29 Odo 783/2005
Datum rozhodnutí: 24.05.2006
Dotčené předpisy: § 142 předpisu č. 99/1963Sb., § 218a předpisu č. 99/1963Sb., § 229 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 229 odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 243 odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 33 odst. 1 písm. b) předpisu č. 328/1991Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 783/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v konkursní věci dlužníka M. M., o návrhu věřitelky Z. P., a. s., na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, o žalobě pro zmatečnost podané dlužníkem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 Cm 38/2002, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č. j. 11 Cmo 182/2004-118, takto:

I. Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č. j. 11 Cmo 182/2004-118, se v rozsahu, ve kterém se tento výrok týká žaloby pro zmatečnost směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. května 1997, č. j. K 39/95-60, odmítá.

II. Jinak se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č. j. 11 Cmo 182/2004 118 zrušuje a věc se v této části vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. ledna 2004, č. j. 43 Cm 38/2002-65, zamítl žalobu pro zmatečnost, kterou se dlužník domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2002, č. j. 1 Ko 108/2002-195, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. května 1997, č. j. K 39/95-60 (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dlužník neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že mu usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek nebylo řádně doručeno do vlastních rukou a že se o prohlášení konkursu dozvěděl až v listopadu 2001.

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. prosince 2004, č. j. 11 Cmo 182/2004 - 118, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud shledal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně správnými. V této souvislosti - cituje ustanovení § 229 odst. 3 a 4 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) - především zdůraznil, že důvod zmatečnosti dle § 229 odst. 3 o. s. ř., jejž dlužník uplatňuje ve vztahu k požadavku na zrušení usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu, není dán již proto, že na tomto základě lze žalobu pro zmatečnost podat jen proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Proti pravomocnému rozhodnutí soudu prvního stupně lze podat žalobu pro zmatečnost jen z důvodů uvedených v § 229 odst. 1 o. s. ř.; ty však v řízení nebyly uplatněny ani prokázány.

K usnesení o odmítnutí odvolání odvolací soud uvedl, že podle ustálené judikatury lze usnesení vydané podle § 218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. v tehdejším znění zrušit jen pro takové vady řízení a rozhodnutí, jež mohly mít vliv na správnost závěru o opožděnosti odvolání. Takové vady řízení však rovněž nebyly tvrzeny ani prokázány. Odvolací soud se (v usnesení o odmítnutí odvolání) podrobně zabýval okolnostmi doručení usnesení o prohlášení konkursu, přičemž dospěl k závěru, že to bylo dlužníku řádně doručeno do vlastních rukou. Dlužník opak neprokázal a především v dotčeném směru nenavrhl žádný relevantní důkaz, ač k tomu byl soudem (před odmítnutím odvolání) vyzván. Odvolací soud v této věci poukázal i na to, že od 5. května 1997 dlužník námitku, že mu usnesení nebylo řádně doručeno, řadu let neuplatňoval, a to ani 14. června 2000, kdy před soudem prvního stupně uvedl, že má dostatek prostředků k úhradě konkursních pohledávek a své závazky splní tak, aby konkursní řízení mohlo být ukončeno. Není pochyb o tom - pokračuje odvolací soud - že kdyby mu nebylo usnesení o prohlášení konkursu doručeno, nic takového by dlužník netvrdil. Jeho nynější tvrzení, že k doručení nedošlo, má odvolací soud za účelové. Pro úplnost odvolací soud poukázal i na to, že také v trestním řízení vedeném proti úpadci pro trestný čin porušování povinností v řízení o konkursu podle § 126 tr. zák. oba soudy vyšly z toho, že usnesení o prohlášení konkursu bylo dlužníku řádně doručeno.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a § 238a odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. Dovolatel má za to, že byl na svých právech zkrácen v konkursním řízení ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. K 39/95 a v odvolacím řízení ve věci vedené u odvolacího soudu pod sp. zn. 11 Cmo 182/2004, zdůrazňuje, že jde o tak závažná pochybení, že napadená rozhodnutí mají ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Konkrétně uvádí, že měl pro odvolací soud ve věci vedené pod sp. zn. 11 Cmo 182/2004 připraveno vyjádření ze dne 30. září 2004, které chtěl soudu nejen osobně předložit, nýbrž i přednést, neumožnily mu to však velmi vážné zdravotní komplikace. Toto podání zakládá a žádá, aby bylo pokládáno za součást dovolání. Následně dovolatel vyslovuje přesvědčení, že obě usnesení vydaná v řízení o žalobě pro zmatečnost i usnesení, jejichž zrušení se touto žalobou domáhá, jednak nemají oporu v provedeném dokazování, jednak byla vydána v rozporu se zákonem. Za paradoxní pokládá, že mu ani v řízení o žalobě pro zmatečnost nebyla umožněno zúčastnit se jednání před soudem, zejména pak před soudem odvolacím. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů nižších stupňů vydaná v této věci a věc vrátil k dalšímu řízení.

V připojeném podání z 30. září 2004 dovolatel uvádí, že žaloba pro zmatečnost směřuje proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2002, č. j. 1 Ko 108/2002-195 , kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. května 1997, č. j. K 39/95-60 a opírá ji o ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. Důvod zmatečnosti spočívá podle něj v tom, že k odmítnutí odvolání došlo v rozporu se zákonem, jelikož šlo o odvolání včasné. Konkrétně dovolatel uvádí, že již v průběhu řízení o odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu namítal, že to mu bylo doručeno až 7. listopadu 2001 a že podpis na doručence z 5. května 1997 není jeho pravým podpisem. Odvolací soud - pokračuje dovolatel - založil usnesení o odmítnutí odvolání na závěru, že dlužník neprokázal nesprávnost údajů obsažených v doručence, ač byl usnesením soudu prvního stupně z 3. ledna 2002, č. j. K 39/95-176, poučen o povinnosti navrhnout důkazy k prokázání odvolacích tvrzení; tato výzva se však týkala jen odvolání proti usnesení soudu prvního stupně z 6. prosince 2001, č. j. K 39/95-167 a dovolatel na jejím základě odvolání doplnil podáním z 11. února 2002. Postup odvolacího soudu při odmítnutí odvolání pak podle dovolatelova přesvědčení odporoval zákonu především proto, že odvolací soud jeho tvrzení, že podpis na doručence není jeho podpisem, neprověřoval, přestože potřeba tohoto zkoumání vyšla uvedeným tvrzením v řízení najevo; potud dovolatel odkazuje na ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. Úvaha odvolacího soudu, že pošta postupovala při doručování písemností určených dlužníku v souladu s body 13. písm. a/ a 14. přílohy č. 5 k vyhlášce č. 78/1989 Sb. (poštovnímu řádu), není podle dovolatele ničím podložena a ignoruje skutečnost, že podpisy M. a M. jsou na první pohled psány stejnou rukou. Jestliže odvolací soud v usnesení o odmítnutí odvolání uvedl, že dlužníkovy podpisy se navzájem podobají, učinil tak nezákonným způsobem bez účasti účastníků, kteří neměli možnost se vyjádřit k výběru listin, jež odvolací soud k porovnání použil. Podle dovolatele by ke zrušení usnesení o odmítnutí dovolání měla postačovat již skutečnost, že soud pravost podpisu na doručence z 5. května 1997 neprověřil. Z opatrnosti však dovolatel odvolacímu soudu navrhl provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví a prověřením u Č. pošty, kdo jednotlivé zásilky určené dlužníku na základě doručenek předával a zda se k těmto zásilkám na poště nachází nějaká další dokumentace, s tím, aby jednotlivé předávající osoby byly případně též vyslechnuty jako svědci.

Podáním došlým soudu 27. září 2005 dovolatel svou argumentaci doplnil tvrzením, že konkurs lze prohlásit pouze na fyzickou osobu, která je podnikatelem a nikoli na jinou fyzickou osobu, uváděje, že zjistil, že v době prohlášení konkursu ani v době předchozí nebyl podnikatelem (konkrétně samostatně hospodařícím zemědělcem). Na podporu závěru o vadách doručení uvedl, že v době, kdy mu bylo doručováno usnesení o prohlášení konkursu s návrhem na prohlášení konkursu, měl sice trvalé bydliště v Praze 10, leč prokazatelně se zdržoval na adrese M.

Přípustnost dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby pro zmatečnost, je nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/, § 238, § 238a odst. 1 písm. a/ a c/ až g/ a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.

Dovolání pak není bez dalšího přípustné ani podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné i proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci žaloby pro zmatečnost. Dle ustanovení § 238a odst. 2 o. s. ř. však v takovém případě platí obdobně ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř.

Z uvedeného plyne, že podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je možné přípustnost dovolání založit jen ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Jinak řečeno, dovolání proti napadenému potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu může být přípustné jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že toto rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. přitom určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Podle § 229 o. s. ř., žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (odstavec 3). Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení (odstavec 4).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby pro zmatečnost směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. května 1997, č. j. K 39/95-60, není dovolání proti napadenému usnesení přípustné. Závěr odvolacího soudu, že uplatněný důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 3 o. s. ř. není ve vztahu k označenému usnesení dán, jelikož nejde o rozhodnutí odvolacího soudu, není dovoláním zpochybněn a ve vztahu k němu se Nejvyššímu soudu žádná otázka s judikatorním přesahem k řešení nepředkládá. Proto Nejvyšší soud dovolání v popsaném rozsahu odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

V rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby pro zmatečnost směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2002, č. j. 1 Ko 108/2002, 1 Ko 118/2002-195, shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným podle § 238a odst. 1 písm. b/ ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jelikož potud jsou závěry napadeného rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V usnesení ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 489/2005, na něž v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud uzavřel, že důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. je skutkově nebo právně chybný (v rozporu se zákonem učiněný) závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto nebo že odvolací řízení muselo být zastaveno. V řízení o žalobě pro zmatečnost soud proto posuzuje správnost závěrů odvolacího soudu o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení; žaloba není důvodná jen tehdy, jsou-li tyto závěry po skutkové a právní stránce v souladu se zákonem.

Tamtéž vysvětlil, že zákon tu nemá - jak se mylně domnívaly i soudy v této věci - na mysli jen případy, kdy odvolací soud učinil na základě provedených důkazů skutkově a právně chybný závěr o včasnosti odvolání, eventuelně si pro závěr o včasnosti odvolání neopatřil dostatek podkladů, aniž by bylo možné přezkoumat věcnou správnost rozhodnutí o odmítnutí odvolání nebo skutková zjištění, která vedla k právnímu závěru o odmítnutí odvolání, ale z pohledu důvodu žaloby pro zmatečnost i věcnou správnost usnesení odvolacího soudu.

Jinak řečeno, bez zřetele k tomu, zda dovolatel v řízení o odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek vyvinul dostatečnou procesní aktivitu k vyvrácení správnosti údajů obsažených v doručence, podle které měl usnesení o prohlášení konkursu převzít osobně 5. května 1997 a jež měla v rozhodné době povahu veřejné listiny, je pro výsledek řízení o žalobě pro zmatečnost z uvedeného hlediska podstatné jen to, zda závěr, že odvolání bylo opožděné, je věcně správný.

V důsledku nesprávného právního posouzení věci v otázce skutečností rozhodných pro úspěch žaloby pro zmatečnost podané podle § 229 odst. 4 o. s. ř., se pak odvolací soud nezabýval tím, že dovolatel v průběhu odvolacího řízení (podáním došlým soudu 30. března 2004 č. l. 75-84) navrhl k prokázání svého tvrzení, že podpis na doručence z 5. května 1997 není jeho pravým podpisem, provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví ani tím, zda způsob, jakým soud prvního stupně poskytl při jednání konaném 22. ledna 2001 (srov. č. l. 59-62) dovolateli poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., byl (s ohledem na poučení dle § 119a o. s. ř.) překážkou uplatnění tohoto důkazu v odvolacím řízení ve smyslu § 205a o. s. ř.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení v uvedeném rozsahu zrušil včetně závislého výroku o nákladech řízení a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.

V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že žaloba pro zmatečnost je v posuzovaném případě mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí vydaném v konkursním řízení, kde platí § 33 odst. 1 písm. b/ ZKV a proto se ani zde o nákladech řízení nerozhoduje.

K dovolatelově návrhu, aby podle § 243 o. s. ř. byla odložena vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud uvádí, že usnesení o zamítnutí žaloby pro zmatečnost (usnesení odvolacího soudu je potvrzující) se nevykonává, takže odložení vykonatelnosti pojmově nepřichází v úvahu; přitom platí, že neshledá-li dovolací soud návrh na odklad vykonatelnosti důvodným, nevydává zvláštní rozhodnutí, a to ani v souvislosti s rozhodnutím o dovolání.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. května 2006

JUDr. Zdeněk Krčmář,v. r.

předseda senátu