29 Odo 60/2003
Datum rozhodnutí: 16.04.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 60/2003-159

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti žalované Z. s. O. a. s., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, o zaplacení částky 348.516,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 90/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, ze dne 14. října 2002, č. j. 18 Co 502/2002-139, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám JUDr. J. K., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 27. května 2002, č.j. 5 C 90/2001-109, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 348.516,80 Kč s příslušenstvím a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 38.380,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce, tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 1.787,- Kč a žalobu co do částky 346.729,80 Kč zamítl, přičemž současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a žalobci uložil nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení 37.655,- Kč.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že podle § 7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále též jen zákon ), nároky na náhradu podle zvláštních předpisů a majetkové vklady oprávněných osob tvoří základní podíl na majetku družstev a další podíly oprávněných osob na majetku družstva, plynoucí z transformace, se stanoví podle kriterií v souladu s částí třetí až pátou tohoto zákona. Žalobce nevnesl do právního předchůdce žalované žádný majetkový vklad, a protože, jak sám uváděl, neuplatnil ve lhůtě uvedené v § 13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též jen zákon o půdě ) nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář podle § 20 téhož zákona, nevznikl mu ani nárok na úhradu částky 246.708,90 Kč, kterážto částka byla chybně uvedena ve vypočteném podílu z transformace. Jelikož nárok na podíl na jmění družstva podle § 14 písm. c) zákona mohl žalobci vzniknout pouze tehdy, jestliže by mu vzniklo právo na náhradu podle § 14 nebo § 15 zákona o půdě proti právnímu předchůdci žalované, nevznikl mu ani nárok na tzv. vnos ve výši 100.020,96 Kč, jež byl rovněž nesprávně vymezen v podílu žalobce z transformace Z. d. O. Oproti tomu pokud samotná žalovaná vycházela z toho, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu § 14 písm. b) zákona, neboť družstvo užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví, půdu žalobce v rozsahu 10,4341 hektaru, a žalobci tak přiznala nárok na tzv. další podíl na majetku družstva ve výši 143.431,94 Kč, vzhledem k již poskytnutému plnění v rozsahu částky 141.645, Kč, shledal žalobou uplatněný nárok co do částky 1.786,94 Kč (po zaokrouhlení 1.787,- Kč) důvodným.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které směřoval do výroku, jímž byla žaloba co do částky 346.729,80 Kč zamítnuta.

Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen o. s. ř. ) a dovolací důvod spatřoval v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Konkrétně zpochybňoval právní závěry odvolacího soudu o tom , že mu nevznikl nárok za živý a mrtvý inventář podle § 20 zákona o půdě z důvodu, že do právního předchůdce žalované nevnesl žádný majetkový vklad a neuplatnil nárok ve lhůtě předpokládané § 13 odst. 4 téhož zákona, pročež mu nevznikl ani nárok na tzv. základní podíl na majetku družstva (konkrétně na částku 246.708,90 Kč ), jakož i závěr, dle kterého mu nárok na podíl na jmění družstva podle § 14 písm. c) zákona mohl vzniknout pouze tehdy, jestliže mu vzniklo i právo na náhradu podle § 14 nebo § 15 zákona o půdě, v důsledku čehož mu nevznikl ani nárok na tzv. vnos ve výši 100.020,96 Kč.

Zdůrazňoval, že podle ustanovení § 7 odst. 4 zákona nároky na náhrady podle zvláštních právních předpisů a majetkové vklady oprávněných osob tvoří základní podíl na majetku družstev, a další podíly oprávněných osob na majetku družstva plynoucí z transformace se stanoví podle kriterií v souladu s částí třetí až pátou tohoto zákona. Součet základního podílu a dalšího podílu na majetku družstva tvoří majetkový podíl oprávněné osoby na transformovaném družstvu. Žalovaná v souladu s ustanovením § 9 odst. 7 zákona vypočetla majetkový podíl žalobce podle kriterií stanovených tímto zákonem, žalobce s ním seznámila a ten s vypočtenou částkou vyslovil souhlas. Potvrzení vystavené žalovanou pak sestává jednak z části označené jako majetkové vklady a jednak z části podíl z transformace družstva , přičemž celková výše podílu žalobce byla podle žalované představována částkou 490.161,80 Kč. Zastávaje názor, že je oprávněnou osobou podle § 14 písm. c) zákona a současně oprávněnou osobou podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě a že pro vznik nároku na úhradu částek 246.708,90 Kč a 100.020,96 Kč nebylo zapotřebí, aby ve lhůtě podle § 13 zákona o půdě nárok podle tohoto zákona uplatnil, tj. nebylo nutné duplicitně uplatňovat zmíněný nárok, když žalovaná zahrnula do majetkového podílu žalobce z transformace i nárok na vypořádání restitučních náhrad, požadoval, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za zásadního významu, a navrhovala, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Pro případ, že by dovolací soud shledal dovolání přípustným, požadovala, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto.

V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Nejvyšší soud v prvé řadě řešil otázku přípustnosti žalobcem podaného dovolání.

Přípustnost dovolání není založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř , když rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu dovoláním dotčeném) není ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé měnícím. Pro úvahu, jde-li o rozsudek měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 220 o. s. ř., nebo zda postupoval podle § 219 o. s. ř., nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání neplyne ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o odvolání proti v pořadí prvému rozhodnutí soudu prvního stupně.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, včetně jeho judikaturního přesahu žalobce spatřuje v řešení otázky (ne)existence nároku na tzv. základní podíl na majetku družstva (částku 246.708,90 Kč) z důvodu, že neuplatnil nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář podle § 20 zákona o půdě ve lhůtě dle § 13 odst. 4 tohoto zákona, ani nevnesl do právního předchůdce žalované žádný majetkový vklad, dále otázky (ne)existence nároku na podíl na jmění družstva z důvodu nesplnění podmínky existence práva na náhradu podle § 14 nebo § 15 zákona o půdě ( vnos 100.020,96 Kč), to vše za situace, kdy žalovaný v souladu s ustanovením § 9 odst. 7 zákona vypočetl majetkový podíl žalobce, s výpočtem ho seznámil a žalobce se stanovenou částkou souhlasil. Dle právního názoru dovolatele nároky na vydání podle zákona č. 42/1992 Sb. jsou pohledávkami vzniklými ex lege, tudíž k jejich vzniku nebylo nutné uplatnit nárok ve lhůtě podle § 13 zákona o půdě.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu uplatněných dovolacích námitek zásadního právního významu neshledává.

Otázku povahy výpočtu majetkového nároku podle § 9 odst. 7 zákona Nejvyšší soud vyřešil již v rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 777/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročník 1999, pod číslem 1, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že takový výpočet má pouze pořádkovou povahu. Je-li výpočet tohoto podílu nesprávný, může se oprávněná osoba (rozuměj osoba dotčená nesprávností výpočtu) dovolat soudní ochrany.

Rovněž pokud jde o řešení otázky, zda podmínkou pro stanovení podílu na jmění družstva podle § 14 písm. c) zákona je uplatnění nároku podle zvláštního předpisu (v daném případě podle zákona o půdě), Nejvyšší soud odkazuje na závěr obsažený v rozsudku ze dne 31. srpna 1999 sp. zn. 29 Cdo 447/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 2000, pod číslem 28, dle kterého se podíl na jmění družstva osobám, oprávněným podle § 14 písm. c) zákona, vypočte pouze tehdy, jestliže na něj vznikl nárok podle zvláštního předpisu, tj., i že byl řádně a včas uplatněn (např. § 13 a § 20 zákona o půdě).

Od výše uvedených závěrů se Nejvyšší soud nemá důvodu odchýlit ani v této věci.

Jelikož otázky, pro které dovolatel považoval rozhodnutí odvolacího soudu za zásadního právního významu, odvolací soud řešil v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Proto Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč, podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., a celkem činí 7.575,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek .

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 16. dubna 2003

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu