29 Odo 797/2004
Datum rozhodnutí: 28.06.2005
Dotčené předpisy: § 708 předpisu č. 513/1991Sb., § 711 předpisu č. 513/1991Sb., § 497 předpisu č. 513/1991Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 797/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně JUDr. E.K., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně V.P. a. s., proti žalované Č.s., a. s., o zaplacení částky 2,958.439,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 181/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2003, č.j. 21 Co 250/2003-78, ve znění opravného usnesení ze dne 23. března 2004, č.j. 21 Co 250/2003-92, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. dubna 2003, č.j. 51 C 181/2002-40, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni do konkursní podstaty částku 2,958.439,25 Kč s 18,9% úrokem z prodlení od 31. července 1998 do zaplacení (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že 28. února 1997 byla mezi žalovanou a V.P., a. s. - pozdější úpadkyní (dále též jen úpadkyně ) uzavřena smlouva o zřízení a vedení běžného účtu č. 2756651048/0800 (dále jen smlouva o běžném účtu ), v rámci které se strany dohodly, že žalovaná může provádět na vrub účtu bez příkazu nebo souhlasu klienta (úpadkyně) úhradu vlastních pohledávek, zejména vyrovnání splatných úvěrů, zúčtování úroků a náhrad za bankovní operace (bod 6 smlouvy o běžném účtu). Následně dne 29. června 1998 byla mezi týmiž subjekty uzavřena smlouva o kontokorentním úvěru č. 048-015-98, vedeném na výše uvedeném běžném účtu (dále jen smlouva o kontokorentním úvěru ), na základě které byl úpadkyni poskytnut kontokorentní úvěr do výše 300,000.000,- Kč se splatností ke dni 30. listopadu 1998, s tím, že splatnost úroků z takto poskytnutého úvěrového rámce byla sjednána vždy k poslednímu pracovnímu dni každého měsíce. Součástí smlouvy (viz čl. V. bod 1) byly obecné úvěrové podmínky č. X/1996, ve kterých bylo mimo jiné sjednáno oprávnění žalované použít k započtení svých pohledávek vzniklých na základě smlouvy o úvěru peněžní prostředky na běžném účtu uvedeném ve smlouvě nebo na kterémkoli jiném účtu klienta vedeném u žalované. Dne 31. července 1998 byla na vrub běžného účtu odepsána částka 2,958.439,25 Kč z titulu úroků z kontokorentního úvěru splatných k tomuto datu.

Odkazuje na ustanovení § 708, § 710 a § 711 obchodního zákoníku, soud prvního stupně uzavřel, že pokud smluvní ujednání umožňovalo započtení i jiných splatných pohledávek banky proti prostředkům na běžném účtu, je toto započtení možné. Postup žalované, která si v souladu s ujednáním obsaženým v bodě 6 smlouvy o běžném účtu a v bodě 2 smlouvy o kontokorentním úvěru odepsala na vrub běžného účtu ( započetla ) svou splatnou pohledávku týkající se úroků z poskytnutého kontokorentního úvěru splatných ke 31. červenci 1998, tedy shledal po právu. Současně akcentoval, že poskytnutí kontokorentního úvěru na účtu není skutečné poskytnutí peněžních prostředků , nýbrž možnost provádět platby na vrub účtu až do povoleného debetu. Přitom nepovažoval za rozhodné, zda pohledávka žalované byla odepsána z kladného zůstatku na tomto účtu nebo z kontokorentem povoleného záporného zůstatku (debetu).

Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. listopadu 2003, č.j. 21 Co 250/2003-78, ve znění opravného usnesení ze dne 23. března 2004, č.j. 21 Co 250/2003-92, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Zdůraznil, že soud prvního stupně se vzhledem ke skutkovým tvrzením, na základě kterých žalobkyně uplatnila požadavek na peněžité plnění, správně zaměřil na zjištění, zda dispozice žalované (rozuměj inkaso splátky splatných úroků z kontokorentního úvěru z běžného účtu) byla oprávněná. Přitom dovodil, že soud prvního stupně správně vyložil obsah smlouvy o kontokorentním úvěru a smlouvy o běžném účtu, s tím, že šlo v zásadě o kombinaci běžného účtu a úvěrového vztahu , a žalovaná, pokud ke 31. červenci 1998 odepsala z běžného účtu úpadkyně splatné úroky z kontokorentního úvěru, postupovala v souladu se smluvním ujednáním účastníků (viz bod 6 smlouvy o běžném účtu) i s ustanovením § 710 obchodního zákoníku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)], a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v problematice kontokorentního úvěru včetně právního vztahu kontokorentního úvěru k běžnému účtu a ve vztahu k podřízenosti či nadřazenosti smlouvy o kontokorentním úvěru k běžnému účtu při čerpání poskytnutých úvěrových prostředků . Přitom dovozuje, že smluvní ujednání a právní vztahy vyplývající ze smlouvy o kontokorentním úvěru jsou specielní při čerpání prostředků z kontokorentního úvěru a že poskytnutý kontokorentní úvěr je oprávněn čerpat pouze klient a ne samotná úvěrující banka (není-li takové přímé oprávnění banky sjednáno ve smlouvě o kontokorentním úvěru).

Nesprávnost právního posouzení věci soudy obou stupňů dovolatelka shledává v tom, že podřídily právní vztah kontokorentního úvěru de facto smlouvě o běžném účtu a stanovily tak oprávnění samotné úvěrující banky disponovat bez příkazu klienta a bez ujednání ve smlouvě o kontokorentním úvěru s finančními prostředky z kontokorentního úvěru, to vše v rozporu s ustanoveními obchodního zákoníku a za neexistence smluvního ujednání ve smlouvě o kontokorentním úvěru. Odvolací soud (i soud prvního stupně) - pokračuje dovolatelka - dále nesprávně ztotožnily úroky s inkasem prostředků z běžného účtu .

Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. podle dovolatelky spočívá v absenci poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. a v porušení zásady rovnosti účastníků (vyjádřené v ustanovení § 18 odst. 1 o. s. ř.), když soud umožnil, aby žalovaná měla ve věci úspěch, aniž by musela nést důkazní břemeno . Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že odůvodnění jeho rozhodnutí neodpovídá ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., když neodpovídá návrhům odvolatele a soudnímu spisu .

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.

Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné výhrady akcentující existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Po právní stránce zásadní význam nemá rozhodnutí odvolacího soudu - ve vztahu k ostatním dovolacím argumentům - již proto, že požadavek na peněžité plnění, jak byl vymezen skutkovými tvrzeními obsaženými v žalobě (a v dalších podáních žalobkyně), by - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - nemohl obstát ani při akceptaci právního názoru dovolatelky o neoprávněném nakládání s běžným účtem (tj. s peněžními prostředky v rámci kontokorentního úvěru vedeného na běžném účtu). Tím, že žalovaná použila k úhradě své pohledávky z titulu splatných úroků z kontokorentního úvěru prostředky z kontokorentního úvěru, totiž u úpadkyně nedošlo ke snížení majetku, ani k jiné majetkové újmě, která by odůvodňovala vznik povinnosti žalované zaplatit do konkursní podstaty úpadkyně žalovanou částku. V důsledku výše popsaného chování žalované totiž mohlo dojít pouze ke změně ve struktuře závazků úpadkyně, která ale sama o sobě majetkovou újmou (ani obohacením se žalované na úkor žalobkyně) není, nehledě k tomu, že žalobkyni jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně nic nebránilo, aby v případě nesouhlasu s postupem žalované - v intencích ustanovení § 24 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů - popřela (v rozsahu sporné částky) pravost pohledávky žalované z kontokorentního úvěru (v případě, že tato pohledávka byla oprávněnou osobou v konkursu vedeném na majetek úpadkyně přihlášena). Úpadkyně nikdy nebyla majitelkou peněžních prostředků, o jejichž vrácení usiluje, přičemž v rozsahu částky kontokorentního úvěru nešlo ani o pohledávku úpadkyně vůči žalované, pročež není dán žádný právní důvod vzniku povinnosti žalované k peněžnímu plnění ve prospěch úpadkyně (její konkursní podstaty).

K otázce, zda ujednání obsažené ve smlouvě o běžném účtu (v bodě 6) opravňovalo žalovanou i bez výslovného souhlasu (příkazu) majitele účtu ve smlouvě o kontokorentním úvěru použít prostředky poskytnuté bankou touto smlouvou k úhradě svých pohledávek z úvěrů, se ostatně vyslovil (v typově shodné skutkové situaci) již Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. května 2005, sp. zn. 32 Odo 466/2005, přičemž takovéto oprávnění žalované - vzhledem k existenci souhlasu úpadkyně ve smlouvě o běžném účtu - přiznal.

Jelikož ani to, že by se Nejvyšší soud ztotožnil s právním názorem dovolatelky (co do absence oprávnění žalované inkasovat prostředky z kontokorentního úvěru na úhradu svých pohledávek z úvěrů), by nemohlo mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu, není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2005

JUDr. Petr Gemmel,v.r.

předseda senátu