29 Odo 572/2004
Datum rozhodnutí: 24.08.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 572/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovanému V. W., o zaplacení částky 8,074.502,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 71/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2004, č.j. 9 Cmo 520/2003-165, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 8,074.502,95 Kč s 5% úrokem z prodlení z částky 4,071.000,- Kč nesplacené jistiny a z částky 2,955.340,80 Kč neuhrazených splátek úroků ze smlouvy o úvěru na trvale se obracející zásoby, uzavřené dne 29. června 1989 mezi právním předchůdcem žalobkyně, S. b. č. a předchůdcem žalovaného A. T., státní podnik, se sídlem v T. Žalovaný uzavřel dne 25. ledna 1995 s P. f. Č. r. smlouvu o prodeji podniku č. 920/24 a na základě této smlouvy a dohody o převzetí dluhu ze dne 1. dubna 1996 převzal závazek vůči K. b. P., s. p. ú. z předmětné úvěrové smlouvy, tento závazek však nesplnil.

Rozsudkem ze dne 21. května 2002, č.j. 28 Cm 71/98-68, Krajský soud v Plzni žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobkyně neprokázala existenci pohledávky, tedy uzavření úvěrové smlouvy a s ohledem na vznesenou námitku prekluze či promlčení, je zjištění obsahu tvrzené smlouvy nezbytné.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. února 2003, č.j. 9 Cmo 332/2002-106, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Důvodem zrušení rozsudku a vrácení věci byla přípustnost nových tvrzení a nových důkazů uplatněných žalobkyní v odvolání k námitce promlčení či prekluze vznesené žalovaným v souladu s ustanovením § 205a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že se jedná o vadu řízení podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně pochybil, pokud žalobkyni nevyzval k doplnění tvrzení ke vznesené námitce, byť na závěru o promlčení založil své rozhodnutí.

Následně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. června 2003, č. j. 28 Cm 71/98-125, zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 8,074.502,95 Kč s 5% úrokem z prodlení z částky 4,071.000,- Kč a 2,955.340,80 Kč od 10. prosince 2000 do zaplacení a náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud prvního stupně uvedl, že mezi S. b. č. a A. T., státní podnik, byla uzavřena dne 29. června 1989 smlouva o úvěru na trvale se obracející zásoby se splatností úvěru do 7 let. Závazek ze smlouvy přešel na Statek V. D., státní podnik. Tímto subjektem byl vůči věřiteli opakovaně uznán. Následně smlouvou o prodeji části podniku uzavřenou mezi P. f. Č. r. a žalovaným dne 25. ledna 1995 část závazku související s privatizovanou jednotkou přešla na žalovaného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o poskytnutí úvěru na trvale se obracející zásoby, je platnou smlouvou a žalobkyně má právo na zaplacení žalované částky, neboť existence závazku založeného touto smlouvou, výše dlužné částky a věcná legitimace účastníků sporu byla v řízení provedenými důkazy prokázána. Námitku promlčení uplatněnou žalovaným nepovažoval za důvodnou s ohledem na dobu splatnosti závazku do 7 let od uzavření smlouvy, tříletou promlčecí lhůtu, danou ustanovením § 131a hospodářského zákoníku a dobu podání žaloby. Za významný důkaz soud prvního stupně považoval uznání závazku žalovaným v listině ze dne 3. června 1997, mající účinky stanovené v § 132 hospodářského zákoníku.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. ledna 2004, č.j. 9 Cmo 520/2003-165, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje tyto závěry za správné. Výhradu žalovaného k nedostatku jeho pasivní legitimace nepovažoval za důvodnou, když existence závazku byla zjištěna ze smlouvy o úvěru, ze žádosti právního předchůdce žalovaného Statku V. D., státní podnik ze dne 21. února 1991 o převzetí pohledávky K. b. s. p. ú., v níž navrhl změnu smlouvy ve lhůtě splatnosti závazku ve výši 16,092,000,- Kč do 30. června 1999 a ze souhlasného stanoviska K. b. s. p. ú. ze dne 2. dubna 1991, čímž došlo ke změně smlouvy o úvěru, pokud jde o výši a termíny splátek a přechod závazku z původního dlužníka A. T., s. p. na Statek V. D., s. p. a na žalovaného byl zjištěn z důkazů provedených před soudem prvního stupně.

Za opodstatněnou nepovažoval ani námitku promlčení, neboť žaloba o zaplacení dlužných splátek jistiny ve výši 3,198,642,59,- Kč byla podána dne 9. dubna 1998 a splatnost první splátky jistiny nastala dne 29. dubna 1996, promlčen není ani nárok na zaplacení zbývající části jistiny v celkové výši 4,071.000,- Kč, jež se stala splatnou v nově dohodnuté lhůtě a nárok na zaplacení úroků a úroků z prodlení vzhledem k tříleté promlčecí lhůtě podle ustanovení § 131a hospodářského zákoníku, době vzniku a uplatnění nároku. Kromě toho byl závazek ze smlouvy o úvěru předchůdcem žalovaného Statkem V. D., s. p. uznán v přípise ze dne 12. ledna 1994, ve výši jistiny 14,080.500,- Kč, úroků ve výši 3,213.052,63 Kč a úroků z prodlení ve výši 531.786,99 Kč ke dni 31. prosince 1993 a následně v přípise ze dne 8. ledna 1996 ve výši jistiny 5.616.325,- Kč, úroků 4,588.704,01 Kč a úroků z prodlení ve výši 501.216,40 Kč ke dni 31. prosince 1995.

Odvolací soud se zabýval i výhradou nedostatku aktivní legitimace žalobkyně a dospěl k závěru, že zjištění soudu prvního stupně k přechodu pohledávky, jejíž zaplacení je předmětem sporu z původního věřitele S. b. č. na žalobkyni, jsou správná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, dovolatel spatřuje v tom, že byl zamítnut jeho návrh na vypracování znaleckého posudku k prokázání tvrzení, že žádný úvěr předchůdci žalovaného poskytnut nebyl a z tohoto důvodu i převzetí a uznání dluhu jsou neplatná.

Po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí dovolatel shledává v řešení otázky, zda uznání dluhu může založit právní titul pro vymáhání pohledávky, která vznikla tak, že podniku byl odebrán zisk a následně formou úvěru byl vrácen zpět a rovněž v řešení otázky zda socialistický způsob financování podniku lze právně převést a transformovat do absolutně jiných vztahů tržní ekonomiky .

Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku soudu prvního stupně a výroku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo sice potvrzeno v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo ve věci rozhodnuto jinak, než dřívějším rozsudkem, není však splněna druhá z podmínek založení přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení, a to, že důvodem změny rozhodnutí soudu prvního stupně je právní názor odvolacího soudu vyjádřený ve zrušovacím rozhodnutí. Dřívější rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen pro vadu řízení spočívající v nesplnění poučovací povinnosti soudu podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., aniž by ve zrušovacím rozhodnutí bylo zaujato stanovisko k právnímu posouzení věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy, nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci rozhodující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

V usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud dospěl k závěru, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. příhlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolatel namítá existenci jiné vady řízení, spočívající v neprovedení jím navrženého důkazu odvolacím soudem (návrh důkazu znaleckým posudkem však z obsahu spisu v řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem nevyplývá), který měl sloužit k prokázání, zda skutečně předchůdci žalovaného byl poskytnut úvěr na trvale se obracející zásoby. Je tak nepochybné, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož existence ale přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá založit.

Dovolatelem formulovanou otázku zásadního právního významu, zda uznání dluhu může založit právní titul pro vymáhání pohledávky, která dle přesvědčení dovolatele nevznikla, ani otázku zda socialistický způsob financování podniku lze právně převést a transformovat do absolutně jiných vztahů tržní ekonomiky , dovolací soud zásadně právně významnými neshledává, neboť na posouzení těchto otázek nebylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

Odvolací soud založil své rozhodnutí o tom, že žalobkyně má právo na zaplacení žalované částky jako dluhu ze smlouvy o úvěru na trvale se obracející zásoby na závěru, že existence závazku byla zjištěna ze smlouvy o úvěru, která byla ve lhůtě splatnosti poskytnutých prostředků změněna dohodou předchůdců účastníků a právo žalobkyně není promlčeno, neboť od doby splatnosti jistiny do podání žaloby neuplynula tříletá promlčecí lhůta stanovená hospodářským zákoníkem. Jen pro úplnost současně uzavřel, že právní předchůdce žalovaného Statek V. D., s. p. závazek v určité výši jistiny, úroků a úroků z prodlení opakovaně uznal. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na domněnce existence závazku vyplývající z uznání dluhu.

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 24. srpna 2005



JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.

předseda senátu