29 Odo 652/2004
Datum rozhodnutí: 07.03.2006
Dotčené předpisy: § 243 odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 652/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. M., proti žalovaným 1) J. K., a 2) M. K., o zaplacení 168.297,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 455/2002, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. ledna 2004, č. j. 22 Co 2869/2003-209, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.512,50,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám advokátky žalobce.

O d ů v o d n ě n í :



Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 29.9.2003, č. j. 2 C 455/2002-185, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci částku 168.297,- Kč s příslušenstvím do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), pokud se žalobce domáhal zaplacení částky 168 297,- Kč s příslušenstvím po druhém žalovaném, žalobu zamítl (výrok II.), uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci náklady řízení v částce 99.839,- Kč (výrok III.), žalobci uložil zaplatit druhému žalovanému náklady řízení v částce 57.548,75 Kč (výrok IV.) a prvnímu žalovanému uložil zaplatit náklady České republiky v částce 562,10 Kč (výrok V.), přičemž splatnost částek uvedených ve výrocích II. až V. stanovil do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Tomuto rozsudku předcházel rozsudek ze dne 31.3.2003, č. j. 2 C 455/2002-72, kterým soud prvního stupně žalobě vyhověl tak, že povinnost obou žalovaných k zaplacení předmětné částky stanovil společně a nerozdílně, tento rozsudek však byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.7.2003, č. j. 22 Co 1465/2003-102, proto, že soudem prvního stupně nebyl proveden důkaz smlouvou o postoupení pohledávek.

Soud prvního stupně řízení doplnil a učinil zjištění, že K. b., a. s., pobočka S. jako věřitelka uzavřela dne 11.12.1995 s dlužnicí - veřejnou obchodní společností L. se sídlem v Ž. R. smlouvu o úvěru reg. č. 4792/95 č. j. 5552/95, na základě které poskytla dlužnici úvěr ve výši l,000.000,- Kč. V té době byli společníky jmenované veřejné obchodní společnosti oba žalovaní a tehdejší manželka žalobce J. M. Současně téhož dne uzavřela věřitelka s vlastníky nemovitostí, zapsaných na LV 305 kat. území H., J. M., který vlastnil tyto nemovitosti v rozsahu id. l/2 k celku a J. M., tehdejší manželkou žalobce, která spolu s manželem vlastnila v rámci společného jmění manželů id. 1/2 k celku, zástavní smlouvu. Oba žalovaní ze společnosti L., v. o. s. Ž. R. vystoupili s účinnosti k 8.7.1998. První žalovaný pak dne 14.1.1999 jako postupník uzavřel s K. b., a. s., pobočka S. smlouvu o postoupení pohledávek, kterou převzal pohledávku vůči dlužnici L., v. o. s. Ž. R. ve výši 336.594,20 Kč. Dne 8.11.2000 oznámil žalobci JUDr. Z. K., že první žalovaný s ním uzavřel smlouvu o nedobrovolné dražbě zastavených nemovitostí. Dne 11.2.2000 bylo upuštěno od této dražby na základě žádosti žalobce doložené dokladem o splnění závazku zajištěného zástavním právem. Žalobce poté přípisem ze dne 11.4.2002 vyzval společnost L., v. o. s. Ž. R. k zaplacení částky 336.594,20 Kč. V té době bylo již manželství žalobce s J. M. rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Klatovech č. j. 9 C 15/95-28, který nabyl právní moci dne 11.6.1998. Bývalí manželé si při vypořádání společného jmění manželů ujednali, že J. M. uhradí pohledávku J. K. částkou 336.594,20 Kč a že vůči bývalé manželce J. K. a jejímu manželovi J. K. se vzdá práva na úhradu této částky. První žalovaný potvrdil, že částku 336.600,- Kč obdržel.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi K. b., a. s., pobočka S. jako postupitelkou a J. K. jako postupníkem dne 14.1.1999 je absolutně neplatná, protože svými účinky odporuje účelu a smyslu takové smlouvy. První žalovaný tím, že zbytek úvěru zaplatil, způsobil zánik závazku splněním a platil jej z pozice ručitele. Z absolutně neplatného právního úkonu nevznikne žádné právo ani povinnost a hledí se na něj tak, jako by nebyl učiněn. První žalovaný nebyl v pozici věřitele a žalobce mu zaplatil částku 336.600,- Kč bez právního důvodu; pokud tedy žalobce požadoval po prvním žalovaném zaplacení částky 168.297,- Kč, je jeho nárok po právu.

Námitku promlčení závazku z bezdůvodného obohacení vznesenou žalovanými neshledal soud prvního stupně důvodnou s poukazem na to, že neuplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba. Nedůvodnou shledal také žalobu, pokud se žalobce domáhal zaplacení částky 168 237,- Kč s příslušenstvím po druhém žalovaném s odůvodněním, že tento žalovaný od žalobce žádnou částku nepřijal.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozhodl o odvolání všech účastníků (žalobcovo odvolání směřovalo do výroku o náhradě nákladů řízení, odvolání obou žalovaných do věci samé) rozsudkem ze dne 15.1.2004, č. j. 22 Co 2869/2003-209, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 168.297,- Kč s příslušenstvím, ve výroku III. a IV. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve výroku V. o náhradě nákladů státu, potvrdil, odvolací řízení ve vztahu k výroku II. o zamítnutí žaloby směřující proti druhému žalovanému zastavil na základě zpětvzetí odvolání a dále rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vůči druhému žalovanému a že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 30.878,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odvolací soud dovodil, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, správné jsou i jeho právní závěry o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky a o bezdůvodném obohacení prvního žalovaného. Odkázal na odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně a zdůraznil, že jakkoliv je zřejmé, že první žalovaný neměl počátkem roku 1999 důvod jednat s K. b., a. s. z jiné pozice než z pozice ručitele ve smyslu § 87 odst. 2 obchodního zákoníku (dále obch. zák. ) (dnem 8.7.1998 přestal být společníkem a tedy i statutárním zástupcem společnosti L., v. o. s. Ž. R.), nemohl za tuto společnost bez dalšího jednat v záležitosti splácení úvěru. V řízení nebyly provedeny konkrétní důkazy, z nichž by se dalo zjistit, zda byly naplněny zákonné podmínky § 306 odst. l obch. zák. z hlediska možnosti věřitele domáhat se po ručiteli splnění závazku, to však nemůže nic změnit na právním závěru o neplatnosti předmětné smlouvy o postoupení pohledávky.

Pokud by smlouva o postoupení pohledávky měla být platnou a první žalovaný by se stal věřitelem místo K. b., a. s., potom by zanikl jeho ručitelský závazek splynutím ve smyslu § 584 obč. zák. Znamená to, že dluh hlavního dlužníka (L., v. o. s.) by sice nadále existoval, nebyl by však již zajištěn ručením druhého žalovaného jako společníka této obchodní společnosti. Za takové situace je zřejmé, že předmětná smlouva o postoupení pohledávky je neplatnou, neboť odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.), když vytváří stav, kdy za dluh v. o. s. již její společník neručí. Na tomto právním závěru nemění ničeho ani to, že první žalovaný byl pouze jedním z ručitelů, pozice zbývajících ručitelů se navíc takovýmto právním úkonem nepochybně zhoršila, neboť ubyl subjekt, ve vztahu k němuž by mohli uplatňovat svá práva v případě zaplacení dluhu za dlužníka.

Proti tomuto rozsudku podal dovolání, datované dnem 29.4.2004, první žalovaný, který dovodil přípustnost dovolání podle § 237 odst. l písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).

Zásadní právní význam spatřuje dovolatel v tom, že pokud soud dospěl k závěru o neplatnosti právního úkonu (smlouvy o postoupení pohledávky), měl se zabývat otázkou, zda jednání účastníků nezaložilo jiný právní úkon, podle kterého měl být vztah mezi účastníky posuzován. Může se jednat i o částečnou neplatnost, lze-li neplatnou část oddělit od dalšího obsahu právního úkonu.

Je nutno souhlasit s tím, že žalovaný 1) plnil bance jako ručitel, v takovém případě však poté má právo následného regresu proti společnosti a všem jejím společníkům včetně manželky žalobce. Její dluh převzal žalobce při vypořádání společného jmění manželů. Plněním žalovaného 1) vůči bance byl splacen celý úvěr a zaniklo i zajištění zástavou. Žalovaný 1) má nárok vůči žalobci nejen z titulu regresního postihu ručitele, ale i z titulu náhrady škody či neoprávněného majetkového prospěchu. Žalobce převzal na základě uznávacího prohlášení v dohodě o vypořádání společného jmění manželů povinnost vůči žalovanému 1) a tato částka byla žalobcem později dobrovolně splněna. Těmito tvrzeními a důkazy se soudy nezabývaly a tím byla zkrácena procesní práva žalovaného 1). Proto ani nebylo možno dovodit aktivní legitimaci žalobce a zda jeho nárok není v rozporu s dobrými mravy.

V dovolání ze dne 7.5.2004, doručeném Okresnímu soudu dne 8.6.2004, zástupce žalovaného uvádí, že za způsobilý dovolací důvod považuje důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky je platná, pak by záviselo rozhodnutí na skutečnosti, zda zaniklo zástavní právo či nikoliv. Nezaniklo-li, nedošlo na straně prvního žalovaného k bezdůvodnému obohacení, neboť žalobce by plnil ze zástavní smlouvy a vyplatil tak nemovitosti, které byly předmětem zástavní smlouvy, aby nedošlo k realizaci zástavy. Jestliže zástavní právo zaniklo, pak žalobce plnil místo dlužníka společnost L., v. o. s., která se bezdůvodně obohatila spolu s ostatními dlužníky-ručiteli. Podle čl. V. smlouvy o vypořádání společného jmění manželů však ručitelský závazek společnice J. K., dříve M., převzal právě žalobce, který tedy plnil prvnímu žalovanému z titulu smluvního ručitelského vztahu.

Pokud by dovolací soud dovodil, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná, je nutno se podle názoru dovolatele zabývat tím, zda zaplacením úvěru u K. b., a. s. ze strany prvního žalovaného nedošlo k úhradě dluhu za dlužníka ručitelem, tudíž tomuto pak vzniklo právo následného regresu na ostatních dlužnících, tedy na společnosti L., v. o. s. jakožto hlavním dlužníkovi a na ostatních ručitelích-společnících L., v. o. s., kterým byla i J. K., dříve M. Stejně jako u předcházející úvahy o platnosti smlouvy o postoupení pohledávky poukazoval dovolatel na to, že žalobce převzal ručitelský závazek své bývalé manželky a na úkor žalobce nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení prvního žalovaného. Opačným výkladem dovozeným prvoinstančním soudem se dospěje k absurdnímu závěru, že první žalovaný v podstatě zaplatí pohledávku L., v. o. s. dvakrát, jednou K. b., a. s. (ať už z titulu zákonného ručitele, či z titulu postoupení pohledávky) a podruhé žalobci, který plnil prvnímu žalovanému z titulu zástavní smlouvy, popř. jako ručitel za svou bývalou manželku.

Dovolatel soudům též vytýká, že se nezabývaly smlouvou o vypořádání společného jmění manželů uzavřenou mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou-společnicí společnosti LUISS, v. o. s., ačkoliv tato smlouva je důležitá pro celý spor, a to nejen v případě platnosti, ale i neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.

Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dalším podáním předložil první žalovaný návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání prvního žalovaného se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky a uvedl, že z provedeného důkazního řízení je zřejmé, že pravým úkonem nebylo postoupení pohledávky, ale splnění závazku s jeho zánikem tak, aby první žalovaný nepřišel o prostředky na zastaveném devizovém účtu. Smlouva o postoupení pohledávky by konstituovala stav v rozporu se zákonem, kdy společník by neručil za závazky společnosti. Smlouva o vypořádání společného jmění manželů nemá pro předmět řízení podstatný význam. Žalobcem byla zmíněna proto, aby bylo zřejmé, proč není žalována celá částka, kterou žalobce ve snaze předejít dražbě svých nemovitostí vyplatil. Rozhodně v ní není sebemenší zmínka o tom, že by žalobce převzal ručitelský závazek.Tato smlouva byla uzavřena až poté, co žalobce vyplatil nemovitost dražebníkovi v úmyslu předejít dražbě, nikoliv v úmyslu plnit za ručitelku.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněným účastníkem zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě zakotvené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval nejdříve otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., kterého se dovolává dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) (které v daném případě nepřichází v úvahu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci zásadní právní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy a dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolatel v dovolání obsaženém v podáních ze dne 29. 4. a 7. 5. 2004, otázku platnosti smlouvy o postoupení pohledávky v návaznosti na ručitelský závazek neklade jako obecnou otázku zásadního právního významu, nýbrž ji pokládá jen jako otázku důležitou s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti (a ve vazbě na zánik zástavního práva) právě pro tento individuální případ. Takto formulovaná námitka nemá tedy obecný judikatorní přesah.

Dovolatel jako otázku zásadního právního významu, jejímž označením (vymezením) je dovolací soud vázán, klade otázku zcela jinou otázku případné konverze právního úkonu postoupení pohledávky a případné částečné neplatnosti právního úkonu na posouzení těchto právních otázek však napadené rozhodnutí nespočívá.

Pokud pak dovolatel soudům vytýká, že se některými jeho tvrzeními a důkazy údajně nezabývaly a byl tak zkrácen na svých procesních právech, jsou tyto námitky z hlediska přípustnosti dovolání bez právního významu, protože k existenci vad řízení by dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl (i kdyby nebyly v dovolání uplatněny) pouze v případě, že by dovolání bylo shledáno přípustným.

Dovolatelem formulované námitky směřující proti právnímu posouzení obou soudů lze považovat jen za námitky v tom smyslu, že právní posouzení odvolacího soudu i soudu prvního stupně je v rozporu s hmotným právem.

Ani v tomto směru však nelze dovolateli přisvědčit.

I kdyby první žalovaný uzavřel s K. b., a. s., platnou smlouvu o postoupení pohledávky, stal by se místo K. b., a. s., věřitelem společnosti L., v. o. s. a současně sám sobě dlužníkem, neboť jako bývalý společník by byl podle § 87 odst. 2 obch. zák. zároveň ručitelem za zaplacení úvěru. Došlo by tedy ke splynutí oprávnění věřitele domáhat se zaplacení úvěru s povinností solidárního ručitele ve smyslu § 584 občanského zákoníku. Pokud by společnost L., v. o. s. úvěr nezaplatila, mohl by se první žalovaný domáhat zaplacení po ostatních ručitelích jen v rozsahu přesahujícím jeho ručitelský závazek. Ručitelský závazek prvního žalovaného by uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky nezanikl. Vzájemné vztahy mezi prvním žalovaným jako věřitelem a současně i jako ručitelem vůči ostatním ručitelům by zůstaly stejné i po uzavření smlouvy o postoupení pohledávky. První žalovaný se proto jako věřitel nezaniklého zbytku dluhu mohl domáhat po bývalé manželce žalobce, která spolu s prvním žalovaným ručila za zaplacení dluhu, zaplacení jen v rozsahu jejího ručitelského závazku, tj. do výše částky 168.297,- Kč.

I kdyby k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky nedošlo, resp. je tato smlouva neplatná, a K. b., a. s. by po prvním žalovaném jako ručiteli vymáhala zaplacení celého zbytku dluhu v částce 336.594,20 Kč, mohl by se první žalovaný domáhat po J. M. v rámci regresního postihu zaplacení jen částky odpovídající jejímu 50% ručení, tj. do výše 168.297,- Kč.

Dále je třeba dovodit, že skutečnost, že žalobce a jeho bývalá manželka uzavřeli s K. b., a. s. zástavní smlouvu, kterou k zajištění pohledávky banky vůči společnosti L., v. o. s., dali do zástavy nemovitosti, které vlastnili, neměla za následek zánik povinnosti společníků, kteří za poskytnutý úvěr ručili ve smyslu § 86 odst. 1 obch. zák. Ve vztahu k zajištění pohledávky zástavním právem je závazek ručitelů splnit pohledávku v případě, že ji nesplní dlužník, povinností primární. I kdyby se první žalovaný v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky stal zástavním věřitelem, stal by se jím jen v rozsahu nesplaceného úvěru, za který ručila bývalá manželka žalobce J. M. Tím, že žalobce, aby zabránil dražbě zastavených nemovitostí, zaplatil prvnímu žalovanému celý zůstatek dluhu, tj. částku 336.600,- Kč, ačkoliv podle dohody o vypořádání společného jmění manželů uzavřené s bývalou manželkou se zavázal zaplatit jí částku odpovídající rozsahu jejího ručení, zaplatil i částku odpovídající rozsahu ručení prvního žalovaného a druhého žalovaného. První žalovaný tak přijal částku, kterou zaplatil žalobce nad rámec ručitelského závazku J. M., bez právního důvodu a proto je povinen tuto částku vydat jako bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 541 odst. 1 občanského zákoníku.

Nejvyšší soud dovolání žalovaného 1) jako nepřípustné ve smyslu ustanovení § 243 odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení má oporu v ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto, takže dovolateli vznikla povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Tyto náklady žalobce sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni (v dovolacím řízení) v částce 7.437,50 Kč, určené podle § 3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a dále z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, což celkem činí 7.512,50 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 7. března 2006

JUDr. František Faldyna, CSc. ,v. r.

předseda senátu