29 Odo 727/2004
Datum rozhodnutí: 27.01.2005
Dotčené předpisy: § 132 předpisu č. 99/1963Sb., § 213 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 242 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 727/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela, v právní věci žalobkyně G. s.r.o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Z. S., zastoupenému, advokátem, o 954.498,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 10/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2004, čj. 9 Cmo 601/2003-65, ve znění opravného usnesení ze dne 17. února 2004, čj. 9 Cmo 601/2003-69, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2004, čj. 9 Cmo 601/2003-65, ve znění opravného usnesení ze dne 17. února 2004, čj. 9 Cmo 601/2003-69, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2003, čj. 47 Cm 10/2003-31, kterým soud prvního stupně v plném rozsahu zrušil svůj směnečný platební rozkaz ze dne 17. prosince 2002, čj. 60 Sm 212/2002-7, tak, že tento směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.

Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že v řízení uplatňovaná směnka, která byla vystavena jako blankosměnka neobsahující údaje o výši směnečného peníze a o době splatnosti, byla vyplněna v rozporu s ujednáním účastníků (konkrétně byl v rozporu s dohodou účastníků vyplněn údaj o době splatnosti směnky), a proto námitka nesprávného vyplnění blankosměnky uplatněná v řízení žalovaným představuje úspěšnou obranu proti jeho povinnosti směnku zaplatit. Zjištění o tom, že směnka byla vyplněna v rozporu s dohodou účastníků, učinil soud prvního stupně jednak z provedeného důkazu svědeckou výpovědí Ing. B. Š. a dále z důkazu listinou kopií smlouvy o vyplňovacím právu směnečném, uzavřené mezi účastníky dne 12.8.1998. Soud prvního stupně vycházel z výpovědi výše uvedeného svědka, že údaj splatnosti směnky měl být doplněn tak, aby odpovídal datu splatnosti nezaplacené faktury. Důkaz kopií smlouvy ze dne 12.8.1998 soud prvního stupně hodnotil tak, že neobsahuje ujednání o tom, jaký údaj splatnosti má být na směnku doplněn, dále že nelze s jistotou určit, zda se vztahuje k předmětné směnce a konečně, že věrohodnost tohoto důkazního prostředku je výrazně zpochybněna tím, že kopie listiny zcela postrádá článek označený jako II., přičemž dle rozvržení textu na lícové straně nelze zcela vyloučit, že tato část textu původně byla na originále dohody obsažena. Proto soud prvního stupně uzavřel, že z uvedené listiny nelze učinit ve vztahu k projednávané věci žádné právně relevantní zjištění.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl, poté co zopakoval důkaz kopií smlouvy o vyplňovacím právu směnečném ze dne 12.8.1998, k závěru, že tato dohoda umožnila žalobci vyplnit směnečný peníz odpovídající svou výší dluhu žalovaného z kupní smlouvy a jakékoliv datum splatnosti směnky. Odvolací soud tedy neakceptoval výklad žalovaného, že z formulace v dohodě není zřejmé, jaké datum splatnosti má být do blankosměnky doplněno. Text dohody odpovídá standardním formulacím ve smlouvách o vyplnění blankosměnek podle čl. I § 10 zákona č. 191/1950 Sb. Není-li totiž ohledně data splatnosti dohodnuta žádná další podmínka pro jeho vyplnění, má věřitel právo vyplnit do blankosměnky jakékoliv datum následující po splatnosti dluhu.

Podle odvolacího soudu jsou tedy v konfliktu skutková zjištění plynoucí z důkazu provedeného výslechem Ing. Š. a z důkazu provedeného písemnou smlouvou ze dne 12.8.1998 o vyplňovacím právu. Zatímco soud prvního stupně, veden svým závěrem stran smlouvy o vyplňovacím právu, akcentoval zjištění učiněné z výslechu svědka, odvolací soud učinil odlišný skutkový závěr z písemné smlouvy. Zároveň odvolací soud uzavřel, že v případě konfliktu mezi svědeckou výpovědí a písemným důkazem je nutno preferovat důkaz listinou. Tímto svým závěrem odůvodnil odvolací soud také skutečnost, že zamítl návrh žalobce na zopakování výslechu svědka Ing. Š.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Pokud jde o jeho důvodnost namítá nesprávné právní posouzení platnosti smlouvy o vyplňovacím právu směnečném a dále nesprávné hodnocení důkazů. Proto dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k odvolání uvádí, že dle jeho názoru není dovolání přípustné, neboť nejsou splněny podmínky a důvody stanovené v občanském soudním řádu. Zároveň zastává názor, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné jako po stránce právní, tak i věcné. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

Dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v prvé řadě z toho hlediska, zda řízení netrpí tzv. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., ke které je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí takovou vadou skutečně trpí.

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.), přičemž ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. mu umožňuje doplnit dokazování, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů.

Jinou vadou řízení, je i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popř. aniž dokazování doplnil.

Zásada vyjádřená v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení (popř. svědků), a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudu ČSSR). Chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000 sp. zn. 20 Cdo 1546/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11).

Jak je zřejmé z obsahu spisu, soud prvního stupně vybudoval svůj závěr o obsahu dohody o vyplňovacím právu uzavřené mezi účastníky na posouzení listiny smlouvy o vyplňovacím právu směnečném ze dne 12.8.1998, jakož i na výpovědi Ing. B. Š., který byl vyslechnut jako svědek.

Pokud odvolací soud svoje zjištění o tom, co bylo mezi účastníky dohodnuto o vyplňovacím právu, založil pouze na rozdílném posouzení výše uvedené listiny, jíž také provedl důkaz, a důkaz svědeckou výpovědí Ing. B. Š. neprovedl, neboť obecně konstatoval, že v případě konfliktu mezi svědeckou výpovědí a písemným důkazem je nutno preferovat důkaz listinou, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud tímto svým postupem nerespektoval především zásadu volného hodnocení důkazů obsaženou v ustanovení § 132 o. s. ř., když obecně nadřadil jeden důkazní prostředek (listinu) druhému (svědecké výpovědi), a také povinnost odvolacího soudu provést znovu důkaz (svědeckou výpověď), který na rozdíl od soudu prvního stupně považuje za irelevantní (§ 213 odst. 2 o. s. ř.).

Protože řízení před odvolacím soudem je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. ledna 2005

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu