29 Odo 630/2005
Datum rozhodnutí: 24.04.2007
Dotčené předpisy:




29 Odo 630/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně B. spol. s r. o., zastoupené JUDr. P. Ch., advokátem, proti žalovaným 1) A. F., zastoupené JUDr. J. B., advokátkou, a 2) S. c. p., zastoupenému JUDr. J. V., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 Cm 346/97, o neúčinnost smlouvy o prodeji cenných papírů a zaplacení částky 3,550.000,- Kč s příslušenstvím a částky 255.716,70 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2005, č. j. 4 Cmo 399/2003-195, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 44.370,- Kč do rukou jeho právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem zrušil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. června 2003, č. j. 25 Cm 346/97-147, ve výroku II. a III. ve vztahu k první žalované a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zbývající části výroku II., tj. ve vztahu ke druhému žalovanému změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl návrh, aby byl druhý žalovaný uznán povinným společně a nerozdílně s první žalovanou zaplatit žalobci 3,550.000,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 30. června 1996 do zaplacení a 255.716,70 Kč se 7,5% z prodlení od 19. ledna 2002 do zaplacení.

V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že přejímá jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně o existenci pravomocně přiznané pohledávky žalobkyně ze směnek ve výši 3,550.000,- Kč vůči společnosti S. spol. s r. o., jakož i o tom, že dne 2. června 1997, tj. po splatnosti těchto směnek, první žalovaná jako společnice S. spol. s r. o. uzavřela s touto společností smlouvu o koupi 31.497 kusů akcií Č. V., za částku 1,385.868,- Kč, splatnou do tří let od podpisu smlouvy a následně dne 14. dubna 1998 tytéž akcie prostřednictvím R. S., a. s. prodala J. Š. za částku 2,015.808,- Kč. S. spol. s r. o. byla od 7. listopadu 2001 v likvidaci, přičemž likvidátoru nebyl znám žádný její majetek a následně ke dni 20. května 2003 byla vymazána z obchodního rejstříku poté, co usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. července 2002, byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu na tuto společnost pro nedostatek majetku.

Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně o tom, že první žalovanou je ve vztahu k S. spol. s r. o. třeba považovat za osobu blízkou (§ 116 občanského zákoníku dále jen obč. zák. ) a že smlouva, kterou uzavřela s touto společností dne 2. června 1997 o převodu cenných papírů byla ze strany společnosti uzavřena v úmyslu zkrátit věřitele (žalobkyni). Pokud tedy žalobkyně uplatnila svůj nárok podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. žalobou podanou u soudu dne 21. února 2000, tedy před uplynutím tří let od uzavření této smlouvy, je její nárok vůči první žalované co do základu důvodný.

Pohledávka žalobkyně se stala vymahatelnou na základě pravomocného rozhodnutí soudu sice až po uzavření smlouvy o převodu cenných papírů, avšak v době rozhodování soudu prvního stupně již byla splněna podmínka ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák., totiž podmínka vymahatelnosti pohledávky.

Dále odvolací soud uzavřel, že v průběhu sporu první žalovaná předmětné akcie, které ušly odporovatelným právním úkonem z majetku dlužníka S.spol. s r. o. dále převedla a nejsou tedy v jejím vlastnictví. Možnost žalobkyně uspokojit svou pohledávku z toho majetku tak zanikla, čímž jí vznikl nárok požadovat po první žalované náhradu. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně netvrdila rozhodující skutečnosti a soud prvního stupně ji o povinnosti tvrzení ani nepoučil. Otázkou výše nároku z hlediska ustanovení § 42a obč. zák. se soud prvního stupně vůbec nezabýval a nárok nesprávně posoudil jako nárok na náhradu škody, ač k tomu skutková tvrzení žalobkyně nesměřovala. Proto odvolacímu soudu nezbylo než napadený rozsudek v tomto rozsahu zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vztahu ke druhému žalovanému odvolací soud nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně, že tím, že přes vydané předběžné opatření provedl převod cenných papírů z účtu první žalované na účet Jaroslava Šrubaře, vznikla žalobkyni škoda ve výši požadovaných částek. Především žalobkyně existenci škody netvrdila a ani neprokázala. Žalobkyně sice nemůže dosáhnout uspokojení své vykonatelné pohledávky po dlužníku dnes již neexistující společnosti S. spol. s r. o. avšak mezi touto skutečností a převodem cenných papírů z první žalované na J. Š. neexistuje příčinná souvislost. Navíc tvrzení žalobkyně, že druhý žalovaný dne 9. dubna 1998 provedl převod akcií z první žalované na J. Š., ač mu bylo předběžným opatřením vydaným Krajským obchodním soudem v Ostravě dne 14. ledna 1999, uloženo tento převod neumožnit (jímž zdůvodňuje svůj nárok vůči druhému žalovanému), je ve vnitřním logickém rozporu, pokud jde o časový sled událostí. Umožněním dalšího převodu akcií sice bylo věřiteli znemožněno uspokojit svoji pohledávku prodejem těchto akcií, avšak za situace, kdy mu zůstal zachován nárok vůči první žalované na náhradu toho, co mu ušlo z dlužníkova majetku, nelze existenci škody dovodit.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to do druhého a třetího výroku napadeného rozsudku. Tvrdí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování.

Dovolatelka namítá, že závěry odvolacího soudu o tom, že netvrdila existenci škody nejsou správné, neboť již v podání, kterým navrhla přistoupení druhého žalovaného do řízení a rovněž ve vyjádření k odvolání žalovaných tvrdila, že jí druhý žalovaný způsobil škodu. Úvaha, podle níž neexistuje příčinná souvislost mezi nemožností uspokojit pohledávku za S., spol. s. r. o. a převodem cenných papírů na J. Š. je, podle dovolatelky, ve vztahu ke druhému žalovanému irelevantní. Druhý žalovaný porušil právní povinnost tím, že ignoroval předběžné opatření a v příčinné souvislosti s tím je převod cenných papírů na J. Š. Tímto převodem byla žalobkyně poškozena, což zakládá odpovědnost druhého žalovaného za způsobenou škodu. Přitom již v době rozhodování soudu bylo zřejmé, že uspokojení pohledávky z majetku první žalované je vyloučeno, když první žalovaná byla osvobozena od soudních poplatků ve věci.

Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu závěru odvolacího soudu.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).

Odvolací soud založil ve vztahu ke druhému žalovanému své rozhodnutí mimo jiné na tom, že žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že jí vznikla škoda. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně netvrdila, že jí vznikla škoda, je nesprávný. Jak plyne zejména ze změny žaloby (č. l. 112) a rovněž z vyjádření žalobkyně k odvolání druhého žalovaného, žalobkyně vznik škody tvrdila a nabízela i důkazy k prokázání jejího vzniku. Tvrdila, že jí škoda vznikla tím, že její dlužník byl vymazán z obchodního rejstříku (což bylo v průběhu řízení prokázáno), takže se na něm nemůže domoci zaplacení dlužné částky a že druhý žalovaný jí porušením povinnosti stanovené soudem znemožnil uspokojit pohledávku prodejem akcií, jejichž převod byl odporovatelným právním úkonem.

Dále odvolací soud učinil závěr, že žalobkyni škoda nevznikla, neboť jí sice druhý žalovaný tím, že umožnil další převod akcií znemožnil uspokojit její pohledávku prodejem těchto akcií, ale zůstalo jí zachováno právo na náhradu toho, co jí ušlo z dlužníkova majetku vůči první žalované. S tímto závěrem odvolacího soudu se dovolací soud ztotožňuje.

Závěr o tom, zda žalobkyni v důsledku porušení povinnosti druhým žalovaným vznikla škoda, bude možno učinit jen tehdy, jestliže se žalobkyni nepodaří vůči první žalované vymoci náhradu podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. (viz důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za situace, kdy odvolací soud zrušil vůči první žalované rozhodnutí soudu prvního stupně, takový závěr učinit nelze a žaloba o náhradu škody vůči druhému žalovanému je tudíž předčasná. Odvolací soud tedy nepochybil, když žalobu proti druhému žalovanému zamítl.

Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelky ve věci, neboť jejich posouzení nemůže mít na závěr o předčasnosti žaloby žádný vliv.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal druhému žalovanému náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 6 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 44.295,-Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně 24. dubna 2007

JUDr. Ivana Štenglová

předsedkyně senátu