29 Odo 6/2001
Datum rozhodnutí: 29.05.2002
Dotčené předpisy: § 228 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




29 Odo 6/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Č. Ú. n. L. a. s., proti žalovanému A. V. S. s. r. o., o návrhu žalovaného na obnovu řízení, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 232/99, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. srpna 2000, čj. 12 Cmo 138/2000-144, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. srpna 2000, čj. 12 Cmo 138/2000-144 změnil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17.1.2000, čj. 13 Cm 232/99-131 tak, že návrh žalovaného na obnovu řízení ve věci žalobce proti žalovanému o zaplacení 54.000,- Kč, vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 13 Cm 141/95 se zamítá.

Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení předně uvedl, že žalobce se v původním řízení domáhal na žalovaném zaplacení uvedené částky jako ceny provedených přeprav. Žalovaný provedení přeprav ani jejich cenu nezpochybňoval, pouze namítl k započtení svoji pohledávku ve výši 60.663,- Kč z titulu škody, která mu měla vzniknout porušením závazku ze smlouvy (nedodržením pokynu k proclení zásilky). Odvolací soud poté dospěl k závěru, že důkazy předložené žalovaným nebyla existence pohledávky prokázána. Tento názor odvolacího soudu byl potvrzen i rozhodnutím soudu dovolacího.

Teprve půl roku poté, co bylo řízení pravomocně ukončeno doručením rozsudku odvolacího soudu, žalovaný vyžádal na příslušných celních úřadech listiny, které předložil k návrhu na povolení obnovy řízení.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaným uváděné skutečnosti a důkazy nesplňují podmínky obnovy řízení stanovené v ust. § 228 odst. 1 o. s. ř. Z obsahu spisu je zřejmé, že tvrzenou pohledávku žalovaný navrhoval k započtení již v původním řízení, aniž o ní navrhoval a předkládal potřebné doklady. Žalovaný tedy procesně zavinil, že důkazy nepoužil již v původním řízení. Pro povolení obnovy řízení nebyl tedy zákonný důvod.

Odvolací soud proto změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v souladu s ust. 220 o. s. ř. tak, že návrh na obnovu řízení se zamítá.

Žalovaný podal proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání. V něm zejména uvedl, že v původním řízení před soudem prvního stupně předložil listinné důkazy, které dostačovaly k tomu, aby z nich soud dovodil existenci vzniku odpovědnosti za škodu na straně žalobce. Teprve soud druhého stupně změnil rozsudek Krajského soudu a zaujal názor, že předložené důkazy k prokázání existence pohledávky vůči žalobci nepostačují a že je třeba předložit doklady od příslušných celních orgánů.

Dovolatel začal podnikat kroky k získání příslušných dokladů bezprostředně po pravomocném skončení řízení a nikoliv až půl roku po vynesení rozsudku odvolacího soudu. Postup směřující k obstarání těchto dokumentů byl navíc velmi nesnadný a zdlouhavý, neboť celní úřad cizího státu nemá povinnost poskytovat zahraniční soukromé osobě jakékoliv doklady.

Dovolatel se domnívá, že byly splněny zákonné podmínky pro obnovu řízení a že odvolací soud pochybil, pokud návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud usnesení Vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání žalovaného jak vyplývá ze spisu nevyjádřil.

Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 dále též jen o. s. ř. ). Dovolání žalovaného se proto projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31.12. 2000.

Nejvyšší soud dále posoudil dovolání žalovaného podle ust. § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje zákonem stanovené náležitosti, dovolatel je řádně zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Dovolání je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně.

Dovolatel výslovně nepodřadil dovolací námitky žádnému z přípustných dovolacích důvodů vypočtených v § 241 odst. 3 o. s. ř. Tvrzení, jímž dovolatel zpochybňuje závěry odvolacího soudu o tom, že nebyly dány důvody obnovy řízení ve smyslu § 228 o.s. ř., však po obsahové stránce naplňuje dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).

Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady vyjmenované v § 237 o. s. ř. a jiné vady řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu správnost právního posouzení věci v mezích těch otázek, které byly dovoláním otevřeny.

Dovolání není důvodné.

Usnesení odvolacího soudu, kterým byl návrh na obnovu řízení zamítnut, vychází ze závěru, že důvody obnovy neexistují, resp. že tvrzení, jimiž žalovaný tento návrh odůvodnil, důvod obnovy nezakládají. Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožňuje.

Obnova řízení je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu a který je přípustný jen z důvodů taxativně uvedených v § 228 odst. 1 o. s. ř.

Jelikož situace uvedená v § 228 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nenastala (žalovaný v původním řízení totiž provedení důkazů, které nemohly být provedeny nenavrhl) a to stejné platí i pro mimořádný důvod obnovy řízení uvedený v 228 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zvažoval dovolací soud naplnění předpokladů uvedených v § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Podle tohoto ustanovení může pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, účastník napadnout návrhem na obnovu řízení, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.

Skutečnosti, rozhodnutí a důkazy mohou být důvodem obnovy podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jen tehdy, jestliže je účastník, který obnovu řízení navrhuje, nemohl bez své viny použít v původním řízení. Znamená to tedy, že jde o důkazy, které v době původního řízení existovaly, účastník však o nich nevěděl a bez své viny je nemohl použít do vyhlášení rozsudku, popřípadě do uplynutí lhůty k odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

O takový případ však v posuzovaném případě nejde.

Z rozhodnutí soudu druhého stupně i soudu dovolacího vyplývá, že se dovolateli nepodařilo v řízení dostatečně prokázat existenci pohledávky z titulu náhrady škody vzniklé porušením povinnosti ze smlouvy č. proclít přepravovanou zásilku v celním skladě M.. Soudy dospěly k závěry, že k prokázání vzniku škody v uplatněné výši nepostačuje odvolání na jiné celní kvitance vydané při provedení jiných přeprav, nýbrž je nutný doklad o tom, že při proclení zboží v jiném celním skladu na stejný druh zboží ve stejnou dobu by bylo vyměřeno clo nižší.

Žalovaný měl již v řízení před soudem prvního stupně svou vlastní aktivitou navrhovat důkazy k prokázání svého tvrzení, že v případě proclení v celním skladě M. by vyměřené clo bylo nižší a že mu uvedeným postupem žalobce vznikla škoda. Důkazy, které jsou přílohou návrhu na obnovu řízení, přitom žalovaný mohl použít již v původním řízení.

Pokud tak ze své viny neučinil a nesplnil svou povinnost tvrzení a důkazní (srov. § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 o. s. ř.), jde toto pochybení k jeho tíži. Pro povolení obnovy řízení proto Nejvyšší soud neshledal důvod.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo a vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci zjištěny nebyly, Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nedůvodné usnesením zamítl (§ 243b odst. 1 věta první a odst. 5 o. s. ř.).

Žalovaný se svým dovolání úspěšný nebyl, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. má tudíž povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení; protože však u žalobce žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. května 2002

JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.

předseda senátu