rozsáhlé důkazní řízení a jakékoli další důkazy by byly nadbytečné, zejména pak dovolatelem navrhované znalecké posuzování, a to nejen pro značný časový odstup, ale zvláště z hlediska věcného. Pro aplikaci ustanovení § 44 a § 50 obch. zák. byl v řízení zjednán dostatečný skutkový základ a odvolacím soudem vyslovené právní závěry se opírají o učiněná skutková zjištění. Dovolací soud nezjistil, že by řízení bylo postiženo tzv. jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.), ke kteréžto vadě by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ust. § 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.).

Namítá-li dovolatel dovolací důvod podle ust. § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá (v podstatné části) oporu v provedeném dokazování, nijak nedokládá, v čem konkrétně by měla tato vada spočívat (dovolatel ostatně uvádí tento důvod in eventum slovem případně ).

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu výše cit. ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.

Těmto kriteriím dovolatelem uváděné skutečnosti neodpovídají, takže není možno dovodit, zda a která skutková zjištění odvolacího soudu v daném případě nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

V této souvislosti dovolací soud zdůrazňuje, že předmětem zjišťování a hodnocení byl skutek (jednání) nekalé soutěže na straně žalovaného a namítal-li proto žalovaný, že se nekalosoutěžního jednání dopustil naopak žalobce, nikterak to neovlivňuje objektivní podstatu jednání nekalé soutěže ze strany žalovaného. Souvztažný význam mohl mít v posuzovaném případě pouze aspekt tzv. oprávněné obrany, i s tím se však skutkově i právně odvolací soud správně vypořádal.

Dovolací soud neshledal pochybení odvolacího soudu ani v reparaci následků jednání nekalé soutěže žalovaného. Omluvný dopis je adekvátní morální satisfakcí, poskytnuté peněžní zadostiučinění pak představuje relativně nevelkou částku, která je rovněž spíše přiměřenou satisfakcí morální povahy. Přiznané nároky jsou tudíž v souladu s ust. § 53 obch. zák.

Ze všech uvedených důvodů dovolací soud dovolání v meritu věci zamítl, poněvadž napadené rozhodnutí je správné (ust. § 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).

Co do výroku o připuštění změny žaloby (návrhu) se dovolání jako nepřípustné odmítá (ust. § 218 odst. 1 písm. c) ve vazbě na ust. § 243b odst. 4 o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ust. § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Žalovaný jako neúspěšný dovolatel je povinen nahradit žalobci náklady právního zastoupení, a to sazbou v částce 6.200,- Kč podle § 8 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. a dále paušální náhradu Kč 75,- k jednomu úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), celkem tedy 6.275,- Kč k rukám advokáta žalobce.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 8. ledna 2003

JUDr. František F a l d y n a , CSc., v.r.

předseda senátu