29 Odo 600/2004
Datum rozhodnutí: 29.06.2005
Dotčené předpisy: § 35 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 266 odst. 2 předpisu č. 513/1991Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 600/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně P. E., a. s., proti žalované Č. o. b., a. s., o zaplacení 200,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 18 Cm 45/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004, čj. 5 Cmo 419/2003-122, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Odvolací soud potvrdil napadeným rozsudkem rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.4.2003, č. j. 18 Cm 45/2002-71, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 200,000.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 1.7.2001 do zaplacení.

Zatímco soud prvního stupně uzavřel, že ujednání účastníků o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s účelem tohoto institutu, přičemž opční smlouva, ze které se žalobkyně domáhá zaplacení smluvní pokuty, byla sjednána na dobu určitou a zanikla uplynutím času a že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s účelem zákona , odvolací soud dospěl k závěru, že sjednanou smluvní pokutu je třeba vztáhnout k okamžiku, kdy prodávající nevyhoví výzvě kupující k převodu akcií na základě opční smlouvy ani v dodatečné třicetidenní lhůtě dohodnuté mezi účastníky. Protože kupující prodávající k převedení akcií nevyzvala, nemohla se prodávající dostat do prodlení, a tedy jí ani nevznikla povinnost zaplatit sjednanou smluvní pokutu. Na tom nic nemění to, že kupující využila práva odstoupit od opční smlouvy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v tom, že rozhodnutí řeší právní otázku (smluvní pokutu) v rozporu s hmotným právem.

Pokud jde o dovolací důvody, odkazuje dovolatelka na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Konkrétně namítá, že soudy při výkladu opční smlouvy uzavřené mezi účastníky a dodatku k ní nepostupovaly v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 občanského zákoníku a § 266 obchodního zákoníku, neboť vycházely pouze z jazykového vyjádření a nezohlednily již úmysl jednající osoby, podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen, s náležitým zřetelem ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy v praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci . Existenci vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil se zcela jinou právní argumentací. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy překvapivé a vedlo k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces. S ohledem na výše uvedené dovolatelka žádá, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl (případně zamítl) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.

Dovolání není přípustné.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam.

Dovolání tedy může být - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, která má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu - srov. B., J., D., L., K., Z., M., M., Občanský soudní řád, komentář II. díl 6. vydání, s. 1047). V projednávané věci dovolací soud takovou právní otázku neshledal.

Dovolatelkou formulovaná námitka nesprávného výkladu smlouvy a jejího dodatku, není namístě. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že ani ve smlouvě ani v dodatku k ní není obsaženo ujednání upravující smluvní pokutu pro případ nepředání dokladů o možnosti disponovat s akciemi. Z jeho pohledu tedy nebylo třeba přistupovat k výkladu (interpretaci), neboť dospěl k závěru, že o obsahu právního úkonu nevznikly pochybnosti. Jestliže tedy odvolací soud neprováděl interpretaci právního úkonu, nelze jeho rozhodnutí vytýkat nerespektování interpretačních pravidel obsažených v ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku a § 266 obchodního zákoníku.

Ani námitka dovolatelky opírající se o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemůže založit přípustnost dovolání. Jak Nejvyšší soud uzavřel již v usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, pak může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Odtud se uzavírá, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelka jej ostatně ani netvrdí, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5, 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto. Žalované tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají z odměny advokáta za řízení, v němž učinil pouze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), ve výši 7.500,- Kč (výše odměny je určena podle ustanovení § 15, § 14 odst. 1, § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 7 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a náhrady paušálních výdajů 75,- Kč (dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 7.575,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 29. června 2005

JUDr. Ivana Štenglová,v.r.

předsedkyně senátu