29 Odo 673/2006
Datum rozhodnutí: 31.10.2007
Dotčené předpisy:





29 Odo 673/2006


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobců a) Ing. K. B., a b) RNDr. P. W., obou zastoupených advokátem, proti žalované C. A., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 812,325.158,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 11 C 33/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 1. června 2005, č.j. 19 Co 103/2005-191, takto:


Rozsudek Městského soudu v P. ze dne 1. června 2005, č.j. 19 Co 103/2005-191 a rozsudek Obvodního soudu pro P.ze dne 6. srpna 2004, č.j. 11 C 33/2003-113, se ve vztahu mezi žalobcem RNDr. P. W. a žalovanou zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. června 2005, č.j. 19 Co 103/2005-191, potvrdil rozsudek ze dne 6. srpna 2004, č.j. 11 C 33/2003-113, jímž Obvodní soud pro P. zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila každému z žalobců částku 406,162.579,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 8. dubna 2000 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.


Odvolací soud především přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož byly ve smyslu ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) splněny podmínky pro rozhodnutí bez nařízení jednání, jen na základě účastníky předložených listinných důkazů , když usnesením ze dne 8. března 2004 byli žalobci vyzváni ke sdělení stanoviska k námitkám žalované a byli též poučeni, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, soud bude předpokládat, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Přitom nepřihlížel k vyjádření ze dne 1. července 2004, předloženému odvolacímu soudu, když toto nebylo soudu prvního stupně doručeno, jeho odesílatelem nejsou žalobci a neobsahuje ani stanovisko ohledně (ne)souhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání.


Dále se odvolací soud, s odkazem na ustanovení § 43a občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že smlouva o úvěru (§ 497 a násl. obchodního zákoníku - dále jen obch. zák. ) uzavřena nebyla.. Konečný text úvěrové smlouvy, který byl žalobcům předložen, nelze považovat za návrh, když nebyl žalovanou podepsán a nebyl schopen po případném přijetí žalobci vyvolat účinky uzavřené smlouvy . Správným shledal právní posouzení věci soudem prvního stupně i co do závěru, podle něhož žalovaná neporušila ani zákonnou prevenční povinnost (§ 415 obč. zák.), ani povinnost určenou ustanovením § 12 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., namítajíce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci.


Dovolatelé zdůrazňují, že v projednávané věci nebylo možno rozhodnout bez nařízení jednání, když nebyly splněny podmínky vyžadované ustanovením § 115a o. s. ř. V daném případě totiž - pokračují dovolatelé - nebylo možno ve věci samé rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a žalobci se práva účasti na projednání věci nevzdali, ani nesouhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Potud akcentují, že věc, jejímž předmětem je rozhodování o oprávněnosti nároku na náhradu škody z titulu právně i skutkově velice složitého obchodně-závazkového vztahu, není možné rozhodnout pouze na základě účastníky předložených listinných důkazů, bez toho, aby ve věci byly provedeny veškeré účastníky navržené důkazy, včetně svědeckých výpovědí , nehledě na to, že z tohoto pohledu odvolací soud splnění podmínek určených ustanovením § 115a o. s. ř. vůbec neposuzoval.


Dále dovolatelé snáší argumenty proti závěrům soudů nižších stupňů, podle kterých mezi žalobci a žalovanou nebyla uzavřena smlouva o úvěru a žalovaná neporušila povinnosti vyplývající z ustanovení § 415 obč. zák., a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné, popř. zjevně bezdůvodné odmítl, respektive jako nedůvodné zamítl.


V průběhu dovolacího řízení usnesením ze dne 7. března 2006, č.j. 40 K 7/2006-14, Krajský soud v P. prohlásil konkurs na majetek Ing. K. B. a správcem konkursní podstaty ustavil Ing. J. H. Prohlášením konkursu bylo ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, řízení ve vztahu mezi výše uvedeným žalobcem a žalovanou přerušeno. Jelikož nebyl podán návrh na pokračování v řízení, Nejvyšší soud rozhodl pouze o dovolání RNDr. P. W.


Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává, a potud má dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné, ve výkladu ustanovení § 115a o. s. ř.


Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Podle ustanovení § 115a o. s. ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí ve věcech uvedených v § 120 odst. 2.


Výše uvedené ustanovení upravuje výjimku ze zásady, že k projednání ve věci samé soud nařídí jednání (§ 115 o. s. ř.). Postup podle ustanovení § 115a o. s. ř. předpokládá splnění těchto podmínek: 1/ nejde o některou z věcí vypočtených v § 120 odst. 2 o. s. ř.; 2/ výsledky přípravy jednání umožňují přijmout závěr, že skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze učinit jen na základě listin, které účastníci předložili k důkazu; 3/ účastníci se buď výslovně vzdali práva na projednání věci, anebo souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (ke zjištění stanovisek účastníků k zamýšlenému postupu lze užít výzvu podle § 101 odst. 4 o. s. ř.) [viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 419 - 420]. Bez nařízení jednání tak může soud věc projednat a rozhodnout jen tehdy, byl-li náležitě zjištěn skutkový stav věci na základě účastníky předložených listin, neboť jimi byly prokázány všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci. V opačném případě nelze postupovat podle § 115a o. s. ř. a soud musí nařídit jednání, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali anebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili. Rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř. tak nelze založit na tom, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2007, pod číslem 71).


Jelikož v projednávané věci soudy nižších stupňů výše uvedené závěry nerespektovaly (soud prvního stupně žalobu zamítl, uzavíraje, že v řízení nebyly prokázány předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu ani uzavření smlouvy o úvěru , a odvolací soud se ztotožnil s jeho závěry , že k platnému uzavření smlouvy nedošlo a žalovaná žádnou povinnost neporušila ), přičemž podle obsahu spisu není pochyb ani o tom, že tvrzení žalobce a žalované co do existence dohody o podstatných náležitostech smlouvy o úvěru (§ 497 a násl. obch. zák.) a co do naplnění předpokladů pro vznik případné odpovědnosti žalované za škodu jsou diametrálně odlišná, postup podle ustanovení § 115a o. s. ř. nepřicházel v úvahu ani v případě, že by účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyslovili souhlas.


Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto mezi žalobcem RNDr. P. W. a žalovanou zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).


V další fázi řízení při řešení otázky vzniku smlouvy o úvěry a existence předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu soud prvního stupně nepřehlédne závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. února 1998, sp. zn. 2 Odon 76/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1998, pod číslem 100 a v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.


Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).


V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně 31. října 2007





JUDr. Petr Gemmel


předseda senátu