29 Odo 695/2005
Datum rozhodnutí: 28.06.2007
Dotčené předpisy:




29 Odo 695/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v konkursní věci dlužnice C. spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. N., advokátem, o návrhu věřitelů a/ E. L. a. s. v likvidaci , zastoupené JUDr. M. S., advokátkou a b/ F. T. B. V., zastoupené Prof. JUDr. M. B., advokátem na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 K 23/2001, o dovolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. července 2004, č. j. 40 K 23/2001-793 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2005, č. j. 2 Ko 129/2004-831, takto:

I. Řízení o dovolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. července 2004, č. j. 40 K 23/2001-793, se zastavuje.

II. Dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2005, č. j. 2 Ko 129/2004-831, se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 17. prosince 2002, č. j. 40 K 23/2001-561, Krajský soud v Hradci Králové připustil, aby do řízení namísto věřitelky Č. k. a. (dále též jen agentura ) vstoupila společnost E. G., a. s.

Ve výroku označeným usnesením ze dne 12. července 2004 pak Krajský soud v Hradci Králové prohlásil k návrhu věřitelů a/ E. L. a. s. v likvidaci a b/ F. T. B. V. konkurs na majetek dlužnice C.M.S. spol. s r. o. a správcem její konkursní podstaty ustanovil JUDr. D. D.

Soud dospěl na základě předložených listin k závěru, že dlužnice je ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) v úpadku pro platební neschopnost. Za věřitele dlužnice s pohledávkami po lhůtě splatnosti pokládal soud navrhující věřitelku a/ s pohledávkou ve výši 871.508,50 Kč, navrhující věřitelku b/, s pohledávkou ve výši 64.770.859,11 Kč a Č., a. s. (dále též jen banka ) s pohledávkou ve výši 553.227,- Kč. K pohledávce banky soud uvedl, že jde o dlužné úroky z prodlení za pozdní úhradu leasingových splátek, s tím, že pohledávku představující leasingové splátky, k jejichž úhradě byla dlužnice povinna jako leasingová nájemkyně, postoupila bance leasingová pronajímatelka (společnost L. I. P. a. s.).

K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze rovněž ve výroku označeným usnesením ze dne 13. ledna 2005 zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. prosince 2002 (první výrok) a potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. července 2004 (druhý výrok). Odvolací soud s přihlédnutím k odvolacím námitkám nejprve uvedl, že navrhující věřitelka a/ se řízení účastnila od počátku a navrhující věřitelka b/ na základě svého (dalšího) návrhu na prohlášení konkursu od 29. dubna 2003 (v intencích § 4 odst. 4 ZKV). Navrhující věřitelka b/ se přitom řízení účastnila s pohledávkou, pro kterou původně podala návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužnice banka.

Usnesení ze 17. prosince 2002 pak odvolací soud zrušil proto, že neodpovídalo stavu v době vyhlášení jeho usnesení (nositelkou pohledávky původně náležící bance již nebyla společnost E. G., a. s., nýbrž - na základě dalšího postoupení pohledávky - navrhující věřitelka b/).

Ve vztahu k usnesení ze dne 12. července 2004 přitakal odvolací soud závěru soudu prvního stupně o osvědčení úpadku dlužnice projevujícího se dlouhodobým nedostatkem její platební schopnosti (neplněním splatných závazků více věřitelům). Shodně se soudem prvního stupně měl odvolací soud za doloženou pohledávku navrhující věřitelky a/ z leasingové smlouvy ze dne 19. dubna 1995 (dále též jen leasingová smlouva č. 1) a z leasingové smlouvy ze dne 29. listopadu 1996 (dále též jen leasingová smlouva č. 2), včetně dodatků z 30. června 1998. Uzavřel, že jde o smluvní pokutu za opožděnou úhradu leasingových splátek ve smyslu bodu V/4 leasingové smlouvy č. 1, uznanou dlužnicí v dohodě z 6. května 1999 i tím, že dlužnice na úhradu smluvní pokuty částečně plnila částkou 980.000,- Kč.

Z dohody ze 6. května 1999 dlužnice stále dluží 482.473,80 Kč a po uzavření této dohody vznikla dlužnici povinnost uhradit další smluvní pokutu ve výši 372.351,80 Kč, která jí byla vyúčtována fakturou datovanou 12. dubna 2000. Na smluvní pokutě z leasingové smlouvy č. 2 pak dlužnice má uhradit dalších 16.682,90 Kč. Legitimaci navrhující věřitelky a/ dovodil odvolací soud z toho, že podle dodatků k leasingovým smlouvám z 30. června 1998 (podepsaných i dlužnicí) odkoupila předmět leasingu od původní leasingové pronajímatelky (společnosti L. I. P. a. s.) a uvedeného dne současně došlo k postoupení pohledávek plynoucích z leasingových smluv.

Obranu dlužnice, že dodatek z 30. června 1998 je neplatný podle § 39 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) pro rozpor s dobrými mravy i podle § 49a obč. zák. (jelikož jej podepsala v omylu vyvolaném navrhující věřitelkou a/) a že na základě této dohody zaplatila navrhující věřitelce a/ částku 1.012.066,40 Kč bez právního důvodu, odmítl odvolací soud jako účelovou, zdůrazňuje, že dlužnice ji předkládá až v průběhu konkursního řízení, ničím ji nedokládá a původně se chovala v souladu s dodatkem.

K obraně dlužnice proti pohledávce navrhující věřitelky b/, založené na tvrzení, že úvěr sjednaný s původní věřitelkou (I. a. s.) v úvěrové smlouvě ze dne 26. října 1998 nikdy nečerpala (že I. a. s. si částku 28 miliónů Kč po jejím převedení na účet dlužnice téměř celou vyinkasovala zpět), odvolací soud uvedl, že dlužnice tímto tvrzením existenci pohledávky ve skutečnosti potvrzuje. Skutečnost, že úvěr byl poskytnut a vzápětí (ne celý) odčerpán, je podle odvolacího soudu závislá na původních ujednáních dlužnice s I. a. s. a nic nemění na tom, že dlužnice poskytnutý úvěr nesplatila, což plyne z jejího vlastního tvrzení, že úvěr měl být jednorázově splacen 10. října 1998 a že proto vznáší námitku promlčení. Ani námitka promlčení pak podle odvolacího soudu neobstojí, jelikož banka podala návrh na prohlášení konkursu 2. srpna 2001 a v důsledku tohoto návrhu respektive přihlášky došlo v souladu s ustanovením § 402 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) a § 20 odst. 8 ZKV ke stavení běhu promlčecí doby.

Konečně měl odvolací soud za prokázanou i pohledávku banky ve výši 553.227,- Kč, představující úroky z prodlení z titulu pozdní úhrady leasingových splátek z další leasingové smlouvy (dále též jen leasingová smlouva č. 3) uzavřené dlužnicí se společností L. I. P. a. s. K tomu dodal, že dlužnice žádné skutečnosti svědčící o opaku toho, co o pohledávce zjistil soud prvního stupně, neuvedla.

Proti usnesení odvolacího soudu, a to výslovně proti oběma jeho výrokům, jakož i proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. července 2004, podala dlužnice včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/).

Dovolatelka po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení poukazuje na to, že k 12. červenci 2004 byla účastnicí řízení (jako navrhující věřitelka) stále banka a nikoliv agentura nebo E.G., a. s.

Dále dovolatelka s odvoláním na ustanovení § 1 odst. 2 ZKV a platnou judikaturu uvádí, že existence alespoň dvou věřitelů nemůže být osvědčena tím, že jediný věřitel svou pohledávku postoupí třetí osobě, ale je dána, jen má-li dlužník více původních věřitelů; přitom zdůrazňuje (odkazujíc na dílo Zelenka, J. - Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící - komentář, 2. vydání, Praha, Linde 2002), že požadavek zákona na pluralitu věřitelů nelze posuzovat odděleně od požadavku plurality splatných závazků , které dlužník není schopen plnit. Dlužník musí mít nejméně dva věřitele, z nichž každý má proti němu pohledávku po lhůtě splatnosti.

Dovolatelka argumentuje rovněž ustanoveními § 2 odst. 3 a § 4 odst. 4 ZKV, rozebírajíc povahu institutu přistoupení k řízení a usuzujíc, že je-li zde na základě takového přistoupení v době rozhodování odvolacího soudu jiný okruh účastníků řízení a zpravidla též jiný skutkový stav, bývá to samo o sobě důvodem zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení; k tomu cituje z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 Ko 63/95 pasáž, podle níž nedoloží-li věřitel, že má pohledávku za dlužníkem ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 ZKV a že je k podání návrhu na prohlášení konkursu aktivně legitimován, není dána jedna z podmínek prohlášení konkursu na majetek dlužníka a návrh je proto nutno zamítnout . Z řečeného pak podle dovolatelky plyne, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně posoudil aktivní věcnou legitimaci navrhujících věřitelů a jeho rozhodnutí se proto (stejně jako usnesení soudu prvního stupně z 12. července 2004) jeví zmatečným.

Odvolacímu soudu dovolatelka v daných souvislostech vytýká, že pouze popisuje postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy na agenturu a poté na E. G., a. s. a na F. T. B. V., ačkoli odvoláním nezpochybňovala smlouvy postoupení pohledávek, nýbrž to, jak soud prvního stupně posoudil aktivní legitimaci jednotlivých věřitelů.

Odvolací soud měl za prokázanou i pohledávku tvrzenou navrhující věřitelkou b/, a to pohledávku Č., a. s. Dovolatelka existenci uvedené pohledávky ve výši 553.227,- Kč, představující úroky z prodlení z titulu pozdních splátek, neuznává a namítá, že postoupením pohledávek mezi L. I., a. s. a bývalou I., a. s. došlo i k postoupení jejího příslušenství.

Dovolatelka uvádí, že dne 4. května 1995 uzavřel leasingový pronajímatel L. I., a. s. jako postupitel a I., a. s. jako postupník smlouvu o postoupení pohledávek č. 4664/11/95, jejímž předmětem byly pohledávky z leasingové smlouvy č. 620697 uzavřené dne 19. dubna 1995. V předmětné smlouvě se společnost L. I., a. s. zavázala, že v případě, že nájemce poruší platební režim, bude pohledávka úvěrována, tedy, že budou uplatněny vůči ní sankce. Pro dovolatelku se tedy uzavřením výše uvedené smlouvy nic nezměnilo, neboť byla smluvně zavázána pouze vůči L. I., a. s. Do smluvního vztahu s I. a. s. se dovolatelka dostala zástavní smlouvou ze dne 10. dubna 1995, jež byla uzavřena z důvodu, že I., a. s. jako zástavní věřitelka uzavřela se společností L. I., a. s. smlouvu 4663/11 a 4664/11 o odkupu pohledávek. Zástavní právo bylo zřízeno ve prospěch I., a. s. do částky 4,296.802,- Kč. Dne 18. dubna 1995 oznámila společnost L. I., a. s. dovolatelce, že pohledávky ze shora uvedených leasingových smluv byly odkoupeny I., a. s.

Dovolatelka zdůrazňuje, že pohledávky vyplývající z leasingových smluv jsou jedna věc a samotná leasingová smlouva a vlastnické právo k předmětu leasingu je věc druhá. V předmětném případě I, a. s. nenabyla jen pohledávku jako takovou, ale spolu s ní i legitimaci k jejímu uplatnění a k úplnému výkonu, včetně oprávnění pohledávku v době splatnosti uplatnit a vymáhat před soudem. Na I,, a. s. cessí přešel s právem na plnění také nárok na příslušenství, a to pouze v tom rozsahu, v jakém byl nebo mohl být uskutečněn. Předmětem postoupení nemohla být pohledávka v mezidobí zaniklá. Z uzavřené postupní smlouvy vyplývá, že došlo k převodu celé pohledávky vzniklé z leasingové smlouvy na I,, a. s. V rozhodné době přitom leasingová smlouva byla stále v platnosti a vlastníkem předmětu leasingu byla L, I,, a. s. Dne 22. června 1998 odstoupila L, I,, a. s. od leasingové smlouvy č. 620697, a to z důvodu, že dovolatelka byla v prodlení s placením leasingových splátek.

Dovolatelka argumentuje, že L, I,, a. s. by vůči ní měla nějaké pohledávky pouze kdyby předmět leasingu byl prodán; v takovém případě by dovolatelka byla povinna doplatit rozdíl mezi účetní zůstatkovou hodnotou a skutečnou prodejní cenou. Leasingové splátky přešly na I., a. s., proto společnost L. I., a. s. není oprávněna požadovat po dovolatelce jakékoliv plnění z titulu neuhrazených leasingových splátek. Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že její obrana je v tomto směru účelová, vytýkajíc mu, že se vůbec nevypořádal s tím, v čem by případně účelovost jednání dlužníka spočívala.

Dne 30. června 1998 byl předmět leasingu převeden kupní smlouvou z Leavia I., a. s. na E. L. a. s. Dovolatelka namítá, že s ohledem na článek VIII., odst. 3 všeobecných smluvních podmínek, který stanoví, že v případě úspěšného prodeje předmětu leasingu uhradí dlužník rozdíl mezi jeho účetní zůstatkovou a jeho skutečnou prodejní hodnotou , je jedině společnost L. I., a. s. oprávněna uplatnit rozdíl jako pohledávku vůči dovolatelce.

Dovolatelka poznamenává, že stejného dne, tedy 30. června 1998, uzavřela dodatek k leasingové smlouvě č. 620697, v němž společnost E.L. a. s. v likvidaci tvrdí, že vstupuje na místo leasingového nájemce. Dovolatelka má dodatek za neplatný ve smyslu § 39 obč. zák. a vysvětluje, že je i zmatečný, neboť odkazuje na neexistující článek (9.6) všeobecných smluvních podmínek.

Dle dovolatelky je nesporné, že leasingová smlouva zanikla platným odstoupením společností L. I., a. s. K neexistující smlouvě nelze zřizovat dodatky a ani platně postupovat práva z ní. Navrhující věřitelka b/ se tedy nemohla stát leasingovým pronajímatelem.

Z výše uvedeného dovolatelka dovozuje, že nenastaly skutečnosti svědčící o jejím úpadku ve formě insolvence. Dovolatelka upřesňuje, že výroba dalšího věřitele postupováním rozdělené pohledávky je obcházením účelu zákona o konkursu a vyrovnání a odkazuje v této souvislosti na dílo JUDr. T. P. a kol., Praktický průvodce konkurzem a vyrovnáním, Verlag Dashöfer, 2000.

Dovolatelka připomíná, že není v úpadku ani ve formě předlužení a uvádí, že žalobou vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 1, se domáhá určení, že je jediným vlastníkem domu č. p. 660 v katastrálním území N. M. se stavební parcelou č. 1968, na Š. ulici č. 3, v P. 1, jehož hodnota převyšuje pohledávky uplatněné v konkursním řízení.

Dovolatelka uvádí, že dne 20. prosince 1999 uzavřela dohodu o splnění závazku s I., a. s., v níž je konstatováno, že I. a. s. má vůči ní pohledávku z titulu smlouvy o postoupení pohledávek č. 4664/11/95, a to ve výši 352.272,- Kč. Tato pohledávka byla zajištěna zástavním právem, jež po řádném uhrazení dluhu zaniklo, o čemž vydala I., a. s. dne 17. května 2000 potvrzení. Z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelka nemá vůči Č., a. s. (jako právní nástupkyni I., a. s.) z titulu leasingové smlouvy č. 620697 žádné závazky.

Dovolatelka závěrem namítá, že nebylo prokázáno, že má více věřitelů a že je předlužena, tedy má za to, že není v úpadku a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně.

Navrhující věřitelka a/ ve vyjádření nemá dovolání za přípustné. Dále oponuje jednotlivým argumentům v dovolání uvedeným, uvádějíc především, že soud správně vyvodil z postupní smlouvy, že společnost L. I. P. a. s. postoupila I. a. s. jen některé pohledávky z leasingové smlouvy, konkrétně čisté měsíční splátky, ve smlouvě označené. Veškeré další nároky (akontace, daň z přidané hodnoty, smluvní pokuta, pojistné, náhrada škody, apod.) na I. a. s. postoupeny nebyly. K vlastnímu postoupení došlo v roce 1995, takže nešlo o šikanu. Odstoupení od smlouvy bylo dlužnici sice předloženo, s jejím souhlasem (respektive na její žádost) však došlo k dohodě o změně.

Navrhující věřitelka b/ ve vyjádření rovněž nemá dovolání za přípustné, s tím, že dovolatelka pouze nesouhlasí se skutkovými závěry soudů nižších stupňů.

Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.

V rozsahu, v němž dovolatelka výslovně podala dovolání i proti usnesení soudu prvního stupně, není dána funkční příslušnost soudu k projednání dovolání; Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu řízení o dovolání zastavil dle § 104 odst. 1 o. s. ř. (srov. v podrobnostech např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozsahu, v němž směřovalo proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání, jež je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.

Učinil tak proto, že podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí platí, že předmětem řízení o návrhu ve smyslu § 107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí a že právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení (§ 107a odst. 1 o. s. ř.), je i smlouva o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 524 a násl. obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud rovněž již v usnesení uveřejněném pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého předmětem řízení o návrhu podle ustanovení § 107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo podle označené právní skutečnosti vskutku bylo převedeno (přešlo) na jiného, když takové posouzení se týká již posouzení věci samé.

Dovolatelkou uplatněné argumenty přitom ke zpochybnění závěrů, které jsou relevantní pro posouzení opodstatněnosti posuzovaného výroku napadeného rozhodnutí, nevedou.

Dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, pak může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). O případ uvedený v § 237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.

K argumentům, jež dovolatelka pojí s dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., tedy Nejvyšší soud při úvaze, zda dovolání může být přípustné, nepřihlížel.

V rozsahu, v němž dovolatelka uplatňuje způsobilý (co do úvahy o přípustností dovolání) dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., Nejvyšší soud k jejím jednotlivým argumentům uvádí následující:

K otázce, zda dlužníkův úpadek může být co do znaku mnohosti věřitelů (nejméně 2) se splatnými pohledávkami vůči dlužníku osvědčen, jde-li o pohledávky, které původně svědčily věřiteli jedinému:

Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 44/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uzavřel, že ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 a 3 ZKV může být dalším věřitelem se splatnou pohledávkou za dlužníkem i osoba, která jednu z více pohledávek za dlužníkem nebo část jediné pohledávky za dlužníkem nabyla od věřitele, který podal návrh na prohlášení konkursu, smlouvou o postoupení pohledávky nebo její části, uzavřenou podle ustanovení § 524 a násl. obč. zák. Soud za této situace zamítne návrh na prohlášení konkursu, jen jestliže bude prokázáno, že k postoupení pohledávky došlo výlučně z důvodu šikany dlužníka nebo snahy věřitele dosáhnout úhrady nevymahatelné pohledávky s vyloučením nalézacího řízení. Pro posouzení této otázky tedy důvod dovolání připustit dán není (napadené rozhodnutí je s cit. judikatorními závěry v souladu).

K jinému okruhu účastníků řízení:

V posuzované věci nejde o to, že by se okruh účastníků řízení nově rozšířil (ohledně navrhujících věřitelů) až v průběhu odvolacího řízení (postupem dle § 4 odst. 4 ZKV), nýbrž o to, že odvolací soud jinak vyhodnotil předpoklady, za nichž změnu okruhu navrhujících věřitelů připustil v určité fázi svého řízení soud prvního stupně (usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu a usnesení odvolacího soudu je potvrzující se ostatně týkají týchž navrhujících věřitelů). Řešení této - procesní otázky nadto postrádá judikatorní přesah.

K problematice oddlužení:

Na závěru, že dovolatelka je v úpadku pro oddlužení, napadené rozhodnutí nespočívá a jeho prověření tedy pro věc nemá význam.

Ke skutečnostem, jejichž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje existenci pohledávek, pro něž byl na její majetek prohlášen konkurs:

Nejvyšší soud především podotýká, že v souvislosti s touto dovolací argumentací dovolatelka uplatňuje řadu námitek skutkového charakteru (formuluje vlastní skutkové závěry), přičemž tento způsob argumentace je jí u dovolání, jež může být přípustné jen na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., zapovězen.

I v rovině právní pak argumentace vážící se k existenci pohledávek navrhujících věřitelek a banky postrádá potřebný judikatorní přesah, když úvahy o tom, jak mají být za specifických okolností daných zjištěným skutkovým stavem vyloženy právní úkony, na jejichž základě jsou uvedené pohledávky osvědčovány, mohou být významné jen pro věc samu.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2007

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu