29 Odo 641/2006
Datum rozhodnutí: 31.05.2006
Dotčené předpisy: § 71 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb.





NEJVYŠŠÍ SOUD


ČESKÉ REPUBLIKY


29 Odo 641/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela ve věci návrhu J. P., na jmenování likvidátora společnosti E. P., spol. s r. o. v likvidaci , vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 21 Cm 7/2003, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2005, č. j. 14 Cmo 272/2005-32, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Napadeným usnesením potvrdil Vrchní soud v Praze usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. dubna 2005, č. j. 21 Cm 7/2003-20, jímž soud prvního stupně jmenoval likvidátorem společnosti E. P., spol. s r. o. v likvidaci , (dále jen společnost ) J. P., (dále jen likvidátor ).


V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že podle ustanovení § 71 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) zemře-li likvidátor, je-li odvolán nebo vzdá-li se své funkce anebo nemůže-li ji vykonávat, jmenuje se nový likvidátor způsobem, kterým byl jmenován předchozí likvidátor a zapíše se místo dosavadního likvidátora do obchodního rejstříku. Soud jmenuje nového likvidátora, jestliže tak neučiní bez zbytečného odkladu orgán, který je k tomu podle odstavce 1 oprávněn.


Navrhovatel jako jediný společník společnosti rozhodl dne 6. ledna 1999 v působnosti valné hromady o zrušení společnosti s likvidací a jmenoval likvidátorem Ing. J. T. Ten byl podle usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. srpna 2001 vymazán jako likvidátor z obchodního rejstříku a jediný společník měl podle ustanovení § 71 odst. 3 obch. zák. ve spojení s ustanovením § 125 odst. 1 písm. i) obch. zák. jmenovat nového likvidátora. Protože jediný společník nového likvidátora nejmenoval, soud prvního stupně jej podle ustanovení § 71 odst. 2 obch. zák. jmenoval likvidátorem.


Odvolací soud neakceptoval námitku navrhovatele, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby funkci likvidátora vykonával, z toho důvodu, že od 11. března 1998 není jednatelem společnosti, po určitou dobu byl ve vazbě, nemá žádné účetní doklady, ztratil přehled o ekonomické situaci společnosti a je jejím věřitelem s pohledávkou 11,000.000,- Kč. K tomu odvolací soud konstatoval, že je-li účetnictví společnosti zadržováno jiným subjektem, je možné je vymoci. Nebyl-li navrhovatel odsouzen, je bezúhonný a skutečnost, že má vůči společnosti pohledávku, není na překážku tomu, aby byl likvidátorem.


Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval v souladu s § 71 odst. 2 obch. zák., jmenoval-li likvidátorem jediného společníka společnosti.


Proti usnesení odvolacího soudu podal likvidátor dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a namítaje, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, neboť v jiné věci, v níž podal skutkově a právně identický návrh na zápis likvidátora společnosti P. s. r. o. v likvidaci , odvolací soud usnesením ze dne 15. dubna 2005, č. j. 14 Cmo 227/2004-22, ve stejném složení senátu, dospěl k závěru, že s ohledem na vedené trestní stíhání proti navrhovateli je důvod k pochybnostem, že by byl schopen odpovědně plnit funkci likvidátora . Odvolací soud tak při řešení stejné právní otázky dospěl k odlišnému rozhodnutí.


Za zásadně právně významnou považuje dovolatel otázku, zda trestní stíhání likvidátora pro trestné činy proti hospodářské kázni ve vztahu k likvidované společnosti je důvodem k pochybnostem o plnění funkce likvidátora a otázku, zda lze mít pochybnost o střetu zájmu, je-li likvidátor současně věřitelem společnosti.


Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatel výslovně dovolává, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Zásadní právní význam dovolací soud shledává v řešení otázky, zda trestní stíhání likvidátora pro trestné činy proti hospodářské kázni ve vztahu k likvidované společnosti je důvodem, pro který by neměl být do funkce likvidátora jmenován.


K tomu dovolací soud uzavřel, že obchodní zákoník ani jiný právní předpis takový stav za překážku výkonu funkce likvidátora nepovažuje. Zjistí-li soud při jmenování likvidátora, že takový stav existuje, měl by jej nepochybně ve vazbě na konkrétní okolnosti případu brát při rozhodování o jmenování likvidátora v úvahu. Jeho závěr o tom, že přes uvedený stav je (jediný) společník osobou vhodnou vykonávat funkci likvidátora, bude vždy záležet na konkrétních okolnostech každého případu a takový závěr není dovolací soud za situace, kdy je přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. oprávněn přezkoumávat, neboť postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě a jen pro projednávanou věc.


Zásadně právně významným shledává dovolací soud i posouzení otázky, zda může být jmenována likvidátorem společnosti osoba, která tvrdí, že má vůči společnosti pohledávku. Rovněž ohledně této otázky dovolací soud uzavřel, že z obchodního zákoníku ani z jiného právního předpisu neplyne, že by takový stav sám o sobě jmenování likvidátora bránil. I v tomto případě platí, že je třeba, aby soud při jmenování likvidátora podle konkrétních okolností případu posoudil, zda takový stav brání tomu, aby jmenoval osobu, která má pohledávku vůči společnosti, jejím likvidátorem. Rovněž platí, že dovolací soud není za situace, kdy je přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. oprávněn přezkoumávat závěr odvolacího soudu v tom směru, neboť postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě a jen pro projednávanou věc.


Pro úplnost je třeba dodat, že v projednávané věci, jak vyplývá z usnesení soudu prvního stupně, se předchozí likvidátor vzdal funkce z toho důvodu, že mu společnost neposkytla potřebnou součinnost. Je-li navrhovatel jediným společníkem společnosti, takže je pouze on oprávněn v působnosti valné hromady jak ke jmenování likvidátora, tak ke jmenování statutárního orgánu společnosti, který by zajistil poskytnutí potřebné součinnosti likvidátorovi, a žádný z uvedených kroků neučinil, ač k tomu byl ze zákona povinen, lze považovat za logické, že soudy obou stupňů usoudily, že jediným způsobem, kterým je možné zajistit výkon funkce likvidátora, je právě jmenování jediného společníka likvidátorem. Ani likvidátor jmenovaný ze seznamu správců konkursní podstaty by totiž, bez součinnosti společnosti (kterou může zajistit právě jen navrhovatel), nemohl svou funkci řádně vykonávat.


Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání navrhovatele zamítl a společnosti podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně 31. května 2006


JUDr. Ivana Štenglová, v.r.


předsedkyně senátu