29 Odo 723/2001
Datum rozhodnutí: 05.11.2002
Dotčené předpisy: § 580 předpisu č. 40/1964Sb.




ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobkyně D., spol. s r. o., zastoupené, advokátkou, proti žalované L. O. K. F., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 3,150.677,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 164/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2000, čj. 1 Cmo 353/98-61, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 30.725,- do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. června 1998, čj. 5 Cm 164/95-29 zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 3,105.677,30 Kč od 13. července 1993 do 6. září 1995. Ve zbývající části žalobu zamítl a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 3.150.677,30 Kč od 30. července 1993 do 21. srpna 1993, přičemž ve zbývající části žalobu na zaplacení úroku z prodlení zamítl. Ve výroku o nákladech řízení změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že přiznal žalované proti žalobkyni náhradu nákladů řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení a vyslovil, že v zamítavém výroku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

Odvolací soud po provedeném jednání, na němž opakoval listinné důkazy, vyšel za skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl ke shodnému závěru o zániku žalobní pohledávky v částce 3,150.677,30 Kč, představující nedoplatek ceny díla sjednaného ve smlouvě o dílo ze dne 22. října 1992, ve znění pozdějších dodatků, v důsledku započtení proti pohledávce žalované na smluvní penále za prodlení s předáním díla ve stejné výši. Projev směřující k započtení učinila žalovaná podle odvolacího soudu nejpozději v řízení před soudem prvního stupně, když ve svém podání ze dne 31. srpna 1995, došlém soudu dne 6. září 1995, vznesla kompenzační námitku. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který okamžik zániku žalobní pohledávky započtením vázal ke dni 6. září 1995, kdy mu došel projev žalované směřující k započtení, však odvolací soud, cituje ustanovení § 580 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ), dospěl k závěru o zániku pohledávek okamžikem, kdy se setkaly, neboť kompenzační projev má zpětné účinky k okamžiku setkání pohledávek, tedy k okamžiku splatnosti pohledávky, která se stala splatnou později. Faktura žalobkyně č. 7393 ze dne 28. června 1993 vystavená na nedoplatek ceny díla, byla splatná dne 12. července 1993 a doklad č. 1110193 ze dne 23. července 1993, jímž účtovala žalovaná smluvní penále, došel podle odvolacího soudu žalobkyni nejpozději dne 20. srpna 1993, kdy svým dopisem tento doklad žalované vrátila. S ohledem na ustanovení § 340 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) pak odvolací soud dovodil, že splatnost závazku k úhradě penále nastala následujícím dnem, tedy 21. srpna 1993 a tímto dnem došlo k zániku obou vzájemných pohledávek účastníků započtením ve smyslu § 580 obč. zák. a skončilo prodlení žalované se zaplacením vymáhané pohledávky ve výši 3,150.677,30 Kč. Proto odvolací soud přiznal žalobkyni právo na vymáhaný úrok z prodlení ve smluvené výši 0,5 % denně za období od 13. 7. 1993 do 21. srpna 1993 a ve zbývající části její nárok zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytýkala nesprávné právní posouzení okamžiku zániku pohledávek započtením. Nepopírala sice, že počátkem prodlení žalované s úhradou nedoplatku ceny díla byl den 13. července 1993 a že až podání žalované došlé soudu dne 6. září 1995 bylo projevem směřujícím k započtení, avšak namítla, že k zániku závazků započtením nedochází automaticky, když se setkají, nýbrž jen tehdy, pokud jeden z účastníků učiní projev vůle adresovaný druhému účastníku. Žalovaná do doby svého vyjádření k žalobě jednostranný úkon směřující k započtení neučinila, k vyúčtování penále z 23. července 1993 připojila pouze návrh ze dne 25. července 1993 na uzavření dohody o zápočtu pohledávek. Proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem. Projevila nesouhlas s argumentací dovolatelky a požadovala, aby Nejvyšší soud její dovolání zamítl.

Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, není však důvodné.

Existenci vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř., jakož i vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal a dovolatelka je ani netvrdila. Nejvyšší soud proto podle § 242 odst. 3, věty prvé o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu z důvodu uplatněného v dovolání.

O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, kdy odvolací soud na zjištěný skutkový stav použije nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyloží, případně nesprávně aplikuje.

Protože žádný z účastníků netvrdil (natož prokazoval), že by mezi nimi došlo k odchylné dohodě o okamžiku zániku pohledávek započtením, postupoval odvolací soud správně, když tento okamžik posuzoval podle ustanovení § 580 obč. zák. a vyložil, že žalobní pohledávka zanikla k okamžiku splatnosti pohledávky žalované na zaplacení penále, která se stala splatnou později, tedy ke dni 21. srpna 1993. Ve smyslu tohoto ustanovení není z hlediska doby zániku vzájemných pohledávek započtením vůbec rozhodné, kdy byl projev směřující k započtení učiněn, resp. kdy došel druhému účastníku, neboť s tím zákon v tomto ustanovení účinky zániku pohledávek nespojuje.

Pro úplnost je třeba dodat, že si dovolatelka nesprávně vykládá odůvodnění napadeného rozsudku, pokud tvrdí, že za projev směřující k započtení považoval odvolací soud návrh žalované ze dne 25. července 1993 na vzájemné započtení závazků a pohledávek , připojený k vyúčtování penále č. 1110193 ze dne 23. července 1993. Odvolací soud nikde v odůvodnění svého rozsudku takový závěr nevyjadřuje, naopak uvádí, že projev směřující k započtení adresovaný druhému účastníku učinila žalovaná nejpozději v řízení před soudem prvního stupně, maje na mysli, jak lze dovodit z popisné části odůvodnění, vyjádření žalované ze dne 31. srpna 1995, došlé soudu 6. září 1995. Ostatně i kdyby odvolací soud kvalifikoval kompenzační návrh žalované ze dne 25. července 1993 jako jednostranný projev směřující k započtení, tak by toto posouzení nemohlo mít žádný vliv na okamžik zániku žalobní pohledávky, jak již bylo shora uvedeno. Proto, považoval-li odvolací soud shodně s dovolatelkou za projev žalované směřující k započtení její vyjádření ze dne 31. srpna 1995, nemusel se již pro účely posouzení okamžiku zániku vzájemných pohledávek započtením zabývat tím, zda došlo ještě k jinému (dřívějšímu) jednostrannému projevu žalované směřujícímu k tomuto započtení.

Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. nebyl dovolatelkou v této věci uplatněn právem, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1, části věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalobkyně zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Náklady dovolacího řízení vzniklé plně úspěšné žalované sestávají jednak ze sazby odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 30.650,- Kč, vycházející z tarifní hodnoty 11,594.492,- Kč (0,5 % úrok z prodlení z částky 3,150.677,30 Kč za dobu 763 dnů) a dále z paušální částky 75,- Kč, stanovených podle § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně to, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 5. listopadu 2002

JUDr. Ivana Štenglová, v. r.

předsedkyně senátu