29 Odo 768/2004
Datum rozhodnutí: 10.05.2005
Dotčené předpisy: § 574 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 237 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 768/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Č. o. b., a. s., proti žalovaným 1) úpadkyni E. spol. s r. o., v likvidaci , a 2) M. O. M. o. R. a B., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 169/2001, o zaplacení 800.000,- Kč s postižními právy ze směnky, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. února 2004, č. j. 4 Cmo 452/2002-87, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 7. 2002, č. j. 32 Cm 169/2001-63, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 25. 9. 2001, č. j. 4 Sm 124/2001-20.

V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že přejímá jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně ze žalovaných směnek, ze smlouvy o úvěru č. ze dne 21. 12. 1995 a z dohody o mimosoudním vypořádání ze dne 26. 3. 1998. Odvolací soud vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že žalované 4 směnky, každá na částku 200.000,- Kč, vystavené dne 22. 12. 1995 zajišťovaly splnění závazku úvěrového dlužníka první žalované z úvěrové smlouvy č. ze dne 21. 12. 1995, jíž B.a H a. s. poskytla první žalované střednědobý úvěr ve výši 7,750.000,- Kč. Vystavení směnek předcházelo jednání druhého žalovaného o podmínkách, za nichž hodlá zajistit pohledávku B. H. a. s., přičemž druhý žalovaný požadoval jednak zasílání výpisů o čerpání úvěru a záruky (zakotvené do smlouvy), že z úvěru nebudou čerpány jiné prostředky, než úhrada faktur za provedené práce v areálu koupaliště v O. R., potvrzené druhým žalovaným. Jestliže v úvěrové smlouvě vyslovila první žalovaná (správně druhý žalovaný) souhlas, že finanční prostředky budou čerpány na základě prokázání provedených prací v areálu koupaliště v O. R., což bude prováděno pověřenými osobami ručitele , nevznikla sice z tohoto ujednání žádná povinnost B. H., a. s. ve vztahu k žalovaným, ale svědčí to o uzavření směnečné smlouvy mezi touto bankou a druhým žalovaným, tvrzené tímto žalovaným. Tento vlastní vztah druhého žalovaného k remitentovi pak ve smyslu ustanovení článku I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb. směnečného a šekového (dále jen směnečný zákon ), legitimuje druhého žalovaného k podání tzv. kauzálních námitek, tj. námitek zakládajících se na jeho vlastních vztazích k majiteli směnky.

Podle odvolacího soudu je ve vztahu k námitkám druhého žalovaného podstatné zjištění soudu prvního stupně, že dne 26. 3. 1998 byla mezi B. H., a. s. a druhým žalovaným uzavřena dohoda označená jako dohoda o mimosoudním vypořádání . Tato dohoda se týkala i směnek, které jsou předmětem tohoto sporu a druhý žalovaný se v ní zavázal uhradit bance do 31. 3. 2000 nominální hodnotu těchto směnek a 6% úrok vypočtený ode dne jejich splatnosti do 31. 3. 2000 a dále 1/3 směnečného penízu.

Dle názoru odvolacího soudu nevzniká o obsahu dohody o mimosoudním vypořádání žádná pochybnost, kterou by bylo třeba odstraňovat výkladem. Soud prvního stupně učinil z této dohody zcela konkrétní zjištění, z nichž dovodil právní závěr o důsledcích jejího uzavření. Nejde tedy o výklad projevů vůle, ale o posouzení důsledků zcela jednoznačně projevené vůle účastníků.

Odvolací se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že uzavřením dohody o mimosoudním vypořádání se druhý žalovaný zavázal, že bezpodmínečně zaplatí jím avalované směnky, které jsou předmětem tohoto sporu. Vůli druhého žalovaného směnky zaplatit i za situace, kdy musel vědět, že úvěr byl vyčerpán, aniž by bylo dosaženo jeho účelu, ostatně nezpochybňuje ani jeho tvrzení o pohnutkách, které ho vedly k uzavření dohody o mimosoudním vypořádání. Druhý žalovaný tvrdil, že dohodu uzavřel v důsledku nedostatečného právního poučení, že proti závazkům ze směnky se nelze bránit a z toho důvodu, že neměl k dispozici peněžní prostředky k úhradě směnek v termínu splatnosti. Tato jeho tvrzení podporují závěr, že se rozhodl netrvat na podmínkách původní směnečné smlouvy, a proto uzavřel smlouvu novou, jež původně podmíněnou směnečnou smlouvu nahradila. Odvolateli nelze podle odvolacího soudu přisvědčit ani v tom, že pokud by bylo možné z dohody dovodit, že se vzdal svého práva uplatňovat relativní námitky, šlo by o neplatné vzdání se práva, protože právo vznášet relativní námitky vznikne až doručením směnečného platebního rozkazu. Podle názoru odvolacího soudu však nejde o vzdání se práva, ale jde o změnu obsahu směnečné smlouvy dohodou stran tak, že směnka bude použita k zajištění úvěru, jak to je dohodnuto. Za této situace je námitka nedodržení původní směnečné dohody nedůvodná.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatel tvrdí, že mezi ním a B. H a. s. byla uzavřena dohoda spočívající v poskytování úvěrových prostředků úvěrovému dlužníku, kterýmžto ujednáním byl postaven základ pro vznik budoucího práva dovolatele vznášet podle ustanovení § 17 směnečného zákona kauzální námitky směřující k obraně proti povinnosti zaplatit směnku v případě, že bude žalován o její zaplacení. Pokud oba soudy dospěly k právnímu závěru, že uzavřením dohody o mimosoudním vypořádání se stal závazek dovolatele k zaplacení nepodmíněným, je tento právní závěr nesprávný, neboť právní úkony účastníků konkrétního vztahu se nemohou dotýkat práv a povinností, které mají teprve v budoucnu vzniknout. Z toho důvodu je dohoda o mimosoudním vypořádání ze dne 26. 3. 1998 neplatná podle ustanovení § 574 odst. 4 občanského zákoníku, podle kterého je neplatná dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mu mohou v budoucnu teprve vzniknout. Je nesporné, že osoba zavázaná ze směnky může vykonat právo vznést kauzální námitky právně relevantním a účinným způsobem až v soudním řízení. Jestliže platí, že se oprávněná osoba nemůže vzdát práva promlčení před uplynutím promlčecí doby, pak stejný závěr musí platit i ohledně práva vznášet relativní námitky, a to pod sankcí absolutní neplatnosti tohoto právního úkonu.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl jako bezdůvodné.

Dovolání není přípustné.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o obsah dohody o mimosoudním vypořádání ze dne 26. 3. 1998, však postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné jen pro projednávanou věc. Již z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.

Dovolatel rovněž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem. Tento rozpor spatřuje v tom, že odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že uzavřením dohody o mimosoudním vypořádání zaniklo dovolateli právo vznášet kauzální námitku nesplnění podmínek směnečné smlouvy, přičemž na tuto dohodu neaplikoval ustanovení § 574 odst. 4 (správně odst. 2) občanského zákoníku podle něhož je neplatná dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mu mohou v budoucnu teprve vzniknout. Podle dovolatele je nesporné, že osoba zavázaná ze směnky může vykonat právo vznést kauzální námitku právně relevantním a účinným způsobem až v soudním řízení. Dovozuje, že jestliže platí, že se oprávněná osoba nemůže vzdát práva promlčení před uplynutím promlčecí doby, pak stejný závěr musí platit i ohledně práva vznášet kauzální námitky, tj. že se oprávněná osoba nemůže vzdát práva vznášet tyto námitky dříve, než je může právně relevantním a účinným způsobem uplatnit, a to pod sankcí absolutní neplatnosti tohoto právního úkonu podle § 39 občanského zákoníku.

O dovolatelem tvrzený rozpor s hmotným právem nejde již proto, že jak správně uzavřel odvolací soud touto dohodou byly nahrazeny práva a závazky z původní směnečné dohody, a nešlo proto o vzdání se práva.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatel jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 10. května 2005

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu