29 Odo 736/2005
Datum rozhodnutí: 30.08.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 736/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně S. s. Č. s., a. s., proti žalovaným 1. A. K. a 2. M. K., o zaplacení 116.298,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 69/2004, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. prosince 2004, č.j. 7 Co 2528/2004-62, takto:

I.Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání obou žalovaných (odvolání prvního žalovaného směřovalo pouze do lhůty k plnění) zrušil rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 22. dubna 2004, č.j. 8 C 69/2004-24, ohledně částky 2.000,- Kč a v této části řízení zastavil, ve vyhovujícím výroku co do částky 114.298,80 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení jej potvrdil a žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že druhá žalovaná převzala ve smyslu ustanovení § 303 a násl. obchodního zákoníku ručení za závazek prvního žalovaného a že první žalovaný nesplnil v rozsahu žalované částky závazek ze smlouvy o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ze dne 13. dubna 2002 (dále jen smlouva o úvěru ), přičemž ke splnění závazků ze smlouvy o úvěru a z ručitelského prohlášení byli oba žalovaní opakovaně vyzváni. K námitce druhé žalované, že žalobkyně nemá právo požadovat splnění ručitelského závazku, protože první žalovaný nedodržel sjednaný účel úvěru, jímž byla modernizace a údržba bytu, odvolací soud uzavřel, že ani v případě nedodržení účelu, k němuž byl úvěr poskytnut, by tato okolnost neměla vliv na povinnost druhé žalované ručitelský závazek splnit. Proto soud prvního stupně správně odmítl důkazní návrhy směřující výhradně k prokázání těchto skutečností. Doplnění dokazování svědeckou výpovědí K. K., navrhované druhou žalovanou, nepřipustil odvolací soud i proto, že tento důkaz nebyl uplatněn v řízení před soudem prvního stupně, přestože druhá žalovaná byla řádně poučena podle § 119a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná (aniž by splňovala podmínku povinného zastoupení dle § 241 o. s. ř.) dovolání, namítajíc, že první žalovaný při žádání o úvěr předložil falešné doklady a poskytnutý úvěr použil k jinému než sjednanému účelu. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že odmítl provést navrhované důkazy a že jí bylo předsedkyní senátu znemožněno se vyjádřit i obhajovat . Vzhledem k procesním pochybením soudů obou stupňů, které nebyly ochotny cokoliv prověřovat a předvolávat svědky a vzhledem k manipulaci s důkazy , se dovolatelka cítí poškozena .

V doplnění dovolání - učiněném prostřednictvím soudem ustanoveného zástupce (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. února 2005, č.j. 8 C 69/2004-69) a podaném u soudu prvního stupně 11. května 2005 - dovolatelka odkazuje co do přípustnosti dovolání na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž namítá existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Přitom tvrdí , že první žalovaný již v době uzavření úvěrové smlouvy věděl, že dluh vůči žalobkyni nebude splácet, v důsledku čehož se dostala do situace , kdy jeho závazek bude muset uhradit ona .

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Rozsudek odvolacího soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé je rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.

Přestože dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu napadá, poukazujíc na dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., její výhrady co do nedoplnění dokazování ohledně vědomosti prvního žalovaného, že nebude dluh splácet a ohledně nedodržení účelu poskytnutého úvěru jsou ve skutečnosti podřaditelné dovolacím důvodům uvedeným v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., jejichž případná existence ale způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není.

Nejvyšší soud proto dovolání druhé žalované, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. srpna 2005

JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu