29 Odo 562/2005
Datum rozhodnutí: 27.02.2006
Dotčené předpisy: § 14 odst. 1 písm. d) předpisu č. 328/1991Sb.




29 Odo 562/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Č. D., proti žalovanému V. V., o zaplacení částky 31,200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 155/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2004, č.j. 8 Cmo 218/2004-75, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 30. dubna 2004, č.j. 36 Cm 155/2003-59, kterým Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zamítl žalobu na zaplacení částky 31,200.000,-Kč s 16% úrokem z prodlení od 1. dubna 1994 do zaplacení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud, odkazuje na ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZKV ), se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož žaloba podaná po prohlášení konkursu na majetek žalovaného proti úpadci musí být nutně zamítnuta pro nedostatek jeho pasivní věcné legitimace . To, že žalobce zmeškal lhůtu pro přihlášení pohledávky (§ 20 odst. 1 ZKV), v důsledku čehož nebylo k jeho pohledávce přihlíženo (§ 22 odst. 2 ZKV), přitom považoval pro rozhodnutí věci za nevýznamné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)], že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)] a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3).

S poukazem na právo na řádné projednání své věci dovolatel vyslovuje nesouhlas s tím, že by soudy mohly odmítnout meritorní projednání věci s odkazem na zákon o konkursu a vyrovnání v případě, kdy občan z jakéhokoli důvodu v řádných lhůtách nepodal přihlášku do konkursu a tyto již nemůže uplatit v konkursním řízení .

Přitom akcentuje, že soudy nižších stupňů měly jeho žalobu buď meritorně projednat a rozhodnout o ní, popř. řízení analogicky podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) ZKV přerušit. Vyjadřuje přesvědčení, že napadeným rozhodnutím došlo k vytvoření překážky věci rozhodnuté a že mu byla odňata možnost přerušit běh promlčecí lhůty . Současně poukazuje na skutečnost, že konkursní řízení trvá od konce roku 1997.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižních stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatel výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.

Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.

Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky, akcentující existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. výhrady, podle nichž soudy nižších stupňů nesprávně odmítly věc meritorně projednat, popř. že za analogického užití § 14 odst. 1 písm. c) ZKV nepřerušily řízení.

Nejvyšší soud již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, od něhož nemá důvodu se odchýlit ani v této věci a na nějž v podrobnostech odkazuje, že úpadce prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty ani způsobilost procesní. Žalobu o těchto nárocích podanou úpadcem po prohlášení konkursu je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešla na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace. Současně zdůraznil, že uvedené závěry se obdobně uplatní, je-li po prohlášení konkursu podána žaloba proti úpadci, jakož i tehdy, je-li jiné než exekuční řízení zahájeno pro pohledávky, které je třeba přihlásit do konkursu (§ 20 ZKV) mimo podmínek uvedených v § 23 a § 24 ZKV.

Výhrada dovolatele, podle níž napadené rozhodnutí vytváří překážku věci rozhodnuté (§ 159a odst. 5 o. s. ř.), toto rozhodnutí zásadně právně významným nečiní již proto, že jde o tzv. rozhodnutí pro tentokrát (srov. např. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2004, pod číslem 177). Pominou-li totiž účinky prohlášení konkursu na majetek žalovaného (§ 45 odst. 1 ZKV), přestane být správce konkursní podstaty žalovaného v řízeních o nárocích, které mají být uspokojeny z majetku patřícího do konkursní podstaty, osobou pasivně věcně legitimovanou a žalobci tak nebude - z pohledu ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř. - nic bránit v opětovném uplatnění nároku vůči žalovanému.

Po právní stránce zásadní význam nemá rozhodnutí odvolacího soudu ani z pohledu dovolatelem tvrzeného odnětí možnosti přerušit běh promlčecí lhůty .

Tak v nálezu ze dne 3. února 2000, sp. zn. III. ÚS 545/99, Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého opožděné podání přihlášky pohledávky, resp. její nepodání, nemá za následek zánik hmotného práva (pohledávky), nýbrž má pouze procesní důsledky vyloučení z konkursního řízení (resp. neúčasti v něm), a tím zmenšení pravděpodobnosti jejího uspokojení. Hmotné právo (pohledávka) trvá však dále a může být naplněno i mimo konkursní řízení (jako ultima ratio, po uplynutí promlčecí lhůty, i jako právo naturální). V nálezu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, dále Ústavní soud zdůraznil, že ustanovení § 3 občanského zákoníku, dle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení.

Potud - budou-li to odůvodňovat konkrétní okolnosti případu - ani případné promlčení nároku nemusí být důvodem pro zamítnutí žaloby podané proti žalovanému po zániku účinků konkursu.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je s výše uvedenými judikatorními závěry v souladu, není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř. věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. února 2006



JUDr. Petr Gemmel, v.r.

předseda senátu