29 Odo 625/2004
Datum rozhodnutí: 27.04.2005
Dotčené předpisy: § 42a předpisu č. 40/1964Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 625/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. L., zastoupeného Mgr. M. B., advokátem, proti žalované A. B., a. s., zastoupené Mgr. P. H., advokátkou, o zaplacení 54.726,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 151/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. ledna 2004, č. j. 22 Co 453/2003-93, ve znění opravného usnesení ze dne 20. ledna 2004, č. j. 22 Co 453/2003-97, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 3.252,50 Kč, do rukou její advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3. 9. 2003, č.j. 3 C 151/2001-69, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení 54.726,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 14. 11. 1999 do zaplacení, z titulu majetkového podílu z transformace.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce po celou dobu řízení tvrdí, že jeho dlužník, Z. B. - v likvidaci, převedl větší část svého majetku na žalovanou a výslovně se dovolává § 42a občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Z toho soud vyvozuje, že žalobce tvrdí, že právní úkony, převody majetku ze Z. B. - v likvidaci na žalovanou, jsou vůči němu právně neúčinné. Odůvodnění žaloby tedy obsahuje tvrzení, která jsou podstatná při podání žaloby na odporovatelnost právního úkonu. Avšak žalobce se současně domáhá zaplacení peněžité částky. To však v případě podání žaloby na odporovatelnost právního úkonu (tzv. odpůrčí žaloby), není možné. Odpůrčí žalobou se totiž žalobce může domáhat pouze rozhodnutí, kterým by soud vyslovil, že se určí, že určité, žalobcem přesně specifikované právní úkony, které jeho dlužník učiní, jsou vůči němu právně neúčinné. Pouze takový rozsudek může soud v tomto typu řízení podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu vydat. Povinnosti zaplacení dlužné částky se totiž věřitel může domáhat pouze vůči svému dlužníkovi, kterým je Z. B. - v likvidaci.

Žalobce dále tvrdí, že se domáhá zaplacení žalované částky rovněž z titulu bezdůvodného obohacení. Jak však vyplývá z ustanovení § 451 a § 456 obč. zák., bezdůvodné obohacení musí vydat ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil a musí být vydáno tomu, na jehož úkor byl majetkový prospěch získán. Jestliže však žalobce tvrdí, že žalovaný se bezdůvodně obohatil tím, že nabyl majetek od Z. B. - v likvidaci, tak v tomto případě by muselo dojít k bezdůvodnému obohacení na úkor Z. B. - v likvidaci, a proto by takové bezdůvodné obohacení muselo být vydáno tomuto družstvu, nikoli žalobci.

Protože jsou tvrzení žalobce obsažená v odůvodnění žaloby v rozporu s tím, čeho se v žalobním petitu domáhá, a protože tyto rozpory nebyly odstraněny ani přes opakovaná písemná poučení soudu podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), nesplnil tak žalobce svou povinnost tvrzení, a tudíž nemohl být ve sporu úspěšný.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že s ohledem na skutková tvrzení žalobce soud prvního stupně správně v souzené věci aplikoval ustanovení § 42a obč. zák. a správně uzavřel, že znění tohoto ustanovení vylučuje, aby se žalobce po žalované úspěšně domáhal peněžitého plnění. Správný je i jeho závěr, že žalovanou nelze zavázat ani k vydání bezdůvodného obohacení, neboť na úkor žalobce se mohlo obohatit jedině Z. B. - v likvidaci (§ 451 a § 456 obč. zák.). Tvrzení žalobce neumožňují uložit žalované zaplatit žalobci 54.726,- Kč ani z jiných právních důvodů. Krajský soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, na které odkazuje.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci.

Dovolatel především namítá, že odvolací soud na věc aplikoval nesprávnou právní normu, totiž § 42a obč. zák., a to proto, že odporovatelné úkony jsou absolutně neplatné. Řádné a včasné splnění závazku je zákonnou povinností dlužníka a úkony, jejichž účelem a (potencionálním) konečným důsledkem je úmyslné zkrácení uspokojení pohledávek věřitelů, svým obsahem a účelem odporují zákonu, a jsou tedy neplatné.

Dále dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 451 a § 456 obč. zák. o bezdůvodném obohacení. Žalobu na peněžité plnění proti detentorovi, popř. držiteli, neplatně převedeného majetku dlužníka s určením neplatnosti převodu je možné, podle dovolatele, odůvodnit aplikací § 451 a § 456 obč. zák. Tento způsob vymáhání pohledávek je navíc podle dovolatele použitelný i v případě, kdy získání exekučního titulu proti dlužníkovi není dobře možné. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002.

Dovolatel rovněž dovozuje, že vydání bezdůvodného obohacení podle § 39, § 451, § 456 a § 458 obč. zák. je z hlediska svého obsahu, účelu, účastníků a aplikace identické s vydáním bezdůvodného obohacení podle § 42a obč. zák. I při aplikaci § 42a obč. zák. by majetkový podíl vydával detentor, místo dlužníka.

Dovolatel uzavírá, že i nárok na vydání bezdůvodného obohacení (majetkového podílu) je v jeho případě nárok na peněžité plnění. Dovolatel tvrdí, že nepřípustná není odpůrčí žaloba na peněžité plnění, ale naopak postup doporučovaný Nejvyšším soudem: rozhodnutí o neúčinnosti + exekuční titul proti dlužníkovi → exekuce proti detentorovi. Exekuci proti povinnému (podle Nejvyššího soudu je zde povinný detentor) nelze nařídit bez existence exekučního titulu, vykonatelného rozhodnutí. Exekučním titulem rozhodně není pravomocné rozhodnutí, jímž se právní úkon prohlašuje za neúčinný.

Za otázky (pro něj) zásadního právního významu považuje dovolatel:

- zda jsou odporovatelné právní úkony platné,

- zda je aplikovatelný § 42a obč. zák.,

- zda je možná odpůrčí žaloba na peněžité plnění,

a) podle § 42a obč. zák. za předpokladu jeho aplikovatelnosti,

b) podle § 39, § 451, § 456 popř. § 458,

c) podle § 126, tj. odůvodněna právem vlastníka na vydání majetkového podílu v penězích,

- zda je možné vést exekuci u detentora,

- zda stačí jako určení neplatnosti, popř. neúčinnosti obecná formulace typu převod majetku z dlužníka na detentora je neplatný nebo musí žalobce zajistit určení neplatnosti, např. desítek smluv,

- zda je povinným při exekuci dlužník nebo prospěchář ? Nazývá se pohledávka přiznaná vykonatelným rozhodnutím vykonatelná nebo vymahatelná?

- zda může účastník řízení, který se v řízení nenechá zastupovat advokátem, požadovat na poraženém úhradu svých pracovních nákladů řízení.

Dovolání není přípustné.

Dovolatel sice výslovně netvrdí důvod přípustnosti dovolání, z odůvodnění jeho dovolání však vyplývá, že se domáhá připuštění dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde zejména tehdy, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.

Otázku, zda lze odpůrčí žalobou uplatnit právo na peněžité plnění vyřešil odvolací soud v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod čísly 26/2000 a 27/2000). Tato otázka proto není otázkou zásadního právního významu.

Za otázky zásadního právního významu nelze považovat ani ostatní dovolatelem předestřené otázky, neboť na nich odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatel jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 5 a § 14, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Jestliže povinný nesplní dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.

V Brně 27. dubna 2005

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu