29 Odo 609/2004
Datum rozhodnutí: 10.05.2005
Dotčené předpisy: § 213 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 609/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce M. N., proti žalovanému M. P., o zaplacení 100.000,- Kč ze směnky s postižními právy, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 Cm 217/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. ledna 2004, č. j. 7 Cmo 375/2002 55, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. ledna 2004, č. j. 7 Cmo 375/2002 55, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2002, č. j. 30 Cm 217/2001 34 tak, že ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2001, č. j. 3 Sm 279/2001 7.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že směnka, ze které se žalobce domáhá plnění (dále jen směnka ), má povahu tzv. směnky zajišťovací. Předmětem dokazování v projednávané věci je obrana žalovaného proti povinnosti plnit ze směnky, spočívající v tvrzení, že směnku vystavil s úmyslem zajistit své závazky vyplývající z ústně uzavřené smlouvy o dílo mezi ním a žalobcem z počátku roku 1998. Sjednané dílo žalovaný zhotovil a předal žalobci, čímž odpadl důvod, pro nějž byla směnka vystavena. I když žalobce o účelu vystavení směnky tvrdil něco jiného, nebyl k tomuto protitvrzení povinen, takže mu nevznikla ohledně tohoto protitvrzení důkazní povinnost.

S ohledem na odvolací námitky žalobce zopakoval odvolací soud dokazování výslechem žalovaného k okolnostem, které předcházely vystavení směnky. Z tvrzení žalovaného v jeho výpovědi odvolací soud zjistil, že žalobce v prvních měsících roku 1998, tedy asi ve stejnou dobu, kdy byla mezi nimi uzavřena smlouva o dílo, půjčil žalovanému 50.000,-Kč. Vrácení půjčky bylo dohodnuto ve lhůtě do půl roku s úrokem 10.000,- Kč. Při uzavření smlouvy o dílo, žalobce žalovanému na jeho žádost poskytl zálohu 40.000,- Kč. Dílo mělo být dokončeno do konce roku 1998. Kdo z účastníků navrhl zahrnutí dříve žalobcem poskytnuté půjčky do zálohy na cenu díla a proč byla splatnost žalovaným vystavené směnky sjednána dne 30. 12. 1999, tedy rok poté, kdy mělo být dílo předáno, žalovaný nevěděl.

Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud ani z obsahu protokolů o výpovědi svědků před dožádanými soudy, nedospěl k závěru, že by žalovaný prokázal, že předmětná směnka byla vystavena k zajištění tvrzeného závazku ze smlouvy o dílo, neboť na podporu jeho tvrzení nevyzněl ani jeden z takto provedených důkazů. Dále pak odvolací soud posoudil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech svědecké výpovědi a uzavřel, že s ohledem na uvedená zjištění se jeví věrohodnější tvrzení žalobce, že směnka byla vystavena k zajištění návratnosti poskytnuté půjčky. Konstatoval, že žalobce, jako vlastník platné a pravé směnky, není povinen ohledně účelu vystavení směnky nic tvrdit, a tudíž ani prokazovat. Vzhledem k tomu, že nárok na zaplacení směnečného závazku vyplývá ze samotné směnky, je pro jeho existenci zcela nepodstatné, co bylo důvodem jejího vystavení, a proto pokud dlužník ve směnečném řízení neprokáže své tvrzení o důvodu vzniku zajišťovací směnky, je z toho třeba vyvodit, že se své povinnosti zaplatit směnečný závazek neubránil.

Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal, že předmětná směnka byla vystavena k zajištění jeho závazku ze smlouvy o dílo, povinnosti zaplatit směnečnou pohledávku se neubránil, a proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.

Dovolatel tvrdí, že se mu podařilo prokázat, že směnka vystavená žalovaným sloužila k zajištění provedení díla sjednaného na základně ústně uzavřené smlouvy o dílo z roku 1998. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že dílo zhotovení kuchyňské linky a dvou šatních skříní bylo provedeno a skutečně předáno. Toto potvrdili vyslechnutí svědci K.K., R.D. a R. D. V neposlední řadě pak svědek R. N. potvrdil zhotovení díla ve sjednaném rozsahu a souvislost vystavené směnky s ústní dohodou účastníků o zhotovení předmětných věcí. Dále poukázal na to, že sám žalobce ve svých písemných podáních připouští provedení díla, byť nedokončeného. Z tohoto důvodu by proto bezpochyby existoval jakýkoli doklad o tom, jak a co plnil žalobce za takto provedené dílo dovolateli. Tento však nebyl vystaven, natož předán, a za tímto účelem byla vystavena pouze směnka. Přesto, že důkazní břemeno vázlo toliko na dovolateli, nelze z jeho strany prokazovat neexistenci důkazu, v tomto případě příjmového či jiného dokladu o zaplacení díla. Bylo spíše na žalobci, aby vznesl jakékoli protitvrzení o této skutečnosti, byť nejde o jeho povinnost, ale toliko o jeho právo. Žalobce tak však neučinil. Tvrzení dovolatele je také podporováno jeho výpovědí, která v průběhu řízení nebyla žádným jiným důkazem nijak zpochybněna.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Žalobce ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu rozhodnutí odvolacího soudu a navrhuje jeho odmítnutí.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že směnka byla vystavena k zajištění provedení díla, na které žalobce poskytl zálohu. Současně odvolací soud dovodil, že i když žalobce o účelu vystavení směnky tvrdil něco jiného, nebyl k tomuto protitvrzení povinen, takže mu nevznikla ohledně tohoto protitvrzení důkazní povinnost.

Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce nenese důkazní břemeno ohledně svých tvrzení, dovolatel nenapadá. Tvrdí však, že se mu podařilo prokázat, že pro žalobce provedl sjednané dílo, to ovšem žalobce s výjimkou tvrzení, že dílo bylo provedeno řádně nepopírá.

Dále pak dovolatel tvrdí, že svědek R. N. potvrdil zhotovení díla ve sjednaném rozsahu a souvislost vystavené směnky s ústní dohodou účastníků o zhotovení předmětných věcí.

Jak uzavřel dovolací soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v této věci, v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. se určuje, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. To však neznamená zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí svědků, kteří byli slyšeni při jednání. Jestliže o tom uvažuje, musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat, popřípadě doplnit (§ 213 odst. 2 o. s. ř.).

V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně učinil nesprávný skutkový závěr o tom, že dovolatel unesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že směnku vystavil k zajištění pohledávky ze zaplacené zálohy ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky. K tomu závěru dospěl soud prvního stupně mimo jiné hodnocením výpovědi svědka R. N. před soudem prvního stupně. Odvolací soud přitom tento důkaz nejen znovu neprovedl, ale vůbec se jím nezabýval. Kromě toho, za situace, kdy odvolací soud dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že dovolatel neunesl důkazní břemeno o svých tvrzeních, bylo jeho povinností žalovaného v tom směru o nesení důkazního břemene poučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, publikovaný v Soudní judikatuře č. 5/2002 pod č. 86). Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke kteréžto vadě musí dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout, i když ji dovolatel nenamítl. Proto dovolací soud, aniž ve věci nařizoval jednání, rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 10. května 2005

JUDr. Ivana Štenglová,v.r.

předsedkyně senátu