29 Odo 664/2004
Datum rozhodnutí: 29.06.2005
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 664/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobců a) Ing. V.M., a b) G. B., s. r. o., proti žalované V. E.E. GmbH & Co., o určení neplatnosti veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 163/99, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2003, č. j. 5 Cmo 196/2003-99, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Dovolatel je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 1.625,- Kč do rukou její advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. 9. 2002, č. j. 4 Cm 163/99 54, kterým tento soud zamítl žalobu na určení, že veřejný návrh smlouvy o koupi akcií společnosti E. z. P., a. s., se sídlem v P. zapsané v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze v oddílu B, vložce 1489, učiněný žalovanou s výší kupní ceny za jednu akcii 539,54 Kč se lhůtou splatnosti kupní ceny do 60 měsíců ode dne převodu akcií, je neplatný.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že v projednávané věci žalobci tvrdí, že lhůta splatnosti kupní ceny akcií stanovená ve veřejném návrhu smlouvy o koupi akcií je v rozporu s dobrými mravy, a že se žalovaná snaží tímto postupem obejít zákon, a proto jde o právní úkon podle § 39 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) neplatný. Soud prvního dospěl k závěru, že není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti uvedeného veřejného návrhu podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Tento závěr považuje odvolací soud za správný. Na tom nic nemění ani další argumentace vedená žalobci při jednání odvolacího soudu, vztahující se k problematice naléhavého právního zájmu na určení, kdy žalobci poukazují na to, že žaloba na určení má své místo i tam, kde lze žalovat na plnění, pokud se vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, ani žalobci nově tvrzené důvody neplatnosti předmětného právního úkonu.

Závěr soudu prvního stupně, že v projednávané věci není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií, odpovídá podle odvolacího soudu i konstantní judikatuře, která dovozuje, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména v případě, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho postavení stalo nejistým. Žaloba na určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na plnění.

Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně v napadeném rozsudku vystihl, že určení neplatnosti veřejného návrhu smlouvy není v projednávané věci opodstatněné. K tomu odvolací soud dodává, že pro samostatné určování neplatnosti učiněného veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií, vůbec již není místa. Nutno si uvědomit, že určením neplatnosti veřejného návrhu by soud zasahoval i do právního postavení dalších akcionářů, a to i těch, kteří se s učiněným veřejným návrhem a lhůtou splatnosti v něm uvedenou spokojili a tento již akceptovali. Jestliže tedy žalobci s učiněným veřejným návrhem nesouhlasili, jako je tomu v tomto případě, a jsou toho názoru, že takový návrh nebyl učiněn v souladu se zákonem, tak se měli domáhat uzavření smlouvy o koupi akcií na základě vlastního návrhu smlouvy. Soud prvního stupně má tedy pravdu v tom, že bylo možno žalovat na plnění, tj., jak dodává odvolací soud, v daném v případě na uzavření smlouvy o koupi akcií dle vlastního návrhu žalobců.

Podle názoru odvolacího soudu bylo třeba postupovat i v tomto případě analogicky dle ustanovení § 186a odst. 5 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), ve znění platném v rozhodné době, a vynutit si soudní cestou uzavření smlouvy o koupi akcií na základě vlastního návrhu. Tento názor byl ostatně publikován i v odborné právnické literatuře (viz J. D., I. B., Právní rozhledy 2/1999, s. 71). Jen tak by se totiž vytvořil pevný právní základ vztahu mezi účastníky, nikoli však určovací žalobou, jak uvádějí žalobci v odvolání. Správnost tohoto závěru ostatně potvrdil i pozdější vývoj právní úpravy, když novelizací obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., byla v ustanovení § 183g odst. 1 výslovně upravena možnost domáhat se uzavření smlouvy na základě vlastního návrhu i pro takové situace, kdy je akcionář toho názoru, že navrhovatel učinil nabídku převzetí v rozporu se zákonem.

Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalobce dovolání. Co do jeho důvodů odkázal na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.

V odůvodnění dovolání uvedl, že vzhledem k tomu, že veřejný návrh smlouvy o koupi akcií nebyl učiněn v souladu s příslušnou právní úpravou, nebyl ani učiněn platně a zájmem žalobců je prohlášení jeho neplatnosti autoritativním výrokem soudu, který tak postaví právní vztahy účastníků řízení najisto. Určení neplatnosti veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií by v případě vyhovění žalobě, pozitivním způsobem změnilo právní postavení žalobců a žalovaná by byla povinna dodatečně splnit svou povinnost uloženou jí obchodním zákoníkem, v souladu s ním, čímž by se jejich právní postavení podstatně zlepšilo. Naléhavý právní zájem žalobců je však dán také tím, že případné rozhodnutí ve prospěch žalobců by postavilo najisto jejich právní postavení a vytvořilo tak pevný podklad pro jejich právní vztahy.

Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že se žalobci měli domáhat uzavření smlouvy o koupi akcií na základě vlastního návrhu smlouvy. Příslušná právní úprava účinná v rozhodné době takovou možnost neupravovala, a pokud by se žalobci domáhali uzavření příslušné smlouvy na základě vlastního návrhu, nešlo by o veřejný návrh smlouvy o koupi akcií učiněný osobou k tomu dle zákona povinnou, tak jak byl upraven obchodním zákoníkem ve znění účinném v rozhodné době. Kdyby byla záměrem zákonodárce taková úprava, zcela jistě by tak učinil výslovně, jako tak ostatně učinil v ustanovení § 186a odst. 5 obch. zák., ve znění účinném v rozhodné době. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření snáší argumenty pro podporu závěrů odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, který je jeho prvním rozsudkem ve věci, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.

Podle ustálené judikatury je naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).

Od tohoto závěru nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.

Z ustanovení § 183b odst. 1 obch. zák. lze dovodit, že nesplní-li akcionář, splňující podmínky tohoto ustanovení, povinnost učinit veřejný návrh smlouvy, mohou oprávněné osoby vynucovat splnění této povinnosti soudní cestou stejně, jako nesplnění jakékoli jiné povinnosti vyplývající z právního předpisu či smlouvy. Na tomto závěru ničeho nemění to, že obchodní zákoník neupravuje postup při uplatnění tohoto práva u soudu, neboť možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu vyplývá z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.). Stejný závěr lze učinit i tehdy, jestliže povinná osoba sice veřejný závěr smlouvy učiní, učiní však jej v rozporu se zákonem, čímž způsobí jeho neplatnost.

Jestliže tedy dovolatel tvrdí, že v projednávané věci byl veřejný návrh smlouvy neplatný podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, mohl se domoci svého práva žalobou na plnění. Neobstojí ani námitka dovolatele, že by se určovací žalobou vytvořil pevný právní základ pro právní vztahy účastníků.

Rozhodnutím o určovací žalobě by se v projednávané věci takový právní základ nevytvořil, neboť aby žalobce dosáhl zamýšleného stavu, tedy uzavření smlouvy, k jejímuž uzavření byla žalovaná povinna, musel by se jejího uzavření domoci následnou žalobou na plnění. Žaloba na určení by tak nesloužila k potřebám praktického života ale jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.

Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 5 písm. c), § 14, 15 a 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 1550,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Jestliže povinný nesplní dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 29. června 2005

JUDr. Ivana Štenglová,v.r.

předsedkyně senátu