29 Odo 740/2004
Datum rozhodnutí: 24.02.2005
Dotčené předpisy: § 35 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 266 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb., § 275 odst. 4 předpisu č. 513/1991Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 740/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobce Ing. J. K., podnikatele, zastoupeného JUDr. R. L., advokátem, proti žalovanému M. C., podnikateli, zastoupenému JUDr. M. J., advokátem o zaplacení 200.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36/18 Cm 698/94, k dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 12. února 2002, č. j. 7 Cmo 474/99 53, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. února 2002, č. j. 7 Cmo 474/99 53, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem ze dne 10. února 1998, č. j. 36/18 Cm 698/94 34, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím (šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 1. září 1993 do zaplacení), jež měla představovat nezaplacenou cenu díla. Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobce neprokázal existenci smlouvy o dílo, ani to, že by splnil svůj závazek z tvrzené smlouvy.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. Učinil tak poté, co zopakoval důkaz fakturou č. 210043, vystavenou žalobcem, z jejíhož obsahu dovodil, že žalobce unesl důkazní břemeno ohledně tvrzených tiskařských prací , když poznámku na faktuře s obsahem souhlasí a fa převzal , podepsanou žalovaným, vyhodnotil jako projev vůle žalovaného svědčící o tom, že žalovanému bylo poskytnuto plnění a že si byl vědom ceny tohoto plnění. Akcentuje zásadu smluvní volnosti soud uzavřel, že účastníci uzavřeli smlouvu konkludentně ve smyslu § 275 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) tak, že žalovaný akceptoval návrh přijetím plnění.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) s tím, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Poukazoval na chybnou aplikaci § 275 obch. zák. za situace, kdy žalobce neunesl břemeno tvrzení ohledně rozhodujících skutečností týkajících se vzniku smlouvy, ani ohledně splnění svého závazku z této smlouvy. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000). O takový případ jde i v projednávané věci, když soudy obou stupňů věc projednaly a rozhodly podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

Dovolacím důvodům dle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001 pak pro dobu před tímto datem odpovídají dovolací důvody dle § 241 odst. 3 písm. d) a c) o. s. ř.

Jelikož vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovoláním namítány nejsou a ze spisu se nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda jsou dány dovoláním uplatněné dovolací důvody, především pak správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k době, kdy měla být (podle odvolacího soudu) uzavřena (konkludentně) smlouva o dílo (konec prosince 1992), je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 513/1991 Sb. ve znění zákona č. 600/1992 Sb.

Podle Ustanovení § 275 odst. 4 obch. zák. s přihlédnutím k obsahu návrhu na uzavření smlouvy nebo v důsledku praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo s přihlédnutím ke zvyklostem rozhodným podle tohoto zákona, může osoba, které je návrh určen, vyjádřit souhlas s návrhem provedením určitého úkonu (např. odesláním zboží nebo zaplacením kupní ceny) bez vyrozumění navrhovatele. V tomto případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn, došlo-li k němu před uplynutím lhůty rozhodné pro přijetí návrhu.

Způsob uzavření smlouvy popsaný v cit. ustanovení předpokládá, že úkony kontrahentů vyjadřující jejich vůli uzavřít smlouvu budou dostatečně určité a srozumitelné, aby z nich bylo seznatelné, jaký návrh na uzavření smlouvy se nabízí a zda je zde vůle tento návrh akceptovat. Podstatná pro posouzení vzniku smlouvy tímto způsobem je rovněž časová návaznost konkludentního úkonu vůči návrhu na uzavření smlouvy z hlediska včasnosti jeho akceptace.

Odvolací soud založil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, na výkladu listiny faktury aniž současně uvedl, jaké projevy vůle účastníků směřující k uzavření smlouvy posuzoval a uzavření jaké smlouvy (jakého obsahu) z uvedené listiny vyvodil.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3).

Jestliže se při výkladu obsahu výše zmíněné listiny (faktury) odvolací soud omezil pouze na posouzení slovního vyjádření obsahu listiny, aniž blíže zjišťoval skutečnou vůli účastníků, případně další okolnosti mající význam pro zjištění vzniku a obsahu smlouvy, nerespektoval tak výše uvedená výkladová pravidla a přesto dovodil existenci smluvního vztahu mezi účastníky (bez bližší právní kvalifikace), je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání, rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 1 a 2 o.s.ř zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V situaci, kdy právní posouzení věci neobstálo ani na základě skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem, pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se tím, zda je dán i dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.

V dalším řízení bude úkolem odvolacího soudu zkoumat a jednoznačně se vyslovit k tomu, zda a jaké projevy vůle účastníci v mezích jejich obchodního závazkového vztahu učinili, tak aby bylo možno posoudit zda jejich jednáním vůbec byl založen závazkový vztah, případně s jakým obsahem. Při úvaze o tom, zda a kdo z účastníků případně (ne)unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní pak odvolací soud nepřehlédne, že povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou procesními povinnostmi, o kterých je soud povinen, je-li to třeba, účastníka řízení poučit (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 24. února 2005

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu