29 Odo 701/2004
Datum rozhodnutí: 27.04.2005
Dotčené předpisy: § 240 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb., § 242 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb.




V Brně 27. dubna 2005





JUDr. Ivana Štenglová,v.r.

předsedkyně senátu

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 701/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci návrhu a) J. H. a b) V. H., zastoupených JUDr. J. V., advokátem , na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze C. d., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 59/2002, o dovolání navrhovatelů proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2004, č. j. 14 Cmo 308/2003-68, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2003, č. j. 28 Cm 59/2002-32, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze C. d., (dále jen družstvo ) konané dne 7. 3. 2002 (dále jen členská schůze ).

V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že při posuzování platnosti prvního napadeného usnesení vycházel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že se na členskou schůzi dostavili oba navrhovatelé a jejich právní zástupce. Před zahájením schůze proběhla diskuse o tom, zda mohou být současně přítomni člen i jeho zástupce JUDr. J. V. Většinový závěr byl, že nikoliv. Poté první navrhovatel schůzi opustil s tím, že pověřuje JUDr. V., aby ho zastupoval.

K tomu odvolací soud uzavřel, že podle § 240 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), může člen družstva písemně zmocnit jiného člena nebo jinou osobu, aby jej na členské schůzi zastupovala. Účelem tohoto institutu zjevně je zastoupení nepřítomného člena na členské schůzi. Pro závěr, že by na členské schůzi mohli být současně přítomni oba, člen i jeho zástupce toto ustanovení podklad neskýtá. Úprava téže záležitosti u společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti je jednoznačná vyznívá tak, že na valné hromadě je přítomen buď společník (akcionář) nebo jeho zástupce. Není žádný rozumný důvod, proč by tomu v případě členské schůze družstva mělo být jinak.

Dále odvolací soud uzavřel, že ohledně druhého napadeného usnesení lze odvolatelům přisvědčit v tom, že článek 22 bod 3 písm. b) a d) stanov družstva je v rozporu se zákonem, konkrétně s § 243 odst. 1 a § 245 odst. 1 obch. zák. Jestliže dle stanov družstva plní členská schůze i působnost představenstva, což je dle § 243 odst. 1 obch. zák. také řízení činnosti družstva a rozhodování o všech záležitostech, které nejsou zákonem nebo stanovami vyhrazeny jinému orgánu, nemůže současně platit, že tyto činnosti vykonává předseda družstva.

Nicméně vyslovit neplatnost usnesení o schválení celých stanov pro tuto protiprávnost nelze, neboť se týká jen malé části stanov, jen jednoho z jejich 25 článků.

Pokud jde o třetí sporné usnesení členské schůze družstva (o nepřijetí paní S. za členku družstva), soud prvního stupně dospěl k závěru, že je v souladu s § 227 odst. 2 písm. b) obch. zák. a s článkem 6 odst. 5 stanov družstva. Vycházel z toho, že 74 % hlasů členů družstva bylo proti přijetí jmenované za členku.

Odvolatelé poukazovali na to, že soud prvního stupně vycházel z nesprávných skutkových zjištění. Tvrdili, že paní Staňková nikdy členství v družstvu neodmítla a že v této záležitosti s ní družstvo nejednalo korektně. Družstvo argumentovalo tím, že členské schůzi nelze vnutit, aby přijala někoho za člena družstva.

Odvolací soud uzavřel, že závěr soudu prvního stupně je správný. Rozhodnutí členské schůze o nepřijetí paní S. za členku družstva není protiprávní, neodporuje žádnému ustanovení obchodního zákoníku, případně stanov družstva. Z ničeho nevyplývá povinnost družstva jmenovanou za členku přijmout.

Z uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Tvrdí, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší dosud neřešené právní otázky

a činí tak v rozporu s hmotným právem. Dovolatelé namítají, že ustanovení § 240 odst. 2 obch. zák. nevylučuje současnou přítomnost zástupce a zastoupeného na členské schůzi a podle jejich názoru je nezákonné konstruovat omezení, která zákon nestanoví, ani z něj nevyplývají. I v obchodně právních vztazích platí zásada, že je dovoleno vše, co není zakázáno a co není v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Navíc v právních vztazích obecně platí, že jakékoli jednání (včetně soudního) se mohou zúčastnit zástupce i zastoupený společně a je jen na nich, zda tuto možnost realizují. Odkaz na ustanovení § 126 a § 184 odst. 1 obch. zák. považují za nepřípadný především proto, že pro členskou schůzi družstva platí speciální ustanovení § 240 odst. 2 obch. zák.

Dovolatelé dále konstatují, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně jim dal za pravdu, že ustanovení článku 22 bodu 3 písm. b) a d) stanov družstva jsou v rozporu se zákonem. Odmítl však vyslovit neplatnost usnesení členské schůze o schválení celých stanov pro tuto protiprávnost, protože se týká jen malé části stanov. Takový závěr nutně vyvolává otázku, kolik článků stanov by muselo být v rozporu se zákonem, aby rozhodnutí o schválení stanov jako celku, mohlo být považováno za neplatné pro rozpor se zákonem. Podle názoru dovolatelů rozpor byť jednoho ustanovení stanov se zákonem znamená, že usnesení členské schůze o schválení těchto stanov jako celku je v rozporu se zákonem také. Pro úplnost dovolatelé připomínají, že členská schůze výslovně rozhodovala o stanovách jako celku, a proto se nemohou domáhat vyslovení neplatnosti usnesení jen ohledně nezákonné části stanov. Takový postup by vedl k výhradě, že navrhují vyslovení neplatnosti usnesení, které členská schůze jako takové nepřijala. Navíc pokud by takové dělení stanov připustili, měl být návrh, pokud jde o neplatnost usnesení o schválení stanov, zamítnut jen z části.

V souvislosti s usnesením o nepřijetí paní S. za členku družstva, odkazují dovolatelé na argumentaci, kterou uvedli v odůvodnění odvolání. Zdůrazňují rozpor postupu družstva a následného rozhodnutí jeho členské schůze s dobrými mravy, což znamená s ohledem na § 3 odst. 1 občanského zákoníku také rozpor se zákonem. Dále připomínají, že i usnesení o nepřijetí paní S. za členku je v rozporu s právními předpisy a neplatné již proto, že člen družstva pan H., byl z jednání této členské schůze nezákonně vyloučen.

Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde zejména tehdy, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) především v řešení otázky, zda je právem člena družstva, aby byl na členské schůzi přítomen současně se svým zástupcem.

Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník tuto otázku výslovně neřeší, je třeba se dopracovat jejího řešení pomocí výkladu ustanovení § 240 odst. 2 obch. zák., a to především pomocí výkladu teleologického a logického. Jak správně uzavřel odvolací soud, je účelem institutu zastoupení zajistit členu družstva, který se nemůže zúčastnit členské schůze, možnost podílet se na jejím rozhodování prostřednictvím zástupce. Na takové zastoupení dává obchodní zákoník členu družstva právo. Jestliže je člen družstva přítomen na členské schůzi osobně, není zapotřebí, aby byl současně zastoupen v uvedeném slova smyslu. Účelem současné přítomnosti člena družstva a jeho zástupce proto nepochybně není zajistit členovi účast na členské schůzi, ale zástupce je přítomen za jiným účelem. Pak ale nelze dovodit právo člena na takové zastupování ze zákona a záleží pouze na členské schůzi, resp. na ostatních členech družstva, zda s přítomností zástupce člena, t. j. nečlena družstva, jehož přítomnost zákon neupravuje, na členské schůzi souhlasí. Pokud k tomu dovolatelé namítají, že i v obchodně právních vztazích platí zásada, že je dovoleno vše, co není zakázáno a co není v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, lze k tomu uzavřít, že členská schůze družstva je orgánem družstva, a proto rozhodování o tom, jakými pravidly se bude řídit, je vnitřní záležitostí družstva a náleží s výjimkou omezení stanovených zákonem družstvu, resp. členské schůzi. Závěr odvolacího soudu je proto správný.

Za otázku zásadního právního významu považuje dovolací soud i otázku, zda je možné pro rozpor jen některých ustanovení stanov se zákonem prohlásit za neplatné usnesení o schválení celých stanov.

Teorie i judikatura (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.8.2003, sp. zn. 29 Odo 146/2003) jsou jednotné v tom, že stanovy družstva či obchodní společnosti jsou smlouvou sui generis. Při posuzování jejich platnosti je proto třeba postupovat podle ustanovení § 41 občanského zákoníku, které určuje, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že nelze pro neplatnost jen jednoho z 25 článků stanov prohlásit za neplatné celé usnesení družstva o schválení těchto stanov, je jeho závěr správný za předpokladu, že nešlo o takový článek stanov, jehož neplatnost by způsobovala neplatnost celých stanov. Tak tomu ale v projednávané věci nebylo. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, týkal se tvrzený důvod neplatnosti přenesení části působnosti členské schůze, zastávající funkci představenstva malého družstva, na předsedu družstva. Neplatnost této části stanov tedy nezpůsobuje neplatnost celých stanov, neboť za stavu, kdy je tato část stanov neplatná pro rozpor se zákonem, uplatní se rozdělení působnosti mezi orgány družstva stanovené obchodním zákoníkem.

Pokud pak dovolatelé namítají, že se za situace, kdy členská schůze výslovně rozhodovala o stanovách jako celku, nemohou domáhat vyslovení neplatnosti usnesení jen ohledně nezákonné části stanov, není tento jejich závěr správný. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že nic nebrání tomu, aby pokud se důvod neplatnosti týká jen části usnesení členské schůze soud vyslovil neplatnost jen části tohoto usnesení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 41/2002, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/2004).

Z ustanovení § 242 odst. 2 ve vazbě na ustanovení § 131 odst. 3 písm. a) obch. zák. plyne, že soud neprohlásí za neplatné usnesení členské schůze, pakliže porušení zákona při jeho přijetí nemělo závažné právní následky. V projednávané věci odvolací soud takový závěr učinil, když poukázal na nepoměr mezi neplatnou částí stanov a obsahem napadaného usnesení. K tomu pak lze ještě dodat, že skutečnost, že přijetí usnesení o schválení stanov, jejichž část je pro rozpor se zákonem neplatná, nemělo závažné právní důsledky i proto, že, jak se uvádí shora, tato část stanov je neplatná bez ohledu na to, zda soud jejich neplatnost vysloví. Také proto nelze přisvědčit závěru dovolatelů, že měl soud vyslovit neplatnost i jen příslušné části usnesení o změně stanov.

Třetí předestřenou právní otázku Nejvyšší soud zásadně právně významnou neshledal.

Posouzení důvodů, které vedly členskou schůzi družstva k tomu, že nepřijala konkrétní osobu za člena družstva, postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významné právě a jen pro projednávanou věc. Již z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné. Pro úplnost je třeba dodat, že vyslovením neplatnosti takového usnesení by se paní Staňková členkou družstva nestala.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.

Podle ustanovení § 200e odst. 1 a 3 ve vazbě na ustanovení § 9 od st. 3 písm. b) o. s. ř. se ve věcech vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady rozhoduje usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i když tak není označeno, a proto také dovolací soud rozhodl ve věci usnesením. Uvedený nedostatek označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, neboť dovolatelé neměli ve věci úspěch a ze spisu se nepodává, že družstvu vznikly náklady dovolacího řízení, o jejichž úhradě by měl soud rozhodnout.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

JUDr. Ivana Štenglová

předsedkyně senátu