29 Odo 765/2005
Datum rozhodnutí: 25.11.2006
Dotčené předpisy:




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 765/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Z. s. r. o., proti žalovaným 1) B. a. s, a 2) JUDr. J. H., o zaplacení 170.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 353/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2004, č. j. 5 Cmo 4/2004 - 66, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2003, č. j. 50 Cm 353/2001 - 48, kterým tento soud zrušil vůči druhému žalovanému směnečný platební rozkaz vydaný dne 19. listopadu 2001, č. j. Sm 684/2001 6.

V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že žalobkyně uplatnila právo ze směnky u soudu dne 4. září 2001. Na majetek druhého žalovaného byl usnesením ze dne 16. února 1998 pod sp. zn. K 58/98 prohlášen Městským soudem v Praze konkurs a ten nebyl ke dni rozhodnutí soudu ukončen. Směnka byla vystavena dne 2. července 2001, a tedy i k jejímu avalování druhým žalovaným došlo se značným časovým odstupem po prohlášení konkursu.

Podmínky pro přerušení řízení z důvodu probíhajícího konkursu, tak jak jsou dány ustanovením § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o konkursu ), odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neshledal.

Odvolací soud uzavřel, že pohledávky za úpadcem, a to i takové, které vznikly po prohlášení konkursu, lze uspokojit jen v rámci konkursu. Žalobkyně se proto musí zaplacení pohledávky za žalobcem domáhat na správci konkursní podstaty, a nikoli na úpadci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně v celém jeho rozsahu dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

V odůvodnění dovolání uvádí, že soud nesprávně aplikoval, či alespoň interpretoval, předmětné ustanovení zákona o konkursu, neboť směnečné rukojemství avalisty vzniklo avalováním směnky dne 2. července 2001, tedy více než tři roky po prohlášení konkursu na majetek avalisty, přičemž dovolatelka namítá, že ani nemohla svoji pohledávku případně přihlásit v zákonných lhůtách ani po prohlášení konkursu, ani po prvním přezkumném jednání. Dovolatelka dále namítá, že k jednání avalisty nedal souhlas správce konkursní podstaty a tedy není dána ani jeho pasivní legitimace. Žalovaná částka tak dle názoru dovolatelky není a nikdy nemohla být součástí konkursní podstaty.

Dovolatelka rovněž namítá, že dle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu měl nalézací soud za situace, kdy dluh avalisty není dluhem, který může být uhrazen z konkursní podstaty, řízení proti druhému žalovanému přerušit do doby pravomocného skončení konkursního řízení. Dovolatelka v postupu soudů obou stupňů spatřuje porušení ústavního práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Zásadní právní význam Nejvyšší soud neshledal.

Jak již Nejvyšší soud uzavřel ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1998, od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v této věci, správce podstaty se nestává prohlášením konkursu účastníkem hmotněprávních vztahů, v nichž dlužník (úpadce) vystupoval (nestává se dlužníkem namísto úpadce, ani vlastníkem úpadcova majetku). Neztrácí-li úpadce prohlášením konkursu právní subjektivitu, nelze mu upřít ani způsobilost být účastníkem řízení, která je na způsobilosti mít práva a povinnosti založena (srov. § 19 o. s. ř.).

Prohlášením konkursu neztrácí úpadce ani procesní způsobilost (způsobilost před soudem samostatně jednat). Prohlášením konkursu však byla omezena práva úpadce k majetku podstaty ve prospěch správce, který se ovšem nestal účastníkem hmotněprávních vztahů, v nichž úpadce vystupoval.

Lze tedy uzavřít, že úpadce prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní, a že ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu nezakládá ani jinou procesní překážku, jež by soudu bránila o žalobě podané úpadcem po prohlášení konkursu, pro nároky tam uvedené, věcně rozhodnout. Takovou žalobu je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešla na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace. Dále pak Nejvyšší soud dovodil, že uvedené závěry se obdobně uplatní, je-li po prohlášení konkursu podána žaloba proti úpadci, jakož i tehdy, je-li jiné než vykonávací řízení zahájeno pro pohledávky, které je třeba přihlásit do konkursu (§ 20 odst. 1 zákona o konkursu) mimo podmínek uvedených v § 23 a § 24 zákona o konkursu. Z uvedeného plyne, že důvodná nebyla ani námitka dovolatelky, že bylo třeba řízení přerušit do doby pravomocného skončení konkursního řízení.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., proto dovolání přípustné není.

Nepřípustným dovolací soud shledává dovolání žalobkyně rovněž v části směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení, když přípustnost dovolání v tomto směru nelze z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. upravujících přípustnost dovolání dovodit (viz např. usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jelikož dovolání žalobkyně není ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ostatním účastníkům žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. listopadu 2006

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu