29 Odo 776/2001
Datum rozhodnutí: 14.01.2004
Dotčené předpisy: § 14m odst. 1 písm. c) předpisu č. 328/1991Sb., § 91 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 776/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) A., a. s. S. u B., úpadkyni, 2) D., s. s r. o., úpadkyni, 3) E. A. spol. s r. o., úpadkyni, 4) A. K.,spol. s r. o., úpadkyni, a 5) M. D., o 9,608.758,- Kč s postižními právy, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Sm 252/97, o dovolání pátého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. června 2001, č. j. 7 Cmo 590/2000 - 140, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Rozhodnutí bylo úspěšně uloženo. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. června 2001, č. j. 7 Cmo 590/2000?140, potvrdil usnesení ze dne 23. února 1998, č. j. 3 Sm 252/97 - 77, jímž Krajský obchodní soud v Brně odmítl pro opožděnost námitky pátého žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu téhož soudu ze dne 26. ledna 1998, č. j. 3 Sm 252/97-20.

Odvolací soud poté, co uzavřel, že procesní nástupkyní původní žalobkyně (I. A P. B. a. s., identifikační číslo ) v řízení se v důsledku prodeje podniku původní žalobkyně stala Č. o. b. a. s., identifikační číslo - přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že směnečný platební rozkaz byl pátému žalovanému doručen (v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 a § 175 odst. 1 občanského soudního řádu - dále též jen o. s. ř. ) dne 9. února 1998, takže třídenní lhůta k podání námitek mu uběhla ve čtvrtek 12. srpna 1998. Podal-li proto pátý žalovaný námitky k poštovní přepravě až 19. února 1998, učinil tak opožděně, když jeho návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek Krajský obchodní soud v Brně nevyhověl usnesením ze dne 26. března 1998, č. j. 3 Sm 252/97, jež bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci.

Proti usnesení odvolacího soudu podal pátý žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konkrétně dovolatel poukazuje na to, že soudy obou stupňů se nezabývaly ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř. - tím, zda se v místě doručování zdržoval. K tomu uvádí, že podniká v oblasti vývozu a odbytu dřevěných domků a většinu svých produktů exportuje do SRN, proto značnou část své pracovní kapacity tráví v zemi vývozu cestami tam a zpět. V době doručení byl na služební cestě v zahraničí a pro tuto překážku nemohl převzít zásilku určenou do vlastních rukou od doručovatele ani v úložní lhůtě. Tyto okolnosti přitom namítal již prostřednictvím námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a později podáním (ze dne 9. června 2000) podaným u soudu 13. června 2000, k němuž doložil i vyúčtování pracovní cesty z 11. května 1998 a 26. dubna 1998, včetně cestovních příkazů z 10. dubna 1998 a 20. května 1998. Odtud dovolatel uzavírá, že nesprávným posouzením okolností rozhodných pro doručení písemnosti a tím, že okolnosti doručení nepřezkoumal, jej soud zkrátil na jeho právech; proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.

V průběhu dovolacího řízení stávající žalobkyně (Č. o. b. a. s., identifikační číslo ) doložila smlouvou ze dne 21. února 2002, číslo IPB , že v řízení vymáhanou směnečnou pohledávku postoupila touto smlouvou Č. k. a., identifikační číslo Jelikož jsou vymáhána práva ze směnky opatřené doložkou nikoli na řad , má Nejvyšší soud právní a procesní nástupnictví formou singulární sukcese, k němuž takto na straně žalobkyně došlo, za prokázané (srov. k tomu § 11 odst.2 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový) a jako se žalobkyní proto v dovolacím řízení dále jednal s Č. k. a.

Dovolání je opožděné.

Ze spisu se především podává, že na majetek ostatních žalovaných, kteří mají (ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř.) spolu s pátým žalovaným v řízení postavení samostatných společníků (první žalovaný je žalován coby směnečný dlužník, ostatní coby směneční ručitelé), byl v průběhu řízení postupně prohlášen konkurs. Nejprve se tak stalo u třetího žalovaného (usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 8. října 1998, sp. zn. K 75/96), pak u prvního žalovaného (usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 31. března 1999, sp. zn. K 173/95), posléze byl prohlášen konkurs na majetek čtvrté žalované (usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 11. srpna 2000, sp. zn. 32 K 56/97) a nakonec došlo k prohlášení konkursu na majetek druhé žalované (usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2001, sp. zn. 38 K 14/99), přičemž účinky prohlášení konkursu dosud trvají. Se zřetelem k účinkům prohlášení konkursu, jak se podávají z ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění (ve znění účinném v době prohlášení jednotlivých konkursů), bylo prohlášením konkursu řízení ve vztahu k ostatním žalovaným přerušeno a po dobu trvání těchto účinků v něm není možno pokračovat. Se zřetelem k tomu, že prohlášením konkursu na majetek dlužníka (zde postupným prohlášením konkursů na majetek prvního až čtvrtého žalovaných) se nepřerušuje řízení vůči jeho samostatnému společníku v rozepři (zde vůči pátému žalovanému), nebránily výše popsané skutečnosti dovolacímu soudu projednat dovolání pátého žalovaného a rozhodnout o něm (srov. dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Odo 177/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2001, pod číslem 151).

Dovolatel své dovolání zjevně založil na ustanoveních občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001; jak však bylo vysvětleno výše, dovolání musí být projednáno a o něm rozhodnuto podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001. Podle dosavadních právních předpisů přitom soud zkoumá (coby součást procesu projednání a rozhodnutí dovolání) též včasnost dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v usnesení uveřejněném pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a Ústavní soud v usneseních ze dne 2. ledna 2002, sp. zn. I. ÚS 660/01, ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. IV. ÚS 560/01, ze dne 11. června 2002, sp. zn. I. ÚS 274/02 a v nálezu ze dne 20. února 2002, sp. zn. II. ÚS 618/01).

Dovolání v této věci tak mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Se zřetelem k tomu, že žalovaní neměli ve sporu postavení nerozlučných společníků v rozepři, je nutno lhůtu k podání dovolání u dovolatele odvíjet jen od jeho doručení tehdejší žalobkyni (Č. o. b. a. s.,) a dovolateli.

Podle obsahu spisu bylo usnesení odvolacího soudu doručeno Č. o. b. a. s., 17. července 2001, dovolateli pak 3. srpna 2001, kdy vůči němu nabylo právní moci. To ostatně ohlašuje dovolatel sám pod bodem I. svého dovolání (srov. č. l. 159).

Ve smyslu ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř. tak posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání bylo pondělí 3. září 2001. Dovolání podané u soudu osobně až 21. září 2001, je tedy zjevně opožděné. Po uplynutí dovolací lhůty bylo ostatně i vyhotoveno (dovolání je datováno 19. září 2003, čemuž koresponduje i skutečnost, že procesní plná moc pro dovolací řízení (č. l. 161) je datována až 14. září 2001.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. opožděné dovolání odmítl.

Pro úplnost lze dodat, že i kdyby bylo včasné, muselo by dovolání být odmítnuto (dle § 218 odst. 1 písm. c/ a § 243b odst. 4 o. s. ř.) jako nepřípustné. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Zmatečnostní vady vypočtené v § 237 odst. 1 o. s. ř. nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Podle ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř. pak není dovolání přípustné proto, že napadené usnesení není usnesením měnícím (písmeno a/) a nejde rovněž o žádný z případů vypočtených zde pod písmeny b/ až f/). Přípustnost dovolání se nepodává ani z ustanovení § 239 o. s. ř., neboť napadené usnesení není ani usnesením ve věci samé (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 86/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolateli, který z procesního hlediska zavinil odmítnutí dovolání, právo na jejich náhradu nevzniklo (srov. § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. per analogiam) a u žalobkyně žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. ledna 2004

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu