29 Odo 7/2005
Datum rozhodnutí: 26.06.2007
Dotčené předpisy:




29 Odo 7/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v konkursní věci dlužníka Zemědělského družstva P. v likvidaci, o návrhu věřitelky N., a. s., zastoupené advokátkou, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 K 6/2002, o dovolání věřitelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. července 2004, č. j. 2 Ko 193/2002-111, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. července 2004, č. j. 2 Ko 193/2002 111 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2002, č. j. 22 K 6/2002-33, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 30. dubna 2002, č. j. 22 K 6/2002-33, Krajský soud v Ostravě prohlásil k návrhu věřitelky (Z. z. a n. v P., a. s., která posléze změnila obchodní firmu na N., a. s.) konkurs na majetek dlužníka (Z. d. P. v likvidaci).

Soud dospěl k závěru, že navrhující věřitelka je aktivně věcně legitimována k podání návrhu na prohlášení konkursu, neboť má za dlužníkem splatnou pohledávku (pohledávky z obchodního styku, které vznikly převážně odběrem zboží /dodaných pesticidů dle kupní smlouvy ze dne 11. března 1997 a krmných směsí dle kupní smlouvy ze dne 21. ledna 1998/ ve výši 6.746.925,- Kč, odsouhlasené dlužníkem 12. ledna 1999 /ke dni 31. prosinci 1998 na základě provedené inventarizace pohledávek/, s jejichž úhradou je dlužník v prodlení po dobu delší 3 let). K výzvě soudu prokázali své splatné nároky i další věřitelé dlužníka a dlužník není schopen svým věřitelům dlouhodobě plnit, takže je v úpadku ve formě insolvence. Přitom byly splněny i ostatní podmínky pro prohlášení konkursu.

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace navrhující věřitelky.

Odvolací soud se zabýval ujednáním obsaženým v článku II. smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 3. prosince 1997, uzavřené mezi navrhující věřitelkou jako zástavní věřitelkou a dlužníkem (dále též jen zástavní smlouva ). Toto ujednání odvolací soud shodně se soudem prvního stupně hodnotil jako uznání závazku dlužníkem, jímž byla založena vyvratitelná právní domněnka o tom, že dluh v době uznání trval. Dlužník v zástavní smlouvě prohlásil, že má vůči navrhující věřitelce ke dni podpisu zástavní smlouvy dluh ve výši 9.683.302,- Kč (z titulu neuhrazených faktur za odebrané krmné směsi a agrochemikálie ve výši 8.855.328,- Kč a z titulu povinnosti platit úrok z prodlení za pozdní úhradu již zaplacených faktur za odebrané krmné směsi a agrochemikálie ve výši 827.974,- Kč). Jde o platné uznání závazku učiněné osobami oprávněnými.

V odvolacím řízení však dlužník uplatnil námitku promlčení pohledávky tvrzené navrhující věřitelkou. Právo dlužníka vznést námitku promlčení žádný hmotněprávní ani procesní předpis nekoncentruje do určitého stadia řízení, přičemž z povahy námitky promlčení dané hmotněprávní úpravou (§ 100 odst. 1 občanského zákoníku - dále též jen obč. zák. a § 388 odst. 1 obchodního zákoníku - dále též jen obch. zák. ) plyne, že ji lze uplatnit kdykoli v průběhu řízení, až do právní moci rozhodnutí o věci (tedy i v odvolacím řízení). Námitkou promlčení se tedy odvolací soud věcně zabýval, přičemž s přihlédnutím k ustanovení § 407 odst. 1 obch. zák. uzavřel, že je důvodná, když čtyřletá promlčecí doba uplynula 3. prosince 2001. Ze spisu totiž plyne, že navrhující věřitelka přihlásila pohledávku do konkursu 31. května 2002. Promlčecí doba se vzhledem k ustanovení § 20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) podáním přihlášky staví, navrhující věřitelka však takto uplatnila svá práva u soudu až po uplynutí promlčecí doby. Z vyjádření navrhující věřitelky z 5. června 2002 přitom plyne, že svůj nárok nepřihlásila ani u soudu v nalézacím řízení.

K tvrzení navrhující věřitelky, že splatnost závazků byla zástavní smlouvou posunuta do 30. září 1999, odvolací soud uvedl, že prohlášení dlužníka, jenž se zavázal dlužnou částku uhradit nejpozději do 30. září 1999 , není dohodou ve smyslu § 516 obč. zák., na jejímž základě by došlo ke změně obsahu závazku.

Ke splatným pohledávkám navrhující věřitelky, jež měly vzniknout po 3. prosinci 1997, odvolací soud uvedl, že uznání závazku provedené provozní účetní dlužníka na základě inventarizace pohledávek dne 12. ledna 1999 ke dni 31. prosinci 1998 nesplňuje náležitosti uznání závazku ve smyslu § 407 obch. zák. (uznávací projev dlužníka odtud neplyne), což navrhující věřitelka v návrhu na prohlášení konkursu ani netvrdila. Žádný z dokladů zahrnutých v inventarizaci podle odvolacího soudu neobsahuje potvrzení kupujícího o převzetí zboří a navrhující věřitelka doklady o poskytnutém plnění nedoložila.

Odvolací soud konečně uzavřel, že soud prvního stupně se nezabýval tím, zda se na dlužníka nevztahuje ochranná lhůta uvedená v § 67c odst. 1 ZKV.

Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhující věřitelka včasné dovolání, uvádějíc, že nesouhlasí s jeho právními závěry (a uplatňujíc tak slovně dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu - dále též jen o. s. ř. , jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).

Dovolatelka v první řadě poukazuje na to, že odvolací soud přisvědčil dlužníkově námitce, že nedoložila doklady o skutečném dodání zboží, jehož nezaplacením vznikla pohledávka , přičemž to, že zboží bylo skutečně dodáno, bylo mezi stranami nesporné již před podáním návrhu na prohlášení konkursu. Dlužník uznal pohledávku co do důvodu i výše výslovným prohlášením v zástavní smlouvě ze dne 3. prosince 1997; v konkursním řízení proto nelze zpochybňovat existenci pohledávky.

Za nesprávný pokládá dovolatelka i závěr o promlčení pohledávky, s tím, že ta byla vedena v dlužníkově účetnictví a jeho provozní účetní (jež jednala jako osoba k tomu oprávněná - zástupce na základě ustanovení § 15 obch. zák.) ji uznala za oprávněnou co do důvodu i výše odsouhlasením stavu pohledávek k 31. prosinci 1998. Uznání závazku tak bylo platně provedeno 12. ledna 1999 s účinky dle ustanovení § 407 obch. zák. Dovolatelka přihlásila pohledávku do konkursu dne 31. května 2002, tedy dříve, než došlo k jejímu promlčení a námitka promlčení vznesená dlužníkem není a nebyla důvodná. Dovolatelka má za nepřípadný i poukaz odvolacího soudu na to, že konkurs byl prohlášen 30. dubna 2002, tj. v době, kdy tuto možnost vylučovalo ustanovení § 67c ZKV. K tomu uvádí, že dlužník od roku 1999, kdy vstoupil do likvidace, zemědělskou prvovýrobu neprovozuje. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dlužník má ve vyjádření k dovolání skutkové a právní posouzení věci odvolacím soudem za správné.

Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

Dovolání je přípustné dle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

Nejvyššímu soudu je známo, že po podání dovolání proběhlo u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 K 44/2004, mimo jiné i na základě nového návrhu dovolatelky, další konkursní řízení ohledně téhož dlužníka, na jehož základě tento soud usnesením ze dne 18. března 2005, č. j. 22 K 44/2004-44, znovu prohlásil konkurs na majetek dlužníka (ve vztahu k dovolatelce však řízení tímtéž usnesením zastavil). Usnesením ze dne 6. září 2006, č. j. 1 Ko 101/2005-233 (původně č. l. 162), ovšem Vrchní soud v Olomouci toto usnesení k dovolání dlužníka rovněž změnil tak, že návrh na prohlášení konkursu zamítl. V současnosti zde tedy není překážka, jež by dovolací soud omezila ve způsobu rozhodování. Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k době vydání napadeného usnesení je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., č. 120/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 403/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 101/2003 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 210/2003 Sb. a zákona č. 257/2004 Sb.

Dovolání je přitom důvodné již proto, že odvolací soud přihlédl k námitce promlčení pohledávky uplatněné dlužníkem až v průběhu řízení o jeho odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu.

Jak Nejvyšší soud na toto téma uzavřel již v usnesení uveřejněném pod číslem 27/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 27/2005 ), na něž v podrobnostech odkazuje, proti návrhu na prohlášení konkursu se dlužník vskutku může ubránit i prostřednictvím v konkursním řízení důvodně uplatněné námitky, že pohledávka, kterou navrhující věřitel dokládá svou věcnou legitimaci, je promlčena. Tamtéž však vysvětlil, že k námitce promlčení uplatněné dlužníkem až v průběhu řízení o jeho odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu odvolací soud nepřihlíží. Učinil tak v návaznosti na závěry, jež předtím formuloval především v usnesení ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002 (v důvodech R 27/2005 citované), posléze uveřejněném pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 53/2005 ). V R 53/2005 totiž uzavřel, že v řízení o odvolání dlužníka proti usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek jsou z hlediska konkursního práva rozhodné skutečnosti, které nastaly (vznikly) nejpozději ke dni prohlášení konkursu soudem prvního stupně, přičemž ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. tím není dotčeno.

Napadené rozhodnutí tedy v dotčeném ohledu správné není a důvod je zrušit je dán již v rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.

Námitka dovolatelky, že odvolací soud přisvědčil dlužníkově námitce, že nedoložila doklady o skutečném dodání zboží, jehož nezaplacením vznikla pohledávka , přičemž to, že zboží bylo skutečně dodáno, bylo mezi stranami nesporné již před podáním návrhu na prohlášení konkursu, má skutkový charakter a z obsahového hlediska se pojí s dovolacím důvodem dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

K tomu Nejvyšší soud dodává, že dodání zboží zpochybňoval dlužník již ve vyjádření k návrhu na prohlášení konkursu (č. l. 18-21, bod II. odst. 3 vyjádření) a skutkový stav věci ohledně této skutečnosti tak mezi účastníky nesporný nebyl. Nicméně právě ze skutečnosti, že dlužník dodání zboží, jehož cena tvoří dovolatelkou uplatněnou pohledávku, zpochybňoval, ústí závěr, že řízení je postiženo zmatečnostní vadou ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř., ke které dovolací soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a která tkví v tom, že účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Oba soudy totiž o věci rozhodly bez jednání.

Nejvyšší soud přitom podmínky, za nichž lze o návrhu věřitele na prohlášení konkursu na majetek dlužníka rozhodnout ve smyslu § 66a odst. 1 ZKV bez jednání, vyložil (v návaznosti na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. července 2005 ve věci EXEL proti České republice) v usnesení uveřejněném pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 64/2006 ).

Tam uzavřel, že k projednání návrhu věřitele na prohlášení konkursu na majetek dlužníka a rozhodnutí o něm nemusí soud prvního stupně nařizovat jednání, jestliže:

1) dlužník návrhu věřitele na prohlášení konkursu neodporoval, tedy se přes výzvu soudu k návrhu na prohlášení konkursu na svůj majetek nevyjádřil, nebo ve vyjádření uvedl, že s návrhem na prohlášení konkursu souhlasí, nebo

2) skutkový stav věci je mezi účastníky řízení nesporný, nebo

3) o návrhu na prohlášení konkursu lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, anebo

4) již v průběhu přípravy jednání vyjde v řízení najevo, že sporné skutečnosti nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně opodstatněných důkazních návrhů by konkursní soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce navrhujícího věřitele nebo známého věřitele.

O případy uvedené pod body 1) až 3) v posuzované věci nešlo a případ uvedený pod bodem 4) (k němuž se rovněž nepojí žádný z argumentů soudů nižších stupňů) by u soudu prvního stupně mohl vést jen k zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu bez jednání.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil nejen napadené usnesení, nýbrž (pro popsanou vadu řízení, která nebyla zhojena ani v odvolacím řízení a postihuje tak řízení před soudy obou stupňů) i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). Za daného stavu věci, se již nezabýval dalšími námitkami dovolatelky ohledně aplikace § 67c odst. 1 ZKV a povahy odsouhlasení závazků při inventarizaci, neboť to bude v další fázi řízení úkolem soudu prvního stupně.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. června 2007



JUDr. Zdeněk Krčmář



předseda senátu