29 Odo 580/2002
Datum rozhodnutí: 19.03.2003
Dotčené předpisy: předpisu č. 191/1950Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 580/2002-70

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Ing. M. F., zast. Mgr. I. Č. P., advokátkou, proti žalovanému F. N., zastoupenému Mgr. M. Ř., advokátem, o zaplacení 2,178.851,60 Kč s přísl. ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 420/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2002, čj. 5 Cmo 260/2001-49, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5.3.2001, čj. 50 Cm 420/2000-32, kterým tento soud ponechal v platnosti svůj směnečný platební rozkaz ze dne 14.9.2000, čj. Sm 469/2000-10 tak, že tento směnečný platební rozkaz zrušil.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně a z obsahu směnečné listiny (čl. 7) zjistil, že obsahem je závazek zaplatit 52.940,- USD s udáním splatnosti dnem 30.12.1998, ve prospěch žalobce označeného jménem, příjmením a rodným číslem. Tato částka je splatná v Praze na adrese žalobce. Listina obsahuje datum vystavení (11.8.1998), nikoli však zvláštní doložku o místu vystavení. V rubrice pro podpis výstavce se nachází podpis, dále následuje rubrika označená per aval, kde se rovněž nachází podpis, identický s podpisem výstavce avšak s těsně navazujícím textem jako jednatel spol. B. D. s.r.o. . Naposledy uvedený podpis včetně doplňujících údajů, tedy i adresy sídla společnosti avalisty, tvoří obsah rubriky per aval. Na rubu listiny je doložka vystavená notářskou kanceláří ohledně pravosti podpisu žalovaného na listině.

Z tohoto obsahu směnečné listiny vyplývá závěr, že se nejedná o platnou směnku vlastní, protože z listiny není patrno místo jejího vystavení. Přitom údaj o místu vystavení takové směnky je podle kogentního ustanovení čl. I. § 75 bodu 6. zák. č. 191/1950 Sb. (dále jen směnečný zákon ) její nezbytnou obsahovou náležitostí - musí jít o údaj samostatně uvedený. Jestliže takový údaj není samostatně uveden (v rubrice pro něj určené či nadepsané), pak může být dovozen z místa uvedeného u jména výstavce.

V daném případě, vzhledem k základní textové části listiny, tj. vyslovenému bezpodmínečnému závazku zaplatit směnečnou částku (čl. I. bod 2. § 75 směnečného zákona), není pochybností o tom, že záměrem účastníků směnečného vztahu bylo vystavit a podepsat směnku vlastní. Pak ovšem, není-li zvláštního údaje o místu vystavení, bylo by možno v souladu s ustanovením čl. I. § 76 odst. 4 směnečného zákona vycházet z toho, že takovým místem je místo uvedené u jména výstavce. Z posuzované listiny vyplývá, že výstavcem je podepsaný F. N. (žalovaný), neboť jeho podpis se nachází v rubrice pro výstavce směnky. U tohoto podpisu však není uveden žádný údaj místa. Zmíněný podpis je umístěn v dolní části listiny a je evidentní, že podpisem je kryt obsah listiny, který se nachází nad ním. Nelze proto dospět k závěru, že údaj místa Praha 2... , nacházející se až pod označením avalisty a pod podpisem jednatele avalisty - společnosti B. D. s.r.o., se vztahuje k označení výstavce. Místo Praha 2 je částí označení sídla této společnosti. Protože je souvisle umístěno u jejího označení, je součástí tohoto označení a z takového označení nelze dovodit, že se jedná o místo u jména výstavce. Okolnost, že žalovaný je současně jednatelem avalisty není rozhodná, jde o dva odlišné subjekty - fyzickou osobu v postavení výstavce zamýšlené vlastní směnky a právnickou osobu v postavení avalisty. Ostatně, údaj místa je uveden až pod podpisem výstavce a tento podpis se i z toho důvodu nemůže k takto umístěnému tvrzenému místu vystavení směnky vztahovat. Údaj takového místa se dokonce na listině nemusel ani v době podpisu výstavce nacházet.

Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ani v dovození místa vystavení směnky, které je uvedeno na líci směnky u označení směnečníka, když směnečník takto na listině uveden je vlastně žalovaným, jehož podpis na směnce je notářsky ověřen a je zde uvedena adresa bydliště žalovaného P. 3, K. 89 .

K tomu především uzavřel, že údaj směnečníka je zásadní pojmovou kategorií typu směnky cizí, což je patrno z ustanovení čl. I. § 1 bod 3. směnečného zákona. Je to subjekt, který je zavázán ze směnky cizí, tedy ten, kdo má platit příjemci směnečné sumy z cizí směnky. Jde o konstrukci vztahu tří směnečných subjektů a okolnost, že i výstavce směnky cizí může být příjemcem (čl. I. § 3 odst. 1 směnečného zákona), na konstrukci tohoto vztahu ničeho nemění. Údaj směnečníka však nepatří mezi podstatné obsahové náležitosti směnky vlastní (čl. I. § 75 směnečného zákona). Je-li tedy takový údaj na směnce vlastní přesto uveden, nutno na něj pohlížet jako na údaj nadbytečný, který nic nemění na konstrukci směnky vlastní; v případě jinak bezvadného obsahu se může i tak jednat o platnou směnku vlastní. Protože jde o nadbytečný údaj, nelze z obsahu rubriky či textového celku s označením směnečníka dovodit údaj vztahující se k obsahu směnky vlastní, v daném případě místo vystavení směnky vlastní. Opět platí, že okolnost, že se jedná o totožné osoby, jakož i to, že podpis včetně adresy byly úředně ověřeny, nemá v daných souvislostech žádný význam.

V posuzované listině se tedy nenachází místo vystavení směnky a proto není platnou směnkou vlastní.

Dále pak se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o včasnosti námitek žalovaného. Žalovaný doložil v době od 2.10. do 14.10.2000 pobyt v nemocnici. Výzva k vyzvednutí a oznámení o uložení zásilky byly předány ve dnech 2. a 3.10.2000 a účinky doručení nemohly nastat pro nepřítomnost žalovaného na adrese jeho bydliště (§ 47 odst. 2 o. s. ř. občanského soudního řádu - dále též jen o. s. ř. ). Žalovaný převzal směnečný platební rozkaz dne 1.12.2000 (č.l. 15), proto jsou námitky podané téhož dne včasné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti poukázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když namítá nesprávné právní posouzení věci. Z obsahu dovolání pak vyplývá, že namítá i to, že odvolací soud vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu.

V dovolání uvedl, že nesprávné právní posouzení spatřuje v nesprávném výkladu a právním hodnocení údaje v rubrice směnečníka ve vztahu k osobě výstavce a s tím souvisejícím nesprávným závěrem o tom, že se neuplatní fikce ve smyslu čl. I. § 76 odst. 4 směnečného zákona pro případ, že směnka postrádá údaj o místu vystavení.

Podle názoru dovolatele lze údaje týkající se osoby směnečníka považovat za jméno výstavce, protože na směnce vlastní se jiná osoba odlišná od výstavce kromě remitenta neuvádí. Za správný považuje dovolatel závěr, že výstavcem je F. N., a že u jeho jména se nenachází údaj místa, za nesprávný pak považuje závěr, že nelze dovodit, že místem vystavení je údaj uvedený u identifikace výstavce s uvedením rodného čísla.

Uvedený závěr odvolacího soudu nemá podle dovolatele oporu v zákoně. Zákon totiž požaduje jako podstatnou náležitost k výstavci pouze jeho podpis. Pokud tedy je výstavce uveden v místech, která jsou uvozena názvem směnečník, nemůže být tento údaj ignorován a považován za nadbytečný a nelze činit závěr, že nelze přihlížet k jeho obsahu.

Žalovaný jako výstavce je právě na tomto místě v textu směnky vypsán údajem svého jména, příjmení, rodného čísla a adresy bydliště. Jako směnečník se označil sám. Je třeba zdůraznit, že v zákoně není určeno, že údaje o výstavci nesmějí být uvozeny ničím jiným než názvem výstavce a že by mohl být výstavce označen jako prezident či občan a přesto by se jednalo vždy o údaj výstavce.

Za nesprávný považuje dovolatel i závěr, že úřední ověření podpisu výstavce včetně adresy nemá význam. Údaje v ověřovací doložky jsou totožné s údaji žalovaného vypsanými na líci směnky. Z údajů uvedených u výstavce lze tedy použít zákonnou domněnku o místu vystavení dle § 76 odst. 4 směnečného zákona.

Dovolatel poukazuje na judikát uvedený v komentáři Dr. F. R. k československému zákonu směnečnému č. 1/1928 Sb., Praha 1932, podle něhož byla-li na vlastní směnce napsána adresa výstavce v místě, kde se u cizích směnek psává adresa směnečníkova, neodnímá to směnce vlastnost směnky vlastní (16.12.1874, GH 1974).

Podle právní teorie je směnečníkem osoba, vůči níž směřuje příkaz výstavce k zaplacení směnečné částky ve prospěch remitenta. Pokud je tedy u směnky vlastní uveden směnečník jako ten, který má platit, navíc je výstavce dle § 78 odst. 1 směnečného zákona zavázán stejně, jako příjemce směnky cizí, tj. směnečník, který učinil právní úkon přijetí směnky. ... Skutečnost, že výstavce byl označen termínem směnky cizí jako směnečník, tedy ten, kdo má platit, nemůže být důvodem pro to, aby nebylo možné jej považovat za výstavce a popřípadě použít zákonnou domněnku v § 76 odst. 1 směnečného zákona. Pokud směnka obsahuje slib za tuto směnku zaplatím.... a jako směnečník (ten kdo má platit) je uveden žalovaný, nejsou o totožnosti výstavce žádné pochybnosti, neboť navíc nečitelnost podpisu je vidimována notářským prohlášením na rubu směnky o tom, že podpis výstavce je shodný s osobou v rubrice směnečníka.

Za nesprávný považuje dovolatel i závěr odvolacího soudu, že se soud prvního stupně zabýval včasností námitek do směnečného platebního rozkazu. Směnečný platební rozkaz nabyl právní moci 6.10.2000, neboť žalovaný se v místě bydliště zdržoval a přebíral jinou poštu. Žalovaný totiž v řízení 50 Cm 333/2000 převzal zásilku určenou do vlastních rukou dne 13.10.2000, přestože měl být údajně v tu dobu v nemocnici, jak tvrdí, a dodal lživé potvrzení. Soud prvního stupně postupoval nesprávně, když vyznačenou doložku právní moci nezrušil usnesením, nýbrž pouhým sdělením.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Nejvyšší soud se nejprve v intencích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zabýval správností právního posouzení věci co do úvah o (ne) platnosti směnky.

V ustanovení čl. I. § 76 odst. 1 směnečného zákona se určuje, že listina, které chybí některá náležitost uvedená v čl. I. § 75, není platná jako vlastní směnka, s výjimkou případů uvedených v odstavcích 2 až 4 téhož paragrafu. V těchto odstavcích se pak ohledně místa vystavení směnky (které je jednou z náležitostí předepsaných pro vlastní směnku ustanovením čl. I. § 75) určuje, že není-li ve vlastní směnce udáno místo vystavení, platí, že byla vystavena v místě uvedeném u jména výstavce.

V projednávané věci, jak zjistily oba soudy, není v listině, na jejímž základě se žalobce domáhá zaplacení, uvedeno místo vystavení. Toto zjištění dovolatel nepopírá. Nepopírá ani zjištění, že u jména výstavce není uveden žádný údaj místa. Dovozuje však, že údaje týkající se osoby směnečníka (výstavce), který je na směnce podepsán též jako jednatel avalisty (společnosti B. D. s.r.o.), lze považovat za jméno výstavce, protože na směnce vlastní se jiná osoba odlišná od výstavce kromě remitenta neuvádí. Podle dovolatele totiž směnečný zákon požaduje jako podstatnou náležitost ve vztahu k výstavci pouze jeho podpis. Pokud tedy je výstavce uveden v místech, která jsou uvozena názvem směnečník, nemůže být tento údaj ignorován a považován za nadbytečný a nelze činit závěr, že nelze přihlížet k jeho obsahu.

Dovolací soud uzavřel, že závěry dovolatele týkající se místa vystavení směnky nejsou správné. Jestliže u jména výstavce není žádný údaj o místě, nelze použít ohledně místa vystavení fikce, kterou pro takový případ upravuje ustanovení čl. I. § 76 odst. 4 směnečného zákona. Skutečnost, že výstavce je na směnce podepsán ještě jednou jako jednatel avalisty, a že u jeho jména je uvedeno sídlo avalisty, a že jsou jeho jméno a adresa uvedeny v rubrice směnečník nemůže nahradit nedostatek uvedení údaje o místě vystavení a ani neuvedení údaje o místě u jména výstavce.

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že podpis výstavce včetně adresy byl úředně ověřen. Jak správně uzavřel odvolací soud, údaj směnečníka nepatří mezi podstatné obsahové náležitosti vlastní směnky. Je-li na takové směnce uveden, jde o údaj nadbytečný, který nic nemění na konstrukci vlastní směnky; pokud by taková směnka měla potřebné obsahové náležitosti, šlo by o platnou směnku vlastní. Jestliže je tedy na posuzované listině nad předepsaný rozsah údajů uveden údaj o směnečníkovi, nemá jeho uvedení žádný vliv na platnost vlastní směnky. Tento závěr vyplývá i z citovaného judikátu uvedeného v komentáři Dr. F. R. k československému zákonu směnečnému č. 1/1928 Sb., Praha 1932, podle něhož byla-li na vlastní směnce napsána adresa výstavce v místě, kde se u cizích směnek psává adresa směnečníkova, neodnímá to směnce vlastnost směnky vlastní (16.12.1874, GH 1974).

Ani námitku nesprávného zjištění skutkového stavu neshledal dovolací soud důvodnou. Dovolatel tvrdí, že námitky do směnečného platebního rozkazu byly opožděné, neboť směnečný platební rozkaz nabyl právní moci 6.10.2000, protože žalovaný se v místě bydliště zdržoval a přebíral jinou poštu. Žalovaný totiž v řízení 50 Cm 333/2000 převzal zásilku určenou do vlastních rukou dne 13.10.2000, přestože měl být údajně v tu dobu v nemocnici, jak tvrdí, a dodal lživé potvrzení.

Skutkové zjištění na kterém soud založil své rozhodnutí, je vadné tehdy, jestliže nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování., tj. jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože

- soud vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů nebo přednesů účastníků ani jinak nevyšly v řízení najevo,

- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo,

- v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popř. věrohodnosti logický rozpor nebo

- výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.

Skutkové ujištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě i procesního práva.

V hodnocení dokladů, ze kterých odvolací soud dovodil závěr o tom, že žalovaný podal námitky včas, dovolací soud splnění uvedených předpokladů neshledal.

Soud prvního stupně si vyžádal k ověření tvrzení žalovaného, že se v době doručování směnečného platebního rozkazu nezdržoval v místě bydliště (což žalovaný doložil propouštěcí zprávou ze Železniční nemocnice, podle které byl od 2.10. do 14.10.2000 hospitalizován v této nemocnici), vyjádření Železniční nemocnice, kterým provedl důkaz (č.l. 29 a 31). Z tohoto vyjádření vyplynulo, že žalovaný byl v uvedené dny v této nemocnici hospitalizován. Jestliže pak žalobce namítá, že dne 13.10.1996 převzal žalovaný jinou zásilku (což žalovaný vysvětluje tím, že měl vycházku z nemocnice), nemůže mít tato skutečnost vliv na doručení směnečného platebního rozkazu, neboť žalobce ani netvrdil (a nenabízel důkazy o tom), že by se žalovaný zdržoval v místě svého bydliště v době doručování směnečného platebního rozkazu; zpochybňoval pouze pravdivost potvrzení o pobytu žalovaného v nemocnici. Skutková zjištění odvolacího soudu proto namítanou vadou netrpí.

Za důvodnou nepovažuje dovolací soud ani námitku dovolatele, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, když vyznačenou doložku právní moci nezrušil usnesením, nýbrž pouhým sdělením, když shledal postup soudu zcela správným.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu se nepodává, že by žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. března 2003

JUDr. Ivana Štenglová, v.r.

předsedkyně senátu