29 Odo 70/2005
Datum rozhodnutí: 23.11.2006
Dotčené předpisy: § 66 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb., § 251 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb., § 373 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb., § 567 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 70/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce S. b. d. P., d., proti žalovaným 1) Ing. V. R., a 2) Z. R., o zaplacení částky 1,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 20/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2004, č.j. 14 Cmo 354/2003-151, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2004, č.j. 14 Cmo 354/2003-151, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. května 2003, č.j. 19 Cm 20/99-110, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaných, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku 1,000.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 11. září 1996 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že předmětem řízení je nárok žalobce na náhradu škody, kterou mu měli způsobit žalovaní jako bývalí členové představenstva. Při posuzování důvodnosti žaloby přitom soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých:

1) dne 26. května a 1. července 1993 představenstvo žalobce (jehož členy byli mimo jiné i oba žalovaní) vyslovilo souhlas s poskytnutím záruky za úvěr poskytnutý společnosti P., spol. s r. o. (dále jen společnost ) A. P. a. s. (dále jen banka ) ve výši 78,000.000,- Kč;

2) na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 25. června 1993 mezi společností a bankou byl společnosti poskytnut úvěr v částce 28,000.000,- Kč;

3) prohlášením ručitele ze dne 22. června 1993 se žalobce zastoupený Ing. V.R. (předsedou družstva) zaručil za úvěr z výše uvedené úvěrové smlouvy ve výši 8,000.000,- Kč;

4) smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 21. června 1993 žalobce poskytl k zajištění výše uvedeného úvěru své nemovitosti ;

5) banka dopisem ze dne 2. května 1995 uplatnila vůči žalobci pohledávku z titulu ručení ve výši 8,000.000,- Kč, s tím, že vyčerpala veškeré možnosti k uplatnění pohledávky z úvěru vůči společnosti;

6) smlouvou ze dne 24. ledna 1997 uzavřenou mezi žalobcem a bankou se žalobce zavázal uspokojit banku z titulu ručení a zástavy do sjednané výše formou splátek dle dohodnutého splátkového kalendáře, přičemž v období od 14. listopadu 1996 do 2. dubna 1997 žalobce bance uhradil 20,000.000,- Kč;

7) shromáždění delegátů žalobce konaná ve dnech 26. listopadu a 9. prosince 1997 a 27. dubna 1998 mimo jiné rozhodla o pověření představenstva podat žalobu o náhradu škody ve výši 8,000.000,- Kč vůči žalovaným;

8) stanovy družstva žalobce ve znění přijatém shromážděním delegátů dne 13. května 1993 upravovaly předmět činnosti družstva v článku 3 tak, že tímto je především organizování výstavby a provozu bytových a nebytových objektů a zabezpečování plnění poskytovaných s užíváním bytů a nebytových prostor (bod 1.), další činnosti družstva související s bytovou výstavbou nebo užíváním nebytových prostor (bod 2. písmena a/ až e/) a jiné činnosti schválené shromážděním delegátů (bod 2. písm. f/).

Vycházeje z výše uvedených zjištění a odkazuje na ustanovení § 66 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) ve spojení s ustanovením § 260 obch. zák. a ustanoveními § 566 a § 570 obch. zák., soud prvního stupně uzavřel, že převzetí odpovědnosti na věcech svěřených představuje přijetí členství ve výkonném orgánu družstva, kdy pravomoce představenstva představují mimo jiné práva nakládat s majetkem družstva a jednat jménem družstva navenek ve všech věcech . Při výkladu článku 3, bodu 2. písm. f/ stanov dále dovodil, že zmíněné ustanovení mělo na mysli jakoukoli jinou činnost nesouvisející se zabezpečováním a výkonem bytových či nebytových činností ve prospěch svých členů , pročež k poskytnutí ručení a zástav jakékoli třetí osobě mělo mít představenstvo souhlas shromáždění delegátů a bez tohoto souhlasu porušilo stanovy.

Toto porušení stanov představenstvem - pokračoval soud prvního stupně způsobilo žalobci škodu , a to ve formě jeho povinnosti zaplatit za společnost úvěr do výše ručení , tj. do částky 20,000.000,- Kč. V situaci, kdy představenstvo jednak porušilo stanovy družstva, jednak poskytnutím ručení a zástav přijalo nepřiměřená rizika (nejednalo s odbornou péčí mandatáře - § 567 odst. 1 obch. zák., ani dle pokynů mandanta - § 567 odst. 2 obch. zák.), odpovídá za vzniklou škodu podle ustanovení § 570 obch. zák.

Konečně soud prvního stupně posuzoval, zda žalobce vyvinul takovou iniciativu, aby odvrátil vznikl škody, a zda vyvinul dostatečnou součinnost ve smyslu ustanovení § 376 obch. zák. Potud uzavřel, že žalobce až v listopadu 1996 uplatnil vůči společnosti žalobou částku 4,000.000,- Kč s příslušenstvím a následně v prosinci 1996 podal návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti, přičemž nevymáhal ani nároky sjednané smlouvou o odměně za poskytnutí ručení. Nečinnost žalobce v době od 2. května 1995 do podání návrhu na prohlášení konkursu soud prvního stupně vyhodnotil jako nedostatek součinnosti (§ 376 obch. zák.), pročež shledal žalobu neopodstatněnou.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. května 2004, č.j. 14 Cmo 354/2003-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - zdůraznil, že v projednávané věci nejde o odpovědnost žalovaných dle § 570 obch. zák., neboť ke škodě nedošlo na věcech (peněžních prostředcích), které žalovaní převzali od družstva . Odpovědnost za tvrzenou škodu je - podle názoru odvolacího soudu - nutno posoudit s ohledem na § 66 odst. 2, § 566 a násl. obch. zák. a podle § 373 a násl. obch. zák. Potud se zabýval především tím, zda žalovaní, jak tvrdí žalobce, skutečně jako členové představenstva převzali za družstvo závazek ručení za závazek společnosti splatit úvěr bance a podepsali zástavní smlouvu k zajištění téhož dluhu, ačkoli tento obchod nespadal do předmětu činnosti družstva a aniž měli (podle stanov potřebný) souhlas shromáždění delegátů , a nepočínali si s odbornou péčí, když obchod byl příliš rizikový se zanedbatelným výnosem .

Cituje článek 2, bod 3. písm. f/ stanov, ve znění změn, o nichž mělo být rozhodnuto na shromáždění delegátů konaném 26. května 1993, odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci o jiný předmět činnosti družstva ve smyslu zmíněného článku stanov nešlo, když shora uvedené úkony (převzetí ručení a uzavření zástavní smlouvy) představovaly ojedinělou záležitost a nikoli pravidelné podnikání, pročež souhlas shromáždění delegátů k těmto úkonům nutný nebyl. Žalovaní pak neporušili - pokračoval odvolací soud - ani povinnost vyplývající pro ně z ustanovení § 66 odst. 2 a § 567 odst. 1 obch. zák., tj. povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí, když dali na doporučení ředitele družstva Ing. J., který měl jejich důvěru a který pro ně (vzhledem k funkci, kterou zastával) představoval dostatečnou záruku, že záležitost byla kvalifikovaně posouzena .

Jelikož se žalovaní tvrzeného porušení právních povinností nedopustili, odpovědnost za škodu dle § 373 obch. zák. nenesou ; proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně (byť z jiných důvodů) jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu přitom dovolatel usuzuje z hlediska stanovení odpovědnosti statutárního orgánu družstva vůči družstvu .

Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, podle kterého při posuzování otázky porušení právní povinnosti žalovanými postupoval správně soud prvního stupně, který při výkladu článku 3, bodu 2., písm. f) stanov uzavřel, že upravuje jakoukoli jinou činnost nesouvisející se zabezpečováním a výkonem bytových či nebytových činností ve prospěch členů družstva , pročež k poskytnutí ručení a zástav jakékoli třetí osobě mělo mít představenstvo souhlas shromáždění delegátů . Dovolatel nesdílí ani názor odvolacího soudu, že žalovaní neporušili povinnosti pro ně vyplývající z ustanovení § 66 odst. 2 a § 567 odst. 1 obch. zák., tj. povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí. Je všeobecně známo, že poskytování záruk za dlužníky bankovním domům je riskantní operace a je třeba dbát zvýšenou měrou o zabezpečení všech rizik, zejména v případě, kdy tato činnost nepatří mezi obvyklé činnosti podnikatelského subjektu. Pokud stavební bytové družstvo, které existuje a funguje za zcela jiným účelem, provádí v rámci své podnikatelské činnosti i takovéto méně obvyklé operace, tím větší to klade nároky na statutární orgán v jeho činnosti a tím vyšší je jeho odpovědnost .

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává, a potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné, v řešení otázky odpovědnosti za škodu vzniklou družstvu v důsledku jednání členů představenstva družstva.

Jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud podrobil dovolacímu přezkumu především správnost závěru odvolacího soudu, že se žalovaní nedopustili porušení právních povinností .

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Vzhledem k datům rozhodnutí představenstva o poskytnutí záruky , prohlášení ručitele a uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva, je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad obchodního zákoníku ve znění zákonů č. 600/1992 Sb., č. 264/1992 Sb. a č. 591/1992 Sb.

Podle ustanovení § 260 obch. zák., nestanoví-li se v této hlavě jinak, použijí se na družstvo přiměřeně ustanovení hlavy I díl I (§ 56 až 75) této části zákona.

Ustanovení § 66 odst. 2 obch. zák. určuje, že vztah mezi společností a členem statutárního či jiného orgánu společnosti nebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti se řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud z jejich ujednání se společností nebo jiných ustanovení tohoto zákona upravujících jejich povinnosti nevyplývá jiné určení práv a povinností.

Nároky družstva z odpovědnosti členů orgánů družstva za škodu uplatňuje představenstvo. Vůči členům představenstva uplatňuje nároky družstva kontrolní komise prostřednictvím jí určeného člena. Tyto nároky družstva mohou být uplatněny u soudu jen s předchozím souhlasem členské schůze. Stanovy mohou určit, že členská schůze schvaluje i narovnání v této věci (§ 251 obch. zák.).

Podle ustanovení § 373 obch. zák., kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.

Pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených tímto zákonem platí obdobně ustanovení § 373 a násl. (§ 757 obch. zák.).

Ustanovení § 567 určuje, že mandatář je povinen postupovat při zařizování záležitosti s odbornou péčí (odstavec 1). Činnost, k níž se mandatář zavázal, je povinen uskutečňovat podle pokynů mandanta a v souladu s jeho zájmy, které mandatář zná nebo musí znát (odstavec 2 věta první).

Mandatář odpovídá za škodu na věcech převzatých od mandanta k zařízení záležitosti a na věcech převzatých při jejím zařizování od třetích osob, ledaže tuto škodu nemohl odvrátit ani při vynaložení odborné péče (§ 570 věta první obch. zák.).

V daném případě Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) žalobou uplatněný nárok správně posuzoval podle ustanovení § 373 a násl. obch. zák., když zcela nepochybně o škodu na věcech převzatých (§ 570 obch. zák.) nejde.

Dále Nejvyšší soud přezkoumal právní závěr odvolacího soudu o (ne)porušení právních povinností žalovanými.

Obchodní zákoník v rozhodném znění (oproti stávající právní úpravě obsažené v § 243 odst. 8 a § 194 odst. 5 obch. zák., ukládající členům představenstva vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře) způsob výkonu činnosti, k níž se - svým souhlasem s volbou - členové představenstva družstva zavázali, výslovně neupravoval. Přesto ale lze z pouze přiměřeného užití ustanovení o mandátní smlouvě (§ 66 odst. 2 a § 567 odst. 1 obch. zák.) a na základě srovnání s právní úpravou výkonu působnosti členů představenstva akciové společnosti (určující povinnost vykonávat působnost s náležitou péčí - viz § 194 odst. 5 obch. zák.), dovodit, že obdobné požadavky obchodní zákoník klade i na výkon působnosti členů představenstva družstva. Samotné posouzení, zda jednotliví členové představenstva družstva této povinnosti dostáli, je pak závislé na okolnostech konkrétního případu.

Považoval-li odvolací soud za naplnění povinnosti žalovaných postupovat s náležitou péčí při zařizování záležitostí družstva to, že dali na doporučení ředitele družstva Ing. Jíry, který měl jejich důvěru a který pro ně (vzhledem k funkci, kterou zastával) představoval dostatečnou záruku, že záležitost byla kvalifikovaně posouzena , je jeho právní posouzení věci nesprávné. Akceptace takového právního závěru by totiž v podstatě znamenala vyloučení odpovědnosti členů představenstva družstva za škodu způsobenou družstvu pouze na základě jejich subjektivního názoru na důvěryhodnost a kvalifikovanost předsedy družstva.

Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu posoudit, zda poskytnutí ručení a zastavení nemovitostí odpovídalo požadavku náležité péče, a to vzhledem k podmínkám, za kterých byly tyto právní úkony učiněny.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. listopadu 2006

JUDr. Petr G e m m e l , v. r.

předseda senátu