29 Odo 624/2006
Datum rozhodnutí: 26.07.2007
Dotčené předpisy:




29 Odo 624/2006

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce JUDr. D. S., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně M. c. s., a. s., zastoupeného advokátkou, proti žalované K. b., a. s., o zaplacení částky 750.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 243/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. ledna 2006, č.j. 4 Cmo 387/2005-150, takto:

I. Dovolání proti výrokům rozsudku ze dne 12. ledna 2006, č.j. 4 Cmo 387/2005- 150, jimiž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 25.525,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 17. května 2005, č.j. 19 Cm 243/98-122, ve výrocích, jimiž Krajský soud v Brně, jsa vázán právním názorem vysloveným odvolacím soudem v kasačním usnesení ze dne 22. února 2005, č.j. 4 Cmo 61/2004-85, uložil žalované zaplatit žalobci částku 750.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 4. března 1998 do zaplacení a náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož se částka 750.000,- Kč připsáním na účet zvláštní správkyně konkursní podstaty úpadkyně M. c. s., a. s. (dále jen úpadkyně ) stala součástí konkursní podstaty úpadkyně a žalovaná nemohla odčerpat uvedenou částku z účtu opravným účtováním podle ustanovení § 711 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) na základě zjištění, že byl realizován příkaz klienta žalované, který na účtu prostředky k platbě neměl.

K námitce žalované, že převážná část z částky 750.000,- Kč, byla uhrazena z jejího majetku, a proto se nemohla bezdůvodně obohatit, odvolací soud uvedl, že zákon pamatuje i na případy, kdy banka provede příkazy k platbám, i když k tomu není dostatek peněžních prostředků na účtu. Práva a povinnosti stran při poskytnutí těchto peněžních prostředků se řídí úpravou smlouvy o úvěru (§ 497 a násl. obch. zák.). Poskytnutím peněžních prostředků k realizaci příkazu svého klienta tak žalovaná poskytla klientovi (společnosti V. s. r. o.) úvěr a v souladu s ustanovením § 497 obch. zák. jí tak jako věřiteli vzniklo právo na vrácení poskytnutých peněžních prostředků a zaplacení úroků. Není významné, zda společnost V., s. r. o., z úvěrových prostředků zaplatila příkazem k úhradě existující dluh či zda plnila bez právního důvodu.

K výhradě, že odčerpání částky 750.000,- Kč z účtu zvláštní správkyně konkursní podstaty úpadkyně bylo účtováním v mezích zákona, odvolací soud - s odkazem na závěry rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 1998, sp. zn. 5 Cmo 167/98, uveřejněného v časopise Soudní rozhledy č. 3/1999 - uvedl, že opravným účtováním ve smyslu § 711 odst. 2 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) je náprava nedopatření ze strany banky při provádění plateb. Pod tento pojem lze podřadit pouze chyby technické povahy v činnosti banky, které mají za následek, že z účtu klientů nebo na účty klientů jsou připisovány částky nesprávné nebo vůbec částky nepatřičné. V tomto případě však o technickou chybu nešlo, neboť žalovaná příkaz svého klienta realizovala správně a jestliže byl tento příkaz nesprávný (např. neměl-li klient sjednán tzv. kontokorentní způsob úvěrování), nešlo již o formálně účetní stránku bankovní operace, ale o věcné přezkoumání správnosti platby.

Za důvodnou nepovažoval odvolací soud ani námitku nedostatku aktivní legitimace žalobce, odůvodněnou tvrzením žalované, že částka 750.000,- Kč se nestala součástí konkursní podstaty. Podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen ZKV ) se konkurs týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za trvání konkursu. Jestliže za trvání konkursu byla na účet zřízený za účelem správy konkursní podstaty připsána sporná částka, stala se tato součástí konkursní podstaty. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že šlo o pohledávku žalobce (správně úpadkyně) vůči společnosti M. Z., s. r. o., kterou uhradila společnost V., s. r. o.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Za zásadně právně významné dovolatelka považuje otázky:

1) zda součástí konkursní podstaty se stane věc, právo nebo jiná majetková hodnota, která se dostala do dispozice správce konkursní podstaty bez právního důvodu,

2) zda se banka obohatí, provede-li opravné účtování, a pokud ano, zda se obohatí na úkor toho, k jehož tíži bylo opravné účtování provedeno.

Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelka spatřuje v závěru, že žalovaná částka se stala součástí konkursní podstaty úpadkyně, s níž byl oprávněn nakládat jen žalobce a v závěru, podle něhož se bezdůvodně obohatila. V dovolání snáší argumenty na podporu tvrzení, podle něhož posoudil-li soud spornou platbu jako plnění ze smlouvy uzavřené mezi žalobcem a společností M. Z., s. r. o., dospěl k tomuto závěru v rozporu s předloženými důkazy nebo bez jakýchkoliv důkazů k nesprávným zjištěním a tato zjištění nesprávně právně posoudil.

Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o aktivní věcné legitimaci žalobce. Tvrdí, že JUDr. P. S. si účet vedený K. bankou zřídila jako advokátka nikoli jako zvláštní správkyně konkursní podstaty. Účet tedy nebyl zřízen k přijímání plateb náležejících do konkursní podstaty a k podání žaloby tak není legitimován žalobce, ale majitelka účtu. Zpětným převodem žalované částky se žalovaná neobohatila, neboť částku, kterou si ponechala, převedla ze svého majetku.

Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka v postupu odvolacího soudu, jenž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, namísto aby jej zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení pro nepřezkoumatelnost, neboť soudem prvního stupně nebyl řádně zjištěn skutkový stav, nebyly provedeny navržené důkazy, z provedených důkazů nebyla učiněna správná zjištění a rozsudek nebyl řádně odůvodněný.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Dovolatelka - jak je zřejmé z obsahu dovolání - výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání (ve shora uvedeném rozsahu) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.

Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné.

Nejvyšší soud - jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) - se zabýval nejprve správností právního posouzení věci.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 6 ZKV, ve znění účinném ke dni připsání žalované částky na účet, majetek podléhající konkursu tvoří konkursní podstatu (odstavec 1). Konkurs se týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu; tímto majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné příjmy. Do podstaty nenáleží majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské činnosti z podstaty vyloučen není (odstavec 2).

Z ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) věty první ZKV v rozhodném znění vyplývá, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce.

Ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) ZKV v rozhodném znění určuje, že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, mohou být zahájena jen na návrh správce nebo proti správci; jde-li o pohledávky, které je třeba přihlásit v konkursu (§ 20 odst. 1 ZKV), může být řízení, s výjimkou řízení o výkon rozhodnutí, zahájeno jen za podmínek uvedených v § 23 a 24 ZKV.

Podle ustanovení § 711 odst. 2 obch. zák. banka opraví bez zbytečného odkladu chybné účtování. Nárok na náhradu škody tím není dotčen.

Vyplývá-li z citovaných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, že prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce a pouze správce může podat návrh na zahájení řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, je nepochybné, že v situaci, kdy na účet zvláštní správkyně zřízený za účelem správy konkursní podstaty, byla připsána žalovaná částka - a je nerozhodné, z jakého důvodu, tedy zda šlo o smluvní či bezesmluvní plnění a kým bylo či mělo být plněno - stala se pohledávka v rozsahu připsané částky majetkem konkursní podstaty. Odepsala-li následně žalovaná příslušnou částku z účtu bez příkazu osoby oprávněné disponovat s prostředky na účtu, je osobou věcně legitimovanou požadovat její vrácení do podstaty, včetně podání žaloby, správce konkursní podstaty. A naopak ten, kdo požaduje vrácení nedůvodně poukázaných peněžních prostředků, jež se staly součástí konkursní podstaty, musí žalovat proti správci konkursní podstaty (srov. obdobně důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 19/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěr odvolacího soudu o aktivní věcné legitimaci žalobce je proto správný.

K otázce opravného účtování podle ustanovení § 711 odst. 2 obch. zák. se Nejvyšší soud vyslovil již v rozhodnutí ze dne 31. října 2006, sp. zn. 32 Odo 902/2004, v němž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je banka oprávněna a povinna provést opravné zúčtování tehdy, pokud neprovedla příslušné zúčtování v souladu s příkazem majitele účtu a způsobila tím chybu v zúčtování příslušné částky nebo bankovního spojení. Tímto způsobem tedy mohou být napraveny jen nedostatky technické povahy nebo chyby jiné povahy při účtování, vždy však musí jít o pochybení při provádění pokynů majitele účtu, nikoliv o nápravu sice správně provedeného, ale nesprávného pokynu majitele účtu; z tohoto důvodu podmínky pro opravné účtování splněny nebyly a závěr odvolacího soudu je správný.

Otázka formulovaná dovolatelkou v dovolání, zda se banka obohatí, provede-li opravné účtování, není pro posouzení věci rozhodná, naopak rozhodné je posouzení, zda šlo o opravné účtování, tedy o převod, k němuž banka byla oprávněná či nikoliv.

Opřel-li odvolací soud svou argumentaci i o ustanovení § 20e zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, pak v době zpětného převodu peněžních prostředků toto ustanovení zákon o bankách neobsahoval a úkon žalované nelze jím poměřovat. Na závěru, že v daném případě nešlo o opravné účtování podle § 711 odst. 2 obch. zák., se však nic nemění.

Namítala-li žalovaná v dovolání, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v nesprávném postupu odvolacího soudu, který nezrušil pro nepřezkoumatelnost rozsudek soudu prvního stupně, není tato námitka důvodná, protože rozsudek soudu prvního stupně obsahuje řádná skutková zjištění i právní posouzení a je zřetelné, k jakým závěrům soud dospěl. Další výhrady, podle nichž nebyly provedeny relevantní důkazy a ty, které byly provedeny, byly nesprávně hodnoceny, jsou neurčité. U přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží k vadám řízení z úřední povinnosti, v daném případě však pochybení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neshledal.

Jelikož se dovolatelce správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobci vzniklo podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 21.375,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 6, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 19% daně z přidané hodnoty ve výši 4.075,50 Kč a celkem činí 25.525,50 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. července 2007



JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu